ECLI:CZ:US:2007:4.US.309.05.1
sp. zn. IV. ÚS 309/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti paní M. K., právně zastoupené advokátem JUDr. I. W., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2005, č.j. 20 Cdo 258/2004-126, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2003, č.j. 26 Co 318/2003-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 5. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2005, č.j. 20 Cdo 258/2004-126, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2003, č.j. 26 Co 318/2003-114.
Výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky, jež jsou jí garantována čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou dne 13. 3. 2003 udělil příklep vydražiteli J. P., přičemž stěžovatelka jako povinná toto rozhodnutí napadla odvoláním ke Krajskému soudu v Brně, který však usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka v odvolání argumentovala především tím, že v minulosti došlo již k započtení pohledávky mezi ní a oprávněným a výkon rozhodnutí by tudíž měl být zastaven. Okresní soud při svém rozhodování neměl najisto postavenu otázku výše pohledávky, s čímž se však Krajský soud neztotožnil. Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání nespatřoval v nastíněné otázce věc zásadního právního významu.
Stěžovatelka uvedla, že k základním zásadám spravedlivého procesu, mimo postulátu nezávislého a nestranného rozhodování, vyloučení libovůle aj., náleží též požadavek přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně, neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Proto tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát přednost ústavně konformnímu výkladu. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z uvedeného důvodu pak také došlo k zásahu do základního práva stěžovatelky na spravedlivý soudní proces, jež je jí garantován čl. 36 Listiny. Napadená usnesení jsou projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vybočují z mezí ústavně stanoveného postupu.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V rámci odvolacího řízení Krajský soud v Brně zkoumal především dvě skutečnosti, jež jsou dány ustanovením §336k o.s.ř., a to, zda se mohla stěžovatelka zúčastnit dražby a zda nařízením dražebního jednání či při provedení dražby nedošlo k porušení zákona. V uvedeném rozsahu se krajský soud odvoláním stěžovatelky řádně zabýval, přičemž z odůvodnění je zcela zřejmé, jakými ustanoveními zákona se řídil a k jakým právním závěrům dospěl po vyhodnocení všech skutkových a právních okolností případu. Z ústavněprávního hlediska mu tak není čeho vytknout. Z odůvodnění ústavní stížnosti dále vyplývá, že stěžovatelka považuje za zcela zásadní námitku, dle níž mělo být vykonávací řízení v minulosti zastaveno, a to z důvodu tzv. započtení pohledávek. V souvislosti s uvedeným je však třeba poukázat na skutečnost, že příslušný okresní soud se v rámci projednávání návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí touto námitkou zabýval, přičemž dospěl k závěru, že není důvodná. Stěžovatelka sice podala proti uvedenému rozhodnutí blanketní odvolání, ovšem Krajský soud v Brně jej dne 11. 7. 2002, sp. zn. 15 Co 469/2001, z důvodu neodstranění vad návrhu odmítl. Stěžovatelka tak v souvislosti s návrhem na zastavení řízení fakticky nevyužila ani všech opravných prostředků, jež měla k dispozici. Posouzení otázky započtení pohledávky je především na soudu obecném a nikoli Ústavním.
Pokud jde o námitku, že Nejvyšší soud ČR v předmětné právní věci nesprávně posoudil, zda se v daném případě jedná o otázky zásadního právního významu, Ústavní soud poukazuje na svoji již ustálenou judikaturu, podle které v případě, kdy Nejvyšší soud ČR dovolání podané podle ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda označený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo respektováno právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Řečeno jinými slovy, zabývá se pouze tím, zda v daném případě nedošlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť jde o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu ČR, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Neumožnění přípustnosti dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tedy nevidí žádný důvod, pro který by bylo možno z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu zpochybnit.
V souvislosti s namítaným porušením čl. 36 Listiny Ústavní soud podotýká, že ve svých rozhodnutích již opakovaně konstatoval, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Právní závěry soudu jsou v daném případě výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu