ECLI:CZ:US:2007:4.US.306.06.1
sp. zn. IV. ÚS 306/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu Ing. V. S., právně zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Jungmannova 31, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 13 Co 399/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 5. 2006 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 13 Co 399/2005, s tvrzením, že Městský soud v Praze porušil čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod garantující právo na spravedlivý proces.
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 3. 2005, č. j. 23 C 11/2003, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 23 C 11/2003. Soud prvního stupně v provedeném řízení zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala proti žalované SPGroup, a. s. náhrady škody za platovou diskriminaci a mobbing ve výši 1,000.000,- Kč.
Stěžovatelka podáním ze dne 7. 7. 2006 Ústavnímu soudu sdělila, že proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze podala též dovolání prostřednictvím jiného právního zástupce s tím, že s ohledem na problematickou přípustnost dovolání setrvává na paralelně podané ústavní stížnosti, přičemž je si vědoma, že Ústavní soud nejprve vyčká výsledků dovolacího řízení.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu, že nebyl přípustný, je podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti.
Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelem podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti.
Bylo by zásahem do pravomoci Nejvyššího soudu a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost. To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§236 a násl.) výslovně vyloučena. Za řádnost dovolání si ručí dovolatel (povinně právně zastoupený) a Ústavní soud by vykonával nepřípustný zásah do svobodné vůle dovolatele, pokud by "jaksi v předstihu" posuzoval, zda vůle stěžovatele byla uplatněna formálně řádně a vyvozoval ze svých posouzení důsledky promítající se do řízení o ústavní stížnosti.
Jak uvedeno shora, stěžovatelka podala proti ústavní stížností napadenému rozsudku městského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Je tedy zřejmé, že sama stěžovatelka svým postupem dala najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. S ohledem na to posoudila soudkyně zpravodajka ústavní stížnost za dané procesní situace jako nepřípustnou.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby byla zaměřena i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudkyně zpravodajka ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou odmítla [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2007
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka