ECLI:CZ:US:2007:4.US.312.07.1
sp. zn. IV. ÚS 312/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele S. B., zastoupeného Mgr. A. S., proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha II, ze dne 5. 12. 2006, ČTS: ORII-1627/OOK3-073-2006 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2 ZT 606/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 2. 2007, doplněnou na základě výzvy Ústavního soudu podáními ze dne 4. 3. 2007 a 25. 3. 2007, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými podle tvrzení stěžovatele bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, tedy být stíhán jen způsobem, který stanoví zákon podle čl. 8 odst. 2, čl. 12 odst. 2, čl. 36 odst. 1a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel namítá porušení zásady presumpce neviny a práva na obhajobu podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 6. 12. 2006 kolem 6.40 hod. násilným překonáním uzamčených dveří vstoupila Policie České republiky (dále jen "Policie ČR") do bytu v domě P., kde se zdržoval. Byl na místě zadržen a bylo mu doručeno napadené usnesení Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha II, ze dne 5. 12. 2006, ČTS: ORII-1627/OOK3-073-2006, o zahájení trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona, spáchaný dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a trestný čin poškozování cizí věci podle ustanovení §257 odst. 1 tr. zákona. Policie ČR poté tentýž den provedla v jeho trestní věci celkem tři domovní prohlídky, přičemž po vstupu do bytu na adrese P. Policie ČR v rozporu s ustanovením §85 odst. 2 tr. řádu nezaznamenala do protokolu o domovní prohlídce, že vchodové dveře překonala násilím. Stěžovatel dále uvedl, že od počátku svého zadržení požadoval účast obhájce. Na skutečnost, že se jedná o nutnou obhajobu, nebyl ve sdělení o zahájení trestního stíhání ani v poučení před výslechem nijak upozorněn. Jeho obhájce byl pak o jeho zadržení vyrozuměn telefonicky kolem 16.00 hod. s tím, že se dostavil k jeho výslechu v 17.30 hod. Proti usnesení o zahájení trestního řízení podal stěžovatel stížnost, kterou Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 usnesením ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2 ZT 606/2006, zamítlo. Stěžovatel má za to, že ze spisového materiálu není možno stanovit konkrétní časový údaj, kdy mu bylo předáno již vyhotovené usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 12. 2006 a v dané věci se jedná o účelový postup orgánů činných v trestním řízení s cílem vyloučit přítomnost obhájce stěžovatele z účasti na úkonech. Stěžovatel vznáší námitky i proti utajení některých důkazů v průběhu trestního řízení a proti porušení zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny tím, že v usnesení, kterým bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, se odkazuje na odůvodněný závěr, že předmětnou trestnou činnost spáchala konkrétní osoba, což je podle názoru stěžovatele v rozporu se zásadou fair trial a rovnosti zbraní opakovaně judikovanou Evropským soudem pro lidská práva.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyšetřovací spis Policie ČR, obvodního ředitelství Praha 2, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality č. j. OR II-1627/OOK3-073-2006 a vyjádření účastníků řízení k obsahu ústavní stížnosti.
Komisař Policie ČR konající vyšetřování ve svém vyjádření ze dne 23. 3. 2007 uvedl, že stěžovatel byl zadržen dne 6. 12. 2006 kolem 6.40 hod. při úkonu provedeném za asistence zásahové jednotky. Před vstupem do bytu se jmenovkou "P." bylo několikrát zvoněno a hlasitě boucháno na dveře se zákonnou výzvou a identifikací k Policii ČR. Na toto nebylo žádným způsobem reagováno. Na základě zákonných zmocnění, konkrétně souhlasu se zadržením podezřelého a příkazu k domovní prohlídce předmětného bytu za účasti neúčastněné osoby, byl vydán pokyn k překonání překážky v podobě vstupních dveří. Následně bylo zjištěno, že stěžovatel stál za těmito dveřmi, přičemž ignoroval veškeré předchozí výzvy. Tvrzení stěžovatele, že policie násilím překonala dveře do bytu a toto v rozporu s ustanovením §85 odst. 2 tr. řádu nebylo zaznamenáno do protokolu o domovní prohlídce, považuje komisař konající vyšetřování za scestné, neboť tato skutečnost je náležitě dokladována úředním záznamem zásahové jednotky, která překážku překonala. Již před započetím domovní prohlídky byl stěžovatel dotazován, zda chce obhájce. Ten uvedl, že ano, že má svého obhájce JUDr. T. K. Bylo mu umožněno, aby si ze svého mobilního telefonu obhájce zajistil s tím, že pokud se obhájce dostaví v rozumné době, bude s domovní prohlídkou vyčkáno do jeho příjezdu. Po přibližně půlhodině, kdy se stěžovatel snažil dovolat JUDr. K. uvedl, že se někdo dostaví. Nebyl však schopen říci konkrétně kdy. Následně uvedl, že nikdo nedorazí. Obhájce ex offo nebyl přidělen z důvodu, že věc byla stále ještě ve fázi prověřování, kdy trestní stíhání nebylo dosud zahájeno. U stěžovatele tak nebyl dány důvody nutné obhajoby v souladu s ustanovením §36 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že dalším čekáním by mohlo dojít ke zmaření úkonu vzhledem k důležitosti s načasováním dalších úkonů prováděných paralelně v M. a M., bylo rozhodnuto po cca 1 hodině, že byla stěžovateli dána dostatečná doba k sehnání obhájce a domovní prohlídka byla započata. Teprve po skončení nařízených domovních prohlídek (poslední z nich skončila dne 6. 12. 2006 ve 13.50 hod.) a před započetím výslechu bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele předáním usnesení podle ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu. V tuto chvíli byl stěžovatel rovněž upozorněn na skutečnost, že nastaly důvody nutné obhajoby podle ustanovení §36 odst. 3 tr. řádu. Stěžovatel na to arogantně reagoval, že ho to nezajímá, že již svého obhájce má a tento se v nejbližší době dostaví. Stěžovatel poté oznámil, že ho bude zastupovat Mgr. S. Mgr. S. bylo následně umožněno účastnit se všech vyšetřovacích úkonů a v rámci možností byl o tomto i s předstihem zpraven. Po provedeném výslechu byl stěžovatel umístěn do policejní cely a po zkompletování spisového materiálu podal dozorový státní zástupce návrh na vazbu.
Obvodní státní zástupce pro Prahu 2 ve svém vyjádření ze dne 20. 3. 2007 uvedl, že stěžovatel byl od počátku poučen o nutné obhajobě, kterou však odmítl a trval na tom, že jej bude zastupovat JUDr. K., následně si zvolil Mgr. S. Veškeré domovní prohlídky proběhly v souladu s trestním řádem. V ranních hodinách dne 6. 12. 2006 se policejní orgány současně vydaly na tři místa, a sice na P. (stěžovatel), do M. (obviněná A.) a do M. v Jižních Čechách. Jednalo se o vysoce koordinovanou akci za pomoci zásahové jednotky Policie ČR, Správy hlavního města Prahy. S plánovanými procesními úkony proto nebylo možno otálet, domovní prohlídky byly navíc realizovány v době, kdy zadržené osoby neměly postavení obviněných, ale pouze podezřelých. Pokud se týká utajené části spisového materiálu [operativně pátrací prostředky ve smyslu ustanovení §88 a §158d) tr. řádu] tyto budou v průběhu trestního řízení odtajněny. Stěžovatel má podle názoru Obvodního státního zástupce pro Prahu 2 ve svém postavení zachována všechna práva, která mu trestní řád a další právní předpisy zaručují.
Podaná vyjádření účastníků řízení byla doručena stěžovateli k podání repliky. V podané replice ze dne 15.4.2007 setrvává na svých původních stanoviscích.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá ve třech námitkách. První je skutečnost, že stěžovatel nebyl orgány činnými v trestním řízení poučen od počátku zahájení trestního stíhání dne 6. 12. 2006 o tom, že se jedná o případ nutné obhajoby podle ustanovení §36 odst. 3 tr. řádu a že obhájci stěžovatele nebylo téhož dne umožněno se účastnit úkonů tří domovních prohlídek právě za situace, kdy se o nutnou obhajobu jedná. Námitkou druhou je tvrzení, že v protokolu o domovní prohlídce není uvedeno, že při vstupu do bytu dne 6. 12. 2006 na adrese P. Policie ČR vchodové dveře překonala násilím. Námitkou třetí je pak tvrzení, že výrokem uvedeným v usnesení o zahájení trestního řízení o tom, že není pochyb, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchala shora jmenovaná osoba, byla porušena zásada presumpce neviny. Jde tedy o to, zda se orgány činné v trestním řízení vytýkaným postupem v přípravném řízení a při zahájení trestního stíhání (§36 odst. 3 a §85a odst. 2 tr. řádu) dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, práva být považován za nevinného do vyslovení viny pravomocným odsuzujícím rozsudkem podle čl. 40 odst. 2 Listiny a práva na spravedlivý proces, tedy být stíhaný jen způsobem, který stanoví zákon podle čl. 8 odst. 2, čl. 12 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jak je stěžovatelem tvrzeno.
Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nebytný pro jejich rozhodnutí.
Podle ustanovení §36 odst. 3 tr. řádu obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.
Dle ustanovení §85a odst. 2 tr. řádu, neumožní-li osoba, u níž má být provedena domovní prohlídka provedení takového úkonu, jsou orgány provádějící úkon oprávněny po předchozí marné výzvě překonat odpor takové osoby nebo jí vytvořenou překážkou. O tom učiní záznam do protokolu (§85 odst. 3).
Z obsahu připojené kopie vyšetřovacího spisu vyplývá, že stěžovatel byl zadržen dne 6. 12. 2006 Policií ČR v 6.40 hod. (č. listu 14). Na č. listu 35 je založena plná moc, kterou udělil stěžovatel svému obhájci Mgr. A. S., a to v 17. 30 hod. Pod č. listu 41 je založen protokol o výslechu stěžovatele, který byl zahájen v 17.45 hod. a stěžovateli bylo předáno usnesení podle §160 odst. 1 tr. řádu, kterým se zahajuje trestní stíhání. Stěžovatel využil svého práva ve věci nevypovídat a jeho obhájce Mgr. S. vznesl námitku ve smyslu ustanovení §165 odst. 2 tr. řádu proti způsobu provedení úkonu, konkrétně domovní prohlídky, jelikož mu nebylo umožněno tohoto úkonu se účastnit. Na č. listu 94 je pak ve vyšetřovacím spise založen úřední záznam podepsaný policejním komisařem por. Mgr. J. B., sepsaný dne 6. 12. 2006, podle jehož obsahu bylo "...podezřelému - stěžovateli dnešního dne v cca 11 hodin předáno usnesení o zahájení trestního stíhání podle ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu a stěžovatel byl poučen o tom, že v jeho případě vyvstaly důvody nutné obhajoby podle ustanovení §36 odst. 3 tr. řádu. Stěžovatel prohlásil, že ho již delší dobu zastupuje JUDr. K. a posléze mu bylo umožněno informovat advokátní kancelář JUDr. K. V průběhu odpoledne kontaktoval zdejší součást Policie ČR Mgr. S., že po dohodě s JUDr. K. bude stěžovatele zastupovat. Na zdejší součást se dostavil před započetím výslechu stěžovatele, kdy mu byla poskytnuta dostatečná doba ke konzultaci se stěžovatelem, ze které vzešla domluva, že Mgr. S. stěžovatele zastupovat bude. Před započetím výslechu v cca 17.30 hodin došlo před policejním komisařem k podpisu plné moci a tudíž k převzetí obhajoby". Ústavní soud dále z vyšetřovacího spisu zjistil, že první domovní prohlídka - v bytě na adrese P. byla započata v 6.40 hod a skončena v 10.00 hod., druhá domovní prohlídka v objektu M. byla zahájena v 9.20 hod. a skončena v 11.40 hod., třetí domovní prohlídka v objektu M. byla zahájena ve 6.50 hod. a skončena ve 12.00 hod., další domovní prohlídka v objektu na ul. L. v obci B. byla započata v 11.52 hod a skončena v 13.50 hod. (č. listu 66 až 83). Pod č. listu 95 je dále ve vyšetřovacím spisu uveden úřední záznam ze dne 6. 12. 2006 podepsaný prap. D. S. ve věci otevření zájmového bytu na adrese P., 4. patro, byt na jméno "P.", ve kterém je mimo jiné uvedeno, že z důvodu nereagování na předchozí, opětovné a marné výzvy bylo v 6.35 hod. ve smyslu ustanovení §85a odst. 2 tr. řádu přistoupeno k překonání překážky spočívající v uzavřených vstupních dveřích. K tomuto bylo využito speciálního donucovacího úderného prostředku - beranidla.
Jak z výše uvedeného obsahu vyšetřovacího spisu vyplývá, skutečnost, že v otevření bytu adrese P. bylo použito speciálního prostředku, tak není přímo uvedena v Protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 6. 12. 2006, ale je uvedena v úředním záznamu, který je součástí vyšetřovacího spisu. Ve spise jsou však určité nesrovnalosti v určení přesného času, kdy bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele. Podle názoru Ústavního soudu tyto nesrovnalosti však v žádném případě nedosahují ústavněprávní roviny. Je zcela nepochybné, že obvinění nebylo proti stěžovateli vzneseno dříve než v 11.00 hod. Stěžovatel byl přitom již před započetím první domovní prohlídky v 6.40 hod. dotázán policejním komisařem, zda "chce obhájce", přičemž mu bylo současně umožněno, aby si prostřednictvím svého mobilního telefonu obhájce zajistil. To, že se mu to v průběhu dopoledne dne 6. 12. 2006 nepodařilo a stěžovatelem zvolený obhájce Mgr. S. se na Policii ČR dostavil až v odpoledních hodinách před prvním výslechem stěžovatele, nelze však přičítat k tíži orgánům činným v trestním řízení. Ústavní soud rovněž neshledal důvodnými námitky stěžovatele pokud se týká porušení zásady presumpce neviny. Ve smyslu ustanovení §134 tr. řádu je policejní orgán povinen náležitě odůvodnit usnesení o zahájení trestního stíhání. To znamená, že již v tomto usnesení je třeba uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkaz, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval za prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona. V žádném případě tedy skutečnosti uvedené ve vznesení obvinění neznamenají uznání viny obviněného, ale je tak pouze konkretizováno důvodné podezření ze spáchání uvedeného trestného činu. Stěžovatel využil možnosti podat proti usnesení o zahájení trestního řízení ze dne 5. 12. 2006 stížnost, přičemž Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 shledalo stížnost jako nedůvodnou a v souladu s ustanovením §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu ji zamítlo. Ústavní soud v posuzovaném případě nezjistil, že by stěžovateli postupem Policie ČR či Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 bylo bráněno v uplatňování jeho procesních práv.
K námitce stěžovatele ve vztahu k utajení důkazů v průběhu některé z fází trestního řízení Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž konstatoval, že: "Státnímu zastupitelství ... nelze upřít právo na vlastní (procesní a vyšetřovací) taktiku; proto také po státním zastupitelství jako žalobci a zástupci státu nelze vyžadovat, aby zejména v přípravném řízení stíhaného seznamovalo s důkazní situací tak, jak se v tom kterém okamžiku (fázi) přípravného řízení jeví, případně jak a z jakých důvodů ji hodnotí, a vyjasňovalo tak předčasně (do okamžiku skončení vyšetřování) své bližší či vzdálenější procesně taktické záměry" (viz nález ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02, in www.judikatura.cz). Ústavní soud v dalším svém nálezu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04 (in www.judikatura.cz) uvedl, že: "Zákonná možnost odmítnout v přípravném řízení obviněnému a obhajobě právo nahlížení do spisu v případech, kdy by to mohlo ohrozit zájem vyšetřování, patří k obvyklému standartu legislativy v demokratických evropských státech (jako příklad lze uvést ustanovení §147 odst. 2 německého trestního řádu). Ve stejném smyslu se vyslovuje též judikatura zahraničních ústavních soudů. Např. v rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu z 15. ledna 2004 se uvádí: "Právo nahlížet do spisu v plném rozsahu ... má obhájce obviněného teprve po skončení vyšetřování. Předtím může být toto právo zcela nebo částečně odepřeno, pokud by to ohrožovalo účel vyšetřování. Takovému odepření nelze z ústavního hlediska nic vytýkat, protože vyšetřování slouží k objasnění podezření z trestného činu a proto nemůže být od začátku vedeno "otevřeně", tj. nelze zveřejnit všechny vyšetřováním zjištěné informace. S ohledem na právní požadavek, aby v trestním řízení byla v co možná nejširším rozsahu zjištěna pravda, nelze nic namítat proti tomu, že státní zastupitelství má v přípravném řízení informační náskok a že informační zájmy stěžovatele byly pozastaveny do skončení vyšetřování." (Viz BVerfG, 2 BvR 1895/03.)".
Ústavní soud ve vztahu k posuzované problematice a genezi svého pohledu na ni připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi zpravidla neshledal opatření, jímž bylo sdělováno obvinění, způsobilým k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu na základě podané ústavní stížnosti. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu. Ústavní soud zaujal stanovisko, že pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by bylo nemožné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle §75 tr. řádu), potom by ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, mohla přicházet v úvahu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení proto v přípravném řízení považuje, s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci (kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce) a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
K uvedenému je přiléhavé též připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést" ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny.
V čl. 6 Úmluvy jsou uvedeny základní zásady vyplývající z principu spravedlivého procesu, a to kontradiktornost řízení a rovnost zbraní. Tyto zásady jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací či zásadou hospodárnosti a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny. Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí totiž pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stadiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem na efektivitě trestního stíhání.
Posuzováno v celkovém kontextu daného stadia trestního řízení nelze než uzavřít, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele chráněných ústavním pořádkem nedošlo.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu