ECLI:CZ:US:2007:4.US.2562.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2562/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti TRANS, a.s., v konkurzu, se sídlem Potoční 208, 284 01 Kutná Hora, zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, Krkonošská 16, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2007, č. j. 23 Co 303/2007-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti žádá stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného usnesení s tím, že jím by porušen článek 1 odst. 1, článek 2 odst. 3 a 4 Ústavy a článek 2 odst. 2 a 3, článek 11 odst. 1 a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z přiložených fotokopií napadeného usnesení a listin vztahujících se k řízení před obecnými soudy, zjistil Ústavní soud, že v řízení, v němž byla stěžovatelka žalována o zaplacení dluhu z titulu náhrady mzdy a nevyplacených cestovních náhrad, Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 28. 5. 2007, č. j. 9 C 191/2001-169, uložil stěžovatelce pořádkovou pokutu ve výši 30.000,- Kč, neboť stěžovatelka přes opakované výzvy nedoložila znalcem vyžádané listiny pro vypracování znaleckého posudku k určení skutečné výše mzdy odpovídající pracovnímu zařazení řidiče kamiónu v daném místě a čase. Krajský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvého stupně.
Stěžovatelka upozorňuje, že odvolací soud přehlédl její vyjádření k žalobě a k důvodnosti ustanovení znalce, v němž vyjadřovala pochybnosti, zda ustanovením znalce soud nepřípustně nenahrazuje procesní povinnost žalobce tvrdit a dokládat svá tvrzení a zda tak nedochází k porušování principu rovnosti účastníků řízení. Odvolací soud dále nehodnotil, jaké doklady již stěžovatelka znalci dodala a zda jsou z hlediska sledovaného účelu dostačující. Stěžovatelka k tomu podotýká, že předložila vše, co měla. Je třeba také zvážit, zda soud neměl vyzvat žalobce k odstranění vad žaloby; místo toho soud opakovaně mění povinnosti uložené stěžovatelce na základě znalcova hodnocení listin, které mu stěžovatelka předloží. Stěžovatelce není jasné, proč byl znalec ustanoven, jelikož úkol, jenž mu byl uložen, spočívá v aktu aplikace práva, který přísluší jedině soudu. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že právnickým osobám nenáleží osobně něco konat, a proto jim není třeba doručovat, jestliže jsou zastoupeny advokátem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelka ve skutečnosti ústavní stížnost nesměřuje primárně vůči uložení pořádkové pokuty, jako spíše jejím odůvodněním zpochybňuje samotnou nutnost ustanovení znalce a udílí obecnému soudu rady, jak má postupovat ve vztahu k tvrzené neúplnosti žaloby. Rozhodování o určení znalce, jakož i o učinění výzvy k odstranění případných vad je však ve výlučné kompetenci obecného soudu, do níž není Ústavní soud oprávněn zasahovat; bude-li stěžovatelka přesvědčena o vadnosti postupu soudu prvního stupně vedoucímu k nesprávnému rozhodnutí ve věci, má k dispozici opravné prostředky dostupné v rámci obecného soudnictví. Ústavní soud znovu připomíná, že řízení před obecnými soudy a rozhodnutí z nich vzešlá posuzuje toliko z hlediska zachování ústavnosti, přičemž v souvislosti s projednávanou věcí konstatuje, že se stěžovatelce nepodařilo svou záležitost vyzdvihnout do ústavněprávní roviny, poněvadž ústavněprávní argumentace podrobně vysvětlující, v čem stěžovatelka shledává porušení svých práv, s výjimkou stručného odkazu na údajně porušená ustanovení Ústavy a Listiny, absentuje; argumentace v rovině podústavního práva nemůže postačovat k závěru o opodstatněnosti ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal byť jen náznak porušení stěžovatelce ústavně zaručených práv, nezbylo mu než podanou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu