ECLI:CZ:US:2007:4.US.2874.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2874/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti, kterou podal P. V., právně zastoupený JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem advokátní kanceláře v Praze 8, Křižíkova 56, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005, č. j. 23 Co 348/2005-113 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2007, č. j. 26 Cdo 1502/2006-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručenému v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Okresní soud pro Prahu - západ (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 8. 4. 2005, č. j. 4 C 167/2004-86, upravil užívání družstevního bytu nacházejícího se v obytném domě v Roztokách č. p.1626 (dále jen "předmětný byt") žalobkyní Ing. B. V. (dále jen "žalobkyně") a stěžovatelem (výrok I.), uložil oběma povinnost stanovený způsob užívání navzájem strpět (výrok II.), zrušil právo společného nájmu stěžovatele a žalobkyně k předmětnému bytu s tím, že výlučným nájemcem bytu a výlučným členem bytového družstva SEVER-Horoměřice se určuje žalobkyně a stěžovatel je povinen předmětný byt vyklidit a předat vyklizený žalobkyni do 15 dnů od obstarání náhradního bytu (výrok III.-V.). Dále pak soud I. stupně tímtéž rozsudkem zamítl vzájemný návrh stěžovatele na vyklizení předmětného bytu žalobkyní (výrok VI.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15.203,20 Kč (výrok VII.). Rozsudek soudu I. stupně byl ve výrocích III.-VII. napaden odvoláním stěžovatele a ve výrocích VI. a VII. též odvoláním žalobkyně. Výše popsaným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "soud II. stupně") byl ve výroku III.-VI. rozsudek soudu I. stupně potvrzen a ve výroku VII. změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 19.725,25 Kč. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem II. stupně. Shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu ČR (dále jen "dovolací soud") bylo dovolání odmítnuto (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč (výrok II.).
Stěžovatel čelil žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zrušení společného nájmu družstevního bytu její osoby a stěžovatele a určení, že výlučným nájemcem a současně členem bytového družstva se stane žalobkyně a uložení povinnosti stěžovateli předmětný byt vyklidit do 15 dnů od obstarání náhradního bytu. Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že se spolu se stěžovatelem stali společnými nájemci družstevního bytu, jejich manželství bylo rozvedeno a předmětný byt chce nadále užívat s nezletilými dětmi.
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že napadený rozsudek soudu II. stupně a usnesení dovolacího soudu považuje za rozhodnutí, kterými byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, neboť právní závěry obou soudů jsou výsledkem takové interpretace a aplikace právních předpisů, jež jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a vybočují z mezí ústavnosti, resp. se jedná o svévolnou interpretaci příslušného ustanovení právního předpisu nebo interpretaci, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Dále stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozsudku soudu II. stupně pro nedostatek důvodů v základním skutkovém zjištění o zájmu nezletilých dětí a pro nevypořádání se s tvrzením stěžovatele a opomenutí zásadních důkazů o jeho zásluhách na získání bytu a členství v družstvu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení včetně zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výkladu jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů.
Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského a obchodního zákoníku a stanov bytového družstva SEVER-Horoměřice citovaných v napadených rozhodnutích Ústavní soud konstatuje, že neshledal, že by obecné soudy tyto normy aplikovaly svévolně bez rozumného odůvodnění, ani neshledal, že by právní závěry těmito soudy učiněné byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění usnesení dovolacího soudu nadto vyplývá, že soud II. stupně se při výkladu použitých ustanovení neodklonil od ustálené soudní praxe. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které nedosahují ústavněprávní roviny.
Ve vztahu k tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu II. stupně je třeba říci, že tento soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně vypořádal s důležitými skutkovými tvrzeními, jakož i provedenými důkazy a z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními a Ústavní soud neshledal že by provedené hodnocení důkazů bylo v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem.
Ústavní soud uzavírá, že nelze dovodit zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručený v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť toto právo není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení, ale pouze jako požadavek na dodržení všech ústavních a zákonných pravidel postupu orgánů veřejné moci. Z tohoto pohledu nelze obecným soudům nic vytknout. S ohledem na tento závěr pak nemohlo dojít ani ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu