ECLI:CZ:US:2007:4.US.271.07.1
sp. zn. IV. ÚS 271/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Mariánské Lázně, Mírové náměstí 136, směřujícího proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. března 2007, sp. zn. 6 Tdo 281/2007, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2006, sp. zn. 7 To 275/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, když namítl, že v řízení před nimi, byl zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. prosince 2005, č.j. 3 T 47/2004-293 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání pokusu trestného činu pojistného podvodu podle ustanovení §8 odst. 1 k §250a odst. 1 a 3 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 40.000,- Kč, a pro případ že nebude peněžitý trest vykonán byl stanoven alternativní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém Krajský soud v Plzni rozhodl napadeným rozsudkem. Tím zrušil původní výrok o vině a trestu a nově stěžovatele odsoudil při pozměněném výroku o vině k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu uložil peněžitý trest ve výši 40.000,- Kč, a pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán, stanovil alternativní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Současně s ústavní stížností podal stěžovatel i dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR shora napadeným usnesením, jímž dovolání odmítl. V důsledku tohoto rozhodnutí stěžovatel ústavní stížnost rozšířil i proti dovolání.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně uvedl, že soudní znalec, který vypracoval znalecký posudek, je podle jeho názoru podjatý. Jak vyplynulo z jednání před soudem, znalec poskytl opakovaně znalecké posudky pro Českou pojišťovnu, a.s., která měla v řízení vystupovat jako poškozená. Proto byl stěžovatel přesvědčen, že znalecký posudek nebyl vypracován nestranně. Znalec provedl ohledání místa dopravní nehody jakož i poškozeného vozidla stěžovatele ještě dříve, než byl vyšetřovatelem přibrán jako znalec. Znalecký posudek pak soud prvého stupně vyhodnotil jako rozhodující důkaz, na jehož základě došlo k odsouzení stěžovatele i dalšího obviněného.
Zkrácení v právech mělo spočívat rovněž v tom, že soudy neakceptovaly požadavek na vypracování dalšího znaleckého posudku. S ohledem na popsané okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 3 T 47/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel svoji ústavní stížnost založil na nesouhlasu z důkazem, na němž soud prvého stupně založil své rozhodnutí. Znalec totiž ve svém posudku na základě místního šetření dospěl k závěru, že v místě dopravní nehody nemohlo dojít k nehodě s takovým poškozením vozidla stěžovatele, jaká uvedl, aniž by současně došlo k podstatnějším zraněním stěžovatele.
Jako podstatnou pak znalec posoudil skutečnost, že při porovnávání informací shromážděných po dopravní nehodě s podklady Celní správy ČR o poškození vozidla při jeho dovozu do ČR nalezl podstatné shody, které ve znaleckém posudku zdokumentoval. Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně, shoda byla i v údaji o ujetých kilometrech na tachometru.
Ústavně právní argumentace, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti předložil, se zúžila, s ohledem na uvedené okolnosti, na pouhé konstatování zkrácení v právu na spravedlivý proces.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy. Právě obecné soudy jsou totiž povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Správností hodnocení důkazů se Ústavní soud se zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Soudy zcela v rámci své zákonem stanovené pravomoci posoudily jednotlivé důkazy a pokud dospěly k závěru o věrohodnosti znaleckého posudku, postupovaly v souladu s procesními předpisy. Za situace, kdy své rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze na takovém závěru shledat zkrácení v právu na spravedlivý proces.
Pokud tedy jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, neshledal Ústavní soud, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je toto právo v Listině zaručeno a jak bylo Ústavním soudem opakovaně v ustálené judikatuře vyloženo. Pokud se jedná o napadené rozhodnutí o dovolání, Nejvyšší soud ČR se v zákonném rámci vypořádal s námitkami stěžovatele a Ústavnímu soudu nezbylo, než odkázat na odůvodnění tohoto usnesení. Pokud pak obecné soudy v projednávané věci stěžovatele dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho, a stěžovatel neuvádí jiné skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného práva, nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho ústavní stížnost odmítnout.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu