ECLI:CZ:US:2007:4.US.252.06
sp. zn. IV. ÚS 252/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., právně zastoupeného Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Kopřivnice, Štefánkova 1074, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 6 Tdo 1240/2005, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2005, sp. zn. 4 To 241/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále právo podle čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 19. srpna 2004, č.j. 2 T 92/2004-233, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle ust. §248 odst. 1 a 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání desíti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Současně soud stanovil, že podmínkou osvědčení stěžovatele je i náhrada škody poškozenému ve výši 157.400,- Kč. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním.
Shora napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl rozsudek Okresního soudu v Opavě zrušen v celém rozsahu a soud nově rozhodl tak, že shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1 a 2 trestního zákona, a proto jej odsoudil trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku. Současně krajský soud stanovil stěžovateli povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému částku 98.400,- Kč. Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že krajský soud jej zkrátil v právu na spravedlivý proces tím, že napadené rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno a nebylo z něj ani patrné, jak se soud vypořádal se stěžovatelovou obhajobou. Odvolací soud se rovněž nezabýval otázkou zavinění, čímž došlo k nepřípustné presumpci viny. Navíc v řízení v jeho věci provedl některé důkazy teprve odvolací soud, a v důsledku toho se rozhodnutí o odvolání liší od rozhodnutí soudu prvého stupně. V takovém případě by, podle stěžovatele, přicházelo v úvahu spíše vrácení věci soudu nalézacímu, než vydání rozhodnutí přímo odvolacím soudem. Závěry odvolacího soudu tak nebylo možno nechat přezkoumat v odvolacím řízení, a tím došlo ke zkrácení stěžovatele v právu na odvolání. Rovněž dovolací soud nesplnil svoji povinnost, když z jeho napadeného rozhodnutí je patrné, že v řízení postupoval jako soud odvolací při přezkumu rozhodnutí krajského soudu.
Vedle uvedených okolností došlo, podle stěžovatele i k chybnému právnímu hodnocení věci, v důsledku čehož byl stěžovatel postižen pro jednání, které nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu.
Závěrem stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných případech, vedená pod sp. zn. IV. ÚS 564/02 a IV. ÚS 78/02. Vzhledem k uvedeným okolnostem pak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i se spisem Okresního soudu v Opavě vedeným pod sp. zn. 2 T 92/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel předně brojí proti postupu krajského soudu, který rozhodl v jeho věci nově, ačkoliv měl, podle názoru stěžovatele, věc vrátit soudu prvého stupně k novému projednání. Ústavní soud k tomu odkazuje na ustanovení §259 odst. 1 trestního řádu, které upravuje okolnosti, za nichž je soud odvolací oprávněn věc vrátit soudu prvého stupně k novému projednání. Tyto podmínky naplněny nebyly, když ve svém rozsudku Krajský soud v Ostravě uvedl, že řízení Okresního soudu v Opavě netrpělo žádnými vadami a veškerá procení ustanovení byla dodržena.
Ústavní soud neshledal ani námitku nedostatečného odůvodnění rozhodnutí jako relevantní, když odvolací soud odůvodnil náležitě své rozhodnutí i ve vztahu k pochybení, jehož se při právním posouzení věci dopustil soud prvého stupně. Právě námitky stěžovatele v odvolání a jeho obhajoba vedly k novému rozhodnutí o vině a ke snížení trestu stěžovatele. V této souvislosti není možné akceptovat interpretaci stěžovatele, který rozhodnutí odvolacího soudu přisuzuje charakter rozhodnutí soudu nalézacího, z čehož dovozuje i svou námitku týkající se zkrácení práva na odvolání.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem Krajského soudu v Ostravě bylo uvedené právo stěžovateli odňato. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti fakticky dovolává práva na další řádný opravný prostředek, neboť není spokojen se závěry obecných soudů v jeho věci.
Z napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě i Nejvyššího soudu ČR je ale naopak patrné, že oba soudy se daným případem podrobně a důkladně zabývaly.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Nezabývá se hmotněprávní stránkou věci, což je určeno obecným soudům. O to více zkoumá právní podstatu procesní stránky, aby bylo občanům zajištěno jejich právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ve své judikatuře, která je obecně dostupná, Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud tedy nevystupuje jako další instance soudnictví, které by příslušelo provádět přezkum již řešené problematiky, a v důsledku toho posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, či nahrazovat rozhodnutí obecných soudů svým vlastním. Stěžovatelem prezentovaný nesouhlas s právním posouzením věci obecnými soudy by stavěl Ústavní soud do pozice dalšího kontrolního orgánu určeného k přezkumu jeho věci. Ústavní soud by však takový postup mohl zvolit pouze tehdy, pokud by zjistil, že v řízení došlo k porušení ústavních procesních principů. V projednávané věci však taková situace nenastala.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu. Jeho rozhodování musí být provedeno v rámci stanoveném trestním řádem. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy porušily základní práva stěžovatele v ústavní stížnosti naříkaným způsobem. Samo tvrzení stěžovatele že jednání pro které byl shledán vinným a odsouzen, aniž by obsahovalo relevantní tvrzení o zásahu do práva zaručeného v čl. 39 Listiny neobstojí
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu