ECLI:CZ:US:2007:4.US.278.06.1
sp. zn. IV. ÚS 278/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. M. a Ing. M. H., právně zastoupených advokátem JUDr. Jiřím Voršilkou, Opletalova 4, Praha 1, proti usnesení vedoucího 1. oddělení Policie ČR, Správa hl. m. Prahy, SKPV, odbor hospodářské kriminality pplk. Ing. Mgr. M. K., č.j. ČTS: PSP-2304/OHK-2005, ze dne 21. 3. 2006 a usnesení policejního komisaře Policie ČR, Správa hl. m. Prahy, SKPV, odbor hospodářské kriminality kpt. Mgr. J. M., č.j. ČTS: PSP-2304/OHK-2005, ze dne 4. 1. 2006, usnesení vedoucího 1. oddělení Policie ČR, Správa hl. m. Prahy, SKPV, odbor hospodářské kriminality ppl. Ing. Mgr. M. K., č.j. ČTS: PSP-2304/OHK-2005, ze dne 21. 3. 2006, usnesení policejního komisaře Policie ČR, Správa hl. m. Prahy, SKPV, odbor hospodářské kriminality kpt. Mgr. J. M., č.j. ČTS: PSP-2304/OHK-2005, ze dne 7. 2. 2006 a návrhu na zrušení ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.ř."), takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení ustanovení §31 odst. 3 tr.ř. se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dne 15. 5. 2006 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost Ing. J. M. a Ing. M. H., jíž se domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a zrušení ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.ř.").
Policie ČR, Správa hl. m. Prahy, odbor hospodářské kriminality zahájila vůči stěžovatelům trestní stíhání pro trestný čin podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.z."), přičemž oba stěžovatelé vznesli vůči osobě policejního komisaře kpt. Mgr. J. M. námitku podjatosti. V souladu s ustanovením §31 tr. ř. rozhodl orgán, jehož se námitka týkala, o své nepodjatosti. Jemu nadřízený orgán následně podanou stížnost zamítl. Stěžovatelé jsou toho názoru, že výše uvedenými usneseními orgánů státní moci došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8. odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Policejní komisař kpt. Mgr. J. M. vykonal úkony v trestním řízení, ač jsou u něj dány důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Stěžovatelé ve svém návrhu poměrně obsáhle tyto své závěry odůvodňují.
V souvislosti s návrhem na zrušení ustanovení §31 odst. 3 tr. ř. stěžovatelé poukazují na skutečnost, že v případě námitky podjatosti policejního orgánu rozhoduje o stížnosti proti rozhodnutí o námitce podjatosti tentýž orgán. Rozhodnutí činí pouze jiná osoba téhož orgánu, která je pouze služebně nadřízena. V uvedeném postupu spatřují stěžovatelé porušení zásady dvojinstančnosti.
II.
Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musel prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud se proto nejprve zaměřil na posouzení ústavní stížnosti v části směřující proti v záhlaví citovaných usnesení orgánů státní moci a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jak Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu ze dne 12. ledna 2005 ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 441/04 ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon o Ústavním soudu má v §75 odst. 1 na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele, a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, pokud by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. uvalení vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatelé ústavní stížností napadají rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení o tom, že tento orgán není vyloučen z úkonů předmětného trestního řízení. Trestní řízení v dané věci se v době rozhodování nacházelo teprve ve fázi řízení přípravného. Tato rozhodnutí již nepochybně z důvodu procesní ekonomie a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě sice nelze formálně napadnout dalším procesním prostředkem, neznamená to však, že by otázka vyloučení policejního orgánu byla materiálně jednou provždy vyřešena a nemohla být v dalších fázích řízení nastolena. Pokud by úkony v rámci přípravného řízení vykonávaly orgány, které skutečně měly být vyloučeny, nepochybně by šlo o závažnou procesní vadu. Pokud by byla podána obžaloba, soud se touto otázkou bude muset zabývat a může již ve fázi předběžného projednání obžaloby z tohoto důvodu věc vrátit k došetření a k odstranění závažných procesních vad podle §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu. V krajním případě může tato procesní vada vést k nepoužitelnosti důkazů z přípravného řízení. V souvislosti s výše uvedeným je třeba poukázat na skutečnost, že v rámci přípravného řízení nelze opomíjet též možnost danou ustanovením §157a tr.ř., tj. přezkoumání postupu policejního orgánu státním zástupcem.
K návrhu na zrušení ust. §31 odst. 3 tr. ř., pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, jestliže ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (ust. §64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. sp. zn. III. ÚS 101/95).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 19. července 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu