ECLI:CZ:US:2007:4.US.266.07.1
sp. zn. IV. ÚS 266/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Jana Musila a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. N., zastoupeného JUDr. Ladislavem Mifkem, advokátem, AK se sídlem U Pošty 6, 180 00 Praha 8, pro účely doručování Ovčí hájek 2156, 158 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2006, čj. 6 Tdo 465/2006-307, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. 6. 2005, čj. 13 To 180/2005-240, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 3. 2005, čj. 20 T 117/2004-169, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností doplněnou podáním ze dne 25. 4. 2007 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR domáhal zrušení shora označených rozhodnutí: 1) rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, kterým byl uznán pro skutek v rozsudku uvedený vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s dohledem, 2) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a 3) usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítající jako zjevně neopodstatněné dovolání, kterým napadl usnesení odvolacího soudu.
Porušení svých ústavních práv stěžovatel spatřoval v tom, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, zejména svědecké výpovědi svědků M., M. a S. a znalecký posudek znalce MUDr. U., a to aniž by se s nimi náležitě vypořádaly; v podrobnostech stran nesprávného postupu okresního a krajského soudu plně odkázal na argumentaci uplatněnou v konkrétně označených částech svého odvolání a dovolání. Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel vytkl, že v rozporu s procesním předpisem učinil ve svém rozhodnutí řadu nových skutkových zjištění, k nimž stěžovatel nemohl zaujmout stanovisko a uplatnit případně návrh na doplnění dokazování, pročež celé soudní řízení celkově označil za vadné natolik, že intenzita a hloubka vad prolomily maximy ústavnosti.
S ústavní stížností, resp. jejím doplněním, stěžovatel spojil návrh na přednostní projednání věci ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 182/1993 sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), s odůvodněním, že byl v důsledku předmětné dopravní nehody uznán plně invalidním, a ve výkonu trestu tak nemohl být zařazen k žádné pracovní činnosti, což znamená, že je bez příjmů se zátěží nákladů výkonu trestu i do budoucna. Stěžovatel je však přesvědčen, že trestnou činnost kladenou mu za vinu nespáchal a že je vězněn nespravedlivě, a to zejména s přihlédnutím k druhu a délce uloženého trestu, pročež požádal, aby Ústavní soud posoudil jeho věc jako naléhavou a projednal ji mimo pořadí.
K ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 20 T 117/2004, ze kterého vyplynulo, že v podstatě tytéž námitky, kterými stěžovatel argumentoval v ústavní stížnosti, uplatnil v řádném a mimořádném opravném prostředku. Průběh řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, proto netřeba s ohledem na toto zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i ostatním účastníkům řízení znám.
V souvislosti s vyžádáním trestního spisu Ústavní soud poskytl Okresnímu soudu v Pardubicích možnost, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti; v podaném vyjádření nalézací soud plně odkázal na odůvodnění stěžovaného rozsudku, připomenul, že stěžovatelova námitka týkající se odkazů soudu na výpověď svědka Ch., kterého soud nevyslýchal, neobstojí, neboť jde o pouhou písařskou chybu zaměňující jméno vyslechnutého svědka Ch., což je ze spisu zřejmé a což nemělo vliv na hodnocení důkazů soudem; v závěru okresní soud vyjádřil mínění, že podaná ústavní stížnost není důvodná. Ježto podané vyjádření neobsahovalo žádné nové argumenty či tvrzení způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebylo stěžovateli zasíláno k případné replice.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatele, byť opřené o shora označené články Listiny a Ústavy, tvořil jeho nesouhlas s tím, jak obecné soudy vedly dokazování, jak provedené důkazy vyhodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily.
Ústavní soud ve své judikatuře zastává důsledně stanovisko, dle něhož skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Za pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu, která mohou mít ústavně právní relevanci Ústavní soud považuje případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavně právní pochybení takto naznačená však Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal.
V projednávaném případě Ústavní soud ověřil, že okresní i krajský soud věnovaly dostatečnou pozornost důkaznímu řízení a svá skutková zjištění opřely o důkazy, které byly získány procesně bezvadným způsobem. Na základě jejich přiměřeného hodnocení pak dospěly k právním závěrům, jež byly, jak ověřil dovolací soud, s těmito skutkovými zjištěními v souladu. Takový postup a rozhodování obecných soudů nevykazuje rysy svévole, nezakládá vykročení z mezí ústavních kautel a neskýtá prostor pro zásah Ústavního soudu, a to zvláště je-li (jako ve stěžovatelově věci) z obsahu spisu jednoznačně patrno, že stěžovateli se dostalo plně kontradiktorního procesu vedeného fair způsobem a završeného v jednotlivých fázích rozhodnutími, v nichž je zřetelně přehledným, srozumitelným a tudíž plně přezkoumatelným způsobem vyloženo, proč soudy jednotlivých řádných instancí dospěly právě k těm závěrům, jež byly vysloveny ve výrocích jejich rozhodnutí. Výhrady předestřené stěžovatelem proti odůvodněním nalézacího a odvolacího soudu proto nejsou způsobilé věc posunout do roviny ústavně právní. Stejný závěr Ústavní soud učinil i ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jenž, vázán relevantní částí stěžovatelova dovolání, se po právní stránce důkladně zabýval existencí zavinění jako obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu kladeného stěžovateli za vinu.
Stěžovatelův nesouhlas s (řádně odůvodněnými) rozhodnutími obecných soudů všech stupňů jejich soustavy není sám o sobě způsobilý přivodit kasaci naříkaných rozhodnutí Ústavním soudem, neboť - jak Ústavní soud mnohokráte judikoval - podstatou spravedlivého procesu není jeho ukončení rozhodnutím, s nímž by byl stěžovatel srozuměn.
K námitce stěžovatele o porušení principu presumpce neviny chráněné na ústavní úrovni v čl. 40 odst. 2 Listiny (a z tohoto principu vyplývajícího pravidla in dubio pro reo) Ústavní soud uvádí, že porušení této zásady neshledal. Její uplatnění je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné z variant vyplývajících ze vzájemně si odporujících důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že skutek byl dostatečně prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru přiměřeně odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.
Ke kritice obsahu rozsudku Okresního soudu v Pardubicích po jeho formální stránce Ústavní soud upozorňuje, že jeho posláním není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a identifikování procesního pochybení, ba i možné nezákonnosti, které se obecně mohou v individuálním soudním řízení vyskytnout, nýbrž výlučně posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem (srov. nález I.ÚS 60/97, Sb. n. u., sv. 11, str. 9). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených základních práv a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv; takovéto zjištění, jak shora rozvedeno ve stěžovatelově věci, konstatovat nemohl.
Podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud nemusí řídit pořadím, v němž mu návrhy došly, jestliže se usnese, že věc, které se některý návrh týká, je naléhavá. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatele nevyhověl. Při odmítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost pak tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti samotné.
Ústavní stížnost z důvodů shora uvedených Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. června 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu