ECLI:CZ:US:2007:4.US.275.05.1
sp. zn. IV. ÚS 275/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 28. srpna 2007 v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1876/2004, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 5 Co 887/2004, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 16 C 11/2004, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1693/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou faxem dne 12. 5. 2005 a doplněnou doručením jejího originálu dne 13. 5. 2005, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ze strany obecných soudů došlo k porušení jejích základních práv, když v souzené věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Zejména polemizuje s právním závěrem obecných soudů, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před obecnými soudy, přičemž namítá, že se s ní obecné soudy dostatečně a náležitě nevypořádaly. Stěžovatelka rovněž namítá, že obecné soudy odmítly provést jí navržený důkaz znaleckým posudkem, aniž by ve svých rozhodnutích vyložily, z jakých důvodů tak učinily. Na základě výše uvedených skutečností stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 16 C 11/2004 vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích. Ze spisu zjistil následující skutečnosti.
Dne 8. 2. 1988 byla uzavřena kupní smlouva, jejíž předmětem byly nemovitosti specifikované ve výroku rozsudku okresního soudu, na základě které žalobci (MUDr. P. Ř. a jeho sestra B. C., právní předchůdkyně ostatních žalobců) prodali tyto nemovitosti Ministerstvu vnitra ČSSR. Smlouva byla uzavřena poté, co více než deset let Krajská správa národní bezpečnosti projevovala o tento objekt zájem. V předmětné kupní smlouvě je kupní cena stanovena ve výši 363 151,- Kč, která vyplývá ze znaleckého posudku J. K. ze dne 8. 12. 1987.
V řízení bylo posudkem znalce ing. V. T. (č.l. 236 - 244) prokázáno, že cena předmětných nemovitostí v době prodeje podle tehdy platné oceňovací vyhlášky č. 128/1984 Sb. činila 232 144,- Kč. Právě otázka souladu dohodnuté kupní ceny v předmětné kupní smlouvě s tehdy platnou oceňovací vyhláškou byla jednou ze základních skutkových i právních otázek předmětného řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 18. 2. 2003, č. j. 8 C 209/2000-379, a následně i Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 23. 5. 2003, č.j. 5 Co 869/2003 - 397, při posouzení otázky přesahu kupní ceny vůči cenovým předpisům, s případným důsledkem absolutní neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem podle ust. §399 odst. 2 věty první a §39 obč. zák. (v tehdy platném znění), dospěly k závěru, že kupní smlouva byla uzavřena platně.
Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1693/2003, avšak výše uvedené rozsudky zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení s tím, že vyslovil nesouhlas se závěry nalézacího i odvolacího soudu ohledně platnosti předmětné kupní smlouvy a s interpretací relevantních ustanovení citované cenové vyhlášky. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že "výklad důsledků podstatného překročení cenového předpisu kupní cenou, uvedenou ve smlouvě, pro platnost samotné smlouvy nemůže opomenout kogentní povahu ust. §399 odst. 2 věty první obč. zák. v tehdy platném znění, podle něhož byl přesah dohodnuté ceny koupené věci vůči ceně stanovené cenovým předpisem zakázán. Šlo o objektivní skutečnost, jež měla za následek absolutní neplatnost celé kupní smlouvy pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 obč. zák. (...) Kupní smlouva nebyla tedy dne 8. 2. 1988 mezi účastníky, resp. jejich právními předchůdci platně uzavřena. (...) V této souvislosti je nutno se zmínit o důkazních zjištěních soudu prvního stupně svědčících o zjevné tísni vyvolané vůči vlastníkům nemovitosti, ač tato zjištění soud prvního stupně svou pozdější interpretací sám negoval." (str. 3 a 4 rozsudku).
Okresní soud v Českých Budějovicích v záhlaví citovaným rozsudkem následně rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku vyklidit (ve výroku specifikované) nemovitosti a tyto nemovitosti předat do podílového spoluvlastnictví (ve výroku vyjmenovaných) žalobců oproti povinnosti žalobců zaplatit stěžovatelce celkem částku 363 151,- Kč, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že "ust. §399 odst. 2 obč. zák. okresní soud vyložil správně a zcela v souladu s tím, jaký právní názor na celou věc zaujal Nejvyšší soud. (...) Správně posoudil i důsledky neplatnosti kupní smlouvy." (str. 4 a 5 rozsudku). Dále krajský soud zdůraznil, že " (...) nepřehlédnutelnou skutečností je fakt, že prodej domu byl uskutečněn po dlouhodobém intenzivním a systematickém nátlaku ze strany Krajské správy StB. Nelze souhlasit se (stěžovatelem), že nátlak na prodávající zjištěn nebyl, neboť takovou skutečnost zjišťuje okresní soud již ve svém rozsudku ze dne 18. 2. 2003.(...) Je nepochybné, že pokud by takovýto nátlak vyvíjen na původní vlastníky nebyl, své nemovitosti by státu, konkrétně Krajské správě StB, neprodali." (str. 5 rozsudku).
O stěžovatelkou podaném dovolání pak Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením ze dne 28. 2. 2005 rozhodl tak, že jej jako nepřípustné odmítl.
III.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti formálně namítala zejména porušení svých procesních základních práv, avšak obsahově namítala jen nesprávnou aplikaci hmotného podústavního práva, konkrétně posouzení otázky absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky uváděné v ústavní stížnosti se týkají především aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Ohledně námitek porušení základních práv stěžovatelky spočívajících v nesprávném posouzení věci obecnými soudy, se Ústavní soud se stěžovatelkou neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku (v tehdy platném znění) i s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a právní normy aplikovaly ústavně konformním způsobem. Při rozhodování obecné soudy (zejména Nejvyšší soud) přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely tak z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení otázky platnosti předmětné kupní smlouvy. Svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily a podrobně se v něm vypořádaly s argumenty, které stěžovatelka v průběhu řízení předložila. Jejich postup tak nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
Ani s další námitkou stěžovatelky ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces spočívající v postupu obecných soudů, když odmítly provést jí navržený důkaz znaleckým posudkem, aniž by tento postup odůvodnily, se Ústavní soud neztotožňuje. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku krajského soudu, stěžovatelkou navržený důkaz revizním znaleckým posudkem, kterým měl být posouzen soulad kupní ceny nemovitostí s tehdy platnou cenovou vyhláškou, krajský soud považoval za zcela nadbytečný, když uvedl, že "obsahem spisu jsou dva znalecké posudky vypracované znalci stanovenými soudem a oba tyto znalecké posudky vedou shodně ke skutkovému závěru, že cena nemovitostí podle cenových předpisů platných v době prodeje byla nižší cena než cena, kterou si účastníci kupní smlouvy v kupní smlouvě podle znaleckého posudku, který si nechali vypracovat, dohodli." (str. 4 rozsudku).
K dalším námitkám ohledně v ústavní stížnosti tvrzených porušení základních práv stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka Ústavnímu soudu předestřela argumentaci, kterou již uplatnila v řízení před obecnými soudy, s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje, a samu okolnost, že těmto námitkám obecné soudy nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení základních práv stěžovatelky.
Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích základních práv. Vzhledem k tomu Ústavní soud návrh stěžovatelky na zrušení svrchu označeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2004 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2004 dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud jde o návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2003, tento musel být Ústavním soudem odmítnut jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť šlo o rozhodnutí toliko kasační, které teprve vytvořilo prostor pro přijetí rozhodnutí svrchu uvedených.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu