ECLI:CZ:US:2007:4.US.280.07
sp. zn. IV. ÚS 280/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti stěžovatelů N. S. a R. S., zastoupených JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Smetanova 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2923/2006, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 25 Co 140/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zaručených čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatelé uvádějí v ústavní stížnosti, žalobou ze dne 27. 4. 2005 se domáhali vyklizení nemovitostí v katastrálním území Stodůlky: a to domu č.p. X, stavební parcely č. XX a parcel XXX a XXY. Tyto nemovitosti přešly na stát v důsledku odsouzení stěžovatelů pro trestný čin opuštění republiky a vyslovení trestu propadnutí majetku trestním rozsudkem, sp. zn. 1 T 33/80, ze dne 29. 5. 1980. Ve vztahu k tomuto odsuzujícímu rozsudku byli oba stěžovatelé pravomocně rehabilitováni v souladu s ustanovením §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb. Nyní podaná žaloba na vyklizení předmětných nemovitostí však byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 12. 2005, sp. zn. 6C 208/2005, zamítnuta s odůvodněním, že ustálená judikatura vylučuje domáhat se v takových případech nápravy podle obecných předpisů, zejména pak žalobou na určení vlastnictví či žalobou vlastnickou. K podanému odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 25 Co 140/2006, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatelé proto podali dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2923/2006, odmítl s poukazem, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené, přičemž Nejvyšší soud nedospěl k názoru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Stěžovatelé považují odkazy soudů na ustálenou judikaturu za projev spíše politického a praktického přístupu a zastávají názor, že jejich argumentace uvedená v žalobě je ústavně konzistentní a proto opakovaně konstatují, že shora uvedené nemovitosti přešly na stát v důsledku odsouzení stěžovatelů pro trestný čin opuštění republiky a vyslovení trestu propadnutí majetku, kdy tehdejší postup byl v rozporu i s tehdejším ústavním pořádkem. Stěžovatelé sice opustili tehdejší území ČSSR, tato skutečnost jim však nemůže být dávána k tíži. Jejich vlastnictví k předmětným nemovitostem jim bylo odňato svévolně nelegitimním politickým režimem, vlastnické právo se ale nepromlčuje a stěžovatelům bylo na základě rozporného právního stavu znemožněno domáhat se vydání nemovitostí prostřednictvím restituce. Stěžovatelé proto navrhují, aby Ústavní soud s přihlédnutím k výše uvedenému napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
3. Jak plyne z rozhodnutí k ústavní stížnosti připojených, zrušil Obvodní soud pro Prahu 5 svým rozhodnutím ze dne 6. 11. 1990, sp. zn. Rt 889/90, rozsudek téhož soudu ze dne 29. 5. 1980, sp. zn. 1 T 33/80, kterým byli stěžovatelé odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky k trestu odnětí svobody s vyslovením trestu propadnutí majetku. Rozsudkem téhož soudu ze dne 26. 5. 1999, sp. zn 11 C 209/96, pak byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že tito jsou vlastníci předmětných nemovitostí, a to z důvodu nedostatku právního zájmu podle §80 písm. c) o. s. ř. Toto rozhodnutí bylo posléze odvolacím soudem potvrzeno. K žalobě podané dne 27. 4. 2005, jíž se stěžovatelé domáhali vyklizení předmětných nemovitostí, dospěly obecné soudy k závěru, že stěžovatelé, kteří nejsou vlastníky těchto nemovitostí, nejsou ve smyslu ustanovení §126 o. z. aktivně věcně legitimováni k podání žaloby na vyklizení a neobstojí ani tvrzení stěžovatelů, že jejich vlastnické právo vyplývá ze skutečnosti, že bylo zrušeno soudní rozhodnutí o propadnutí jejich majetku. Podanou žalobu proto obecné soudy zamítly.
4. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu zjišťuje, že meritum ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelů s právním stavem týkajícím se navrácení jejich nemovitostí. V posuzované věci opírají stěžovatelé svůj žalobní návrh na vyklizení nemovitostí o rozsudek ze dne 6. 11. 1990, kterým byl v souvislosti se zrušením odsuzujícího rozsudku pro trestný čin opuštění republiky zrušen i trest propadnutí majetku. Oba obecné soudy se tímto jejich návrhem zabývaly, ale s odůvodněním, že stěžovatelé nejsou k podání žaloby aktivně věcně legitimováni, návrh stěžovatelů zamítly. V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelé v podstatě opakují argumentaci, kterou již uvedli v odvolání podaném proti rozhodnutí prvoinstančního soudu a v následně podaném dovolání. Odvolací soud se námitkami stěžovatelů zabýval, neztotožnil se však s nimi a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. K podanému dovolání se námitkami stěžovatelů zabýval i Nejvyšší soud ČR, jenž odmítaje podané dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř., se v odůvodnění rozhodnutí s názorem odvolacího soudu ztotožnil. Stěžovateli takto pojatá ústavní stížnost tak staví Ústavní soud do pozice třetí (resp. čtvrté) instance v systému obecného soudnictví, která mu však, s poukazem na čl. 83 Ústavy ČR, zjevně nepřísluší. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy či jejím vrcholem (čl. 90 Ústavy ČR), nepřísluší mu právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů a nepřezkoumává celkovou zákonnost či správnost jejich rozhodnutí, a to včetně jejich odůvodnění. Do jurisdikční činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze v případě, shledá-li současně, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
5. K obecným námitkám stěžovatelů, že obecné soudy neposkytly ochranu jejich vlastnickým právům, Ústavní soud konstatuje, že problematiku vztahu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v souladu s jehož ustanovením §2 odst. 1 písm. d) byli stěžovatelé pravomocně rehabilitováni, a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i související otázky při uplatňování restitučních nároků, řeší obsáhlá a ustálená judikatura Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I . ÚS 67/97, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 9, č. 130, str. 179). Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí v tomto směru vyslovil, že obnovení vlastnického práva v souvislosti s trestní rehabilitací a zrušením výroku o trestu propadnutí majetku se podrobuje v rámci dalšího postupu režimu zákona č. 87/1991 Sb. (viz k tomu stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS - st. 4/97, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, str. 308; nález sp. zn. I. ÚS 130/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 132, str. 469). Dle ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou tímto zákonem upraveny též podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, jakož i způsob náhrad a rozsah těchto nároků, kdy v uvedených ustanoveních navazuje tento zákon na zákon č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích. Ústavní soud ve shodě se svou dosavadní judikaturou, jíž je IV. senát vázán, konstatuje, že samotným zrušením výroku o propadnutí majetku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. nedošlo k obnovení vlastnického práva, přičemž náprava majetkových křivd, způsobených v důsledku uložení trestu propadnutí majetku, je možná jen postupem a za podmínek stanovených ve zmíněném zákoně č. 87/1991 Sb. (viz k tomu nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 623/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 26, č. 55, str. 99). Věcná argumentace obecných soudů byla proto v tomto směru dle názoru Ústavního soudu správná a z ústavněprávního hlediska přijatelná.
6. Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení jejich práva na soudní ochranu, pak podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Nic takového však Ústavním soudem zjištěno nebylo a stěžovatelé to ostatně ani netvrdí.
7. Rovněž stran stěžovateli namítanému zásahu do jejich práva na spravedlivý proces Ústavní soud takové vybočení obecných soudů v jejich rozhodování z mezí tohoto ústavně chráněného práva neshledává, kdy tyto postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Stěžovatelé ostatně v tomto směru ani žádné konkrétní námitky nevznášejí. Svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl ani důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces, kterého se stěžovatelé dovolávají, nelze v souladu s judikaturou Ústavního soudu, jakož i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, spojovat s garantováním úspěchu v řízení, tedy vykládat právo na spravedlivý proces jako právo na rozhodnutí odpovídající názoru navrhovatele na hmotně právní poměry v dané věci. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mimo jiné i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout účastníku řízení veškeré možnosti k uplatnění svých práv. Ústavní soud je v posuzované věci toho názoru, že stěžovatelům tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak. Postupuje-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodní, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že žádná ze stěžovateli uplatněných námitek nezaložila opodstatněnost jejich tvrzení o porušení jejich ústavně zaručených základních práv na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu