ECLI:CZ:US:2007:4.US.2676.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2676/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele M. Z., právně zastoupeného advokátem Mgr. Liborem Rojarem, Veselská č. 710, Uherský Ostroh, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 5 To 449/2006, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 10. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 15 T 452/2005, byl stěžovatel v souladu s ustanovením §171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, shledán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání třech měsíců a současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu dvou let. Odvolání bylo napadeným usnesením Krajského soudu zamítnuto.
Stěžovatel se měl trestného jednání dopustit řízením motorového vozidla v době, kdy mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel. K odůvodnění napadeného rozhodnutí pak stěžovatel konstatoval, že se v něm krajský soud nevypořádal s argumenty uvedenými v jeho písemném odvolání. V řízení nebyla postavena na jisto otázka, zda jel stěžovatel skutečně navštívit svoji nemocnou dceru, kterážto skutečnost mohla mít významný vliv na posouzení otázky trestu. Dále byla stěžovateli odepřena dvojinstančnost soudního řízení, neboť na právní argument, že by probíhající soudní řízení mělo být s ohledem na ustanovení §172 odst. 2 písm. a) zastaveno, reflektoval ve svém odůvodnění teprve Krajský soud v Brně. V závěrečné pasáži pak stěžovatel objasňuje důvod (zpoždění autobusu zapříčiněné dopravní nehodou), pro který se dostavil k odvolacímu jednání se čtyřminutovým zpožděním a v důsledku toho mu již nebylo umožněno se před soudem vyjádřit. Stěžovatel je toho názoru, že Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozhodnutím zasáhl do jeho základního práva na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal.
Napadá-li stěžovatel tu skutečnost, že obecné soudy nepostavily na jisto účel jeho jízdy automobilem, tj. návštěva nemocné dcery, je třeba plně odkázat na rozsudek okresního soudu, který dospěl k závěru, že stěžovatel mohl využít i jiného dopravního prostředku a v žádném případě se tak nejednalo o jízdu v krajní nouzi. Uvedené odůvodnění považuje Ústavní soud za zcela ústavně konformní, neboť okresní soud se vznesenou námitkou zabýval a svůj závěr řádně odůvodnil. To, že stěžovatel spojuje naplnění pojmu krajní nouze s jinými skutečnostmi než okresní soud, nemůže samo o sobě založit protiústavnost, neboť se jedná toliko o otázky výkladu zákona a hodnocení důkazů, do nichž však Ústavní soud v zásadě nezasahuje.
Zcela stranou pak zůstává také námitka, dle níž se okresní soud nevypořádal se sdělením stěžovatele, že je proti němu v současné době vedeno trestní stíhání za trestný čin, u něhož je ohrožen trestní sazbou od 5 do 12 let odnětí svobody. Z ustanovení §223 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že soud může zastavit trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některý z důvodů uvedených v ustanovení §172 odst. 2 téhož zákona. Je tedy zřejmé, že využití tohoto institutu je na volné úvaze soudu, který svoji úvahu v zásadě odůvodňovat nemusí. Naopak za situace, kdy je z evidenční karty řidiče zřejmé, že stěžovatel se v minulosti dopustil již 17 přestupků, bylo by s podivem, pokud by soud předmětné řízení zastavil. Je sice pravdou, že uložení trestu odnětí svobody je krajním řešením, ovšem na druhou stranu, stěžovatel nemůže opakovaně, (usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 13 T 309/2004) prakticky zneužívat toho, že je proti němu vedeno trestní stíhání, v němž mu hrozí uložení trestu odnětí svobody 5 - 12 let.
Co se týče námitky, dle níž neměl stěžovatel možnost se v odvolacím řízení vyjádřit v důsledku 4minutového zpoždění, je třeba konstatovat, že za situace, kdy byly splněny zákonné podmínky pro konání jednání bez přítomnosti obžalovaného, nelze postup soudu považovat za protiústavní. Dovedeno k závěrům ad absurdum by v případě zpoždění účastníků řízení nastávaly situace, kdy by se "licitovalo" o té které minutě zpoždění. Stěžovatel měl právo se soudního řízení zúčastnit, ovšem tohoto svého práva nevyužil, příčina toho nevyužití je pak zcela podružná. Jen na okraj lze uvést, že zpoždění hromadných dopravních prostředků v délce 10-15 min. je za současného stupně a úrovně dopravy očekávané a tudíž předvídatelné.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Krajského soudu v Brně došlo k porušení právních předpisů a z toho důvodu také nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu