ECLI:CZ:US:2007:4.US.329.06.1
sp. zn. IV. ÚS 329/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. R. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2004, č.j. 12 Co 376/2003-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 5. 6. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), následně doplněný podáními ze dne 7. 9. 2006 a 16. 3. 2007, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud").
Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh stěžovatelky byl podán včas, zda je přípustný a zda splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
S ohledem na ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu pak, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V občanském soudním řízení je takto vymezena přípustnost dovolání v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). V tomto světle je tak třeba hodnotit přípustnost, resp. včasnost podání projednávané ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 5 C 769/2002, stěžovatelka podala proti napadanému rozsudku krajského soudu dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") svým usnesením ze dne 27. 4. 2006, č.j. 33 Odo 396/2006-98, tak, že dovolání stěžovatelky odmítl podle §243b odst. 5 věta prvá a §218 písm. c) občanského soudního řádu. Pokud stěžovatelka opírala přípustnost svého dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, když přípustnost jejího dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), písm. b) občanského soudního řádu zřejmě nebyla dána, Nejvyšší soud ČR odmítl její dovolání nikoliv na základě uvážení, zda uplatňovaný dovolací důvod, který může založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, je naplněn či nikoliv, nýbrž proto, že: "dovolání proti meritornímu výroku nemůže být přípustné už proto, že neobsahuje žádný relevantní dovolací důvod" (č.l. 98), tedy obsah stěžovatelčina dovolání podle přesvědčení Nejvyššího soudu ČR nebyl způsobilý přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení občanského soudního řádu v žádném případě založit. Jelikož stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje či jinak nenapadá posouzení přípustnosti dovolání dovolacím soudem, což jednoznačně plyne z odůvodnění a petitu její ústavní stížnosti, Ústavní soud tak vycházel ze skutečnosti, že tento závěr dovolacího soudu o důvodu odmítnutí jejího dovolání stěžovatelka akceptovala.
Protože tedy dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, nebylo v tomto případě odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, nýbrž pro absenci relevantního dovolacího důvodu v rámci textu dovolání stěžovatelky, šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku nemohla počít běžet od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, avšak již od doručení napadaného rozsudku krajského soudu, který byl rozhodnutím o posledním procesním prostředku, jenž zákon stěžovatelce v dané věci k ochraně jejích práv poskytoval. Jak Ústavní soud zjistil z obstaraného soudního spisu, kde se nalézaly doručenky, tj. doklady o převzetí zásilky, bylo napadané rozhodnutí krajského soudu doručeno právní zástupkyni stěžovatelky z odvolacího řízení, JUDr. M. Š., dne 26. 5. 2005 (č.l. 74). Pokud tedy Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky, jí osobně podanou u Okresního soudu v Třebíči dne 26. 5. 2006, dne 5. 6. 2006, je při uvážení výše uvedeného zřejmé, že návrh stěžovatelky byl podán po lhůtě k tomu zákonem o Ústavním soudu stanovené.
S ohledem na tuto skutečnost nezbylo soudci zpravodaji než podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh podaný po lhůtě zákonem o Ústavním soudu stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
Michaela Židlická
soudce zpravodaj