ECLI:CZ:US:2007:4.US.335.06.1
sp. zn. IV. ÚS 335/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti L. F., zastoupeného Mgr. V. E., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1 To 199/2006, ze dne 10. 3. 2006, a usnesení Okresního soudu v Ostravě, č. j. 0 PP 394/2005-28, ze dne 30. 1. 2006, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivé řízení, zaručeného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a navazující porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, usnesením Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1 To 199/2006, ze dne 10.3.2006, byla zamítnuta jeho stížnost, kterou podal proti usnesení Okresního soudu v Ostravě, č. j. O PP 394/2005-28, ze dne 30. 1. 2006, jímž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 3 T 81/2004, a rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 7 T 64/2001, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. O PP 61/2002. Stěžovatel napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě vytýká, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jakož i práva na spravedlivé řízení dle čl. 6 Úmluvy. Přestože stěžovatel písemným podáním ze dne 13. 2. 2006 předložil nalézacímu soudu plnou moc nově zvoleného obhájce, doručil tento soud zamítavé usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.3.2006 tomuto jeho nově zvolenému obhájci až dne 26. 4. 2006. Stěžovatel tak dovozuje, že stížnostní soud rozhodoval aniž věděl, že došlo ke změně v osobě zvoleného obhájce. Stěžovatel dále namítá, že stížnostní soud v zamítavém rozhodnutí nevyložil, z jakého důvodu neprovedl důkaz navržený stěžovatelem v doplňku jeho stížnosti ze dne 7. 3. 2006, aby řízení bylo doplněno o vyjádření znalce MUDr. J. R. z psychiatrické ambulance v Prostějově. Tento znalec potvrdil v posudku vypracovaném na osobu stěžovatele v nalézacím řízení, že stěžovatel byl v době spáchání trestné činnosti pod vlivem návykových látek, a navrhl, aby se stěžovatel podrobil protitoxikomanické léčbě, která mu byla uložena ústavní formou vedle trestu na svobodě. Podle stěžovatele není tedy nezbytné, aby si odpykal celý uložený trest odnětí svobody, když těžiště své převýchovy stěžovatel spatřuje v ústavním léčení jeho závislosti, jež je schopen nastoupit okamžitě, neboť má zajištěný pobyt v psychiatrické léčebně v K. podle výzvy k nastoupení ochranného léčení ze dne 13. 10. 2005, jak stěžovatel doložil nalézacímu soudu. Stěžovatelem navrhované doplnění znaleckého posudku mělo prokázat, že nastoupením ústavního léčení bude odstraněna příčina stěžovatelova páchání trestné činnosti a tím naplněn požadavek zákona, že lze důvodně očekávat, že po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Stížnostní soud tento důkaz neprovedl a v zamítavém usnesení ani nevyložil důvod, proč tak neučinil, čímž tak zatížil své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení procesních předpisů, ale současně postupoval i v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Tento opomenutý důkaz tak podle stěžovatelova názoru zakládá nejen nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Za nepřípadnou proto považuje též argumentaci stížnostního soudu, který uvedl vyjádření odborné lékařky MUDr. L., že pobyt ve věznici může v pozitivním smyslu přispět k dozrávání klientovy osobnosti, a to mimo jiné také proto, že ustálená rozhodovací praxe obecných soudů vyžaduje rozhodování vždy podle stavu věci ke dni rozhodnutí a nikoliv podle stavu quo ante. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě zrušil.
II.
3. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 0 PP 394/2005, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě.
4. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření pouze věcně odkázal na obsah odůvodnění uvedený v jeho usnesení ze dne 10. 3. 2006.
5. Taktéž Okresní soud v Ostravě odkázal ve svém vyjádření na odůvodnění svého usnesení ze dne 30. 1. 2006, v němž byly námitky odsouzeného rozebrány a dle názoru soudu i vyvráceny v dostatečném rozsahu.
6. Shora uvedená vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeným spisovým materiálem a po posouzení argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je upraveno v ustanovení §61 odst. 1 tr. z. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění podle tohoto ustanovení jsou dána jednak podmínkou, že odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení, a jednak existencí takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně očekávat, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život, přičemž obě podmínky je třeba splnit kumulativně. Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že neexistuje ústavně zaručené právo na vyhovění žádosti stěžovatele na podmíněné propuštění, a je především věcí obecných soudů, aby posoudily, zda jsou dány zákonem stanovené podmínky pro aplikaci tohoto institutu, a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily.
9. Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka, že stížnostní soud nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování o vyjádření znalce MUDr. J. R., který ve dříve již vypracovaném znaleckém posudku na osobu stěžovatele v nalézacím řízení navrhl, aby se stěžovatel podrobil protitoxikomanické léčbě. Doplňující vyjádření znalce k jeho posudku by podle názoru stěžovatele prokázalo, že jeho nastoupením ústavního léčení po předčasném propuštění bude odstraněna příčina stěžovatelova páchání trestné činnosti a tím naplněn požadavek zákona, že po předčasném propuštění povede řádný život. Stížnostní soud navíc k tomuto stěžovatelovu návrhu na doplnění dokazování ve svém zamítavém rozhodnutí ani nevyložil důvody, proč navržený důkaz neprovedl, čímž založil nejen nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost spočívající v zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
10. Ve vztahu k této stěžovatelově námitce Ústavní soud předně uvádí, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že účastníku musí být v řízení před obecným soudem dána mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout a v případě, že návrhu na jejich provedení nevyhoví, vyložit ve svém rozhodnutí, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Pouze v případě, že tak neučiní a neprovedení navrhovaných důkazů řádně neodůvodní, zatíží své rozhodnutí vadami spočívajícími v postupu, který je v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Ze zmíněných zásad však na druhé straně nevyplývá povinnost provést všechny důkazy, které účastník navrhl (viz k tomu nález sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 49, str. 87).
11. K uvedenému konkrétnímu návrhu stěžovatele na doplnění dokazování o vyjádření znalce MUDr. J. R., jenž stěžovatel uvedl v doplnění ze dne 7. 3. 2006 ke své dříve podané stížnosti ze dne 2. 2. 2006 proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2006, Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjišťuje, že předmětné doplnění stížnosti ze dne 7. 3. 2006 obdržela podatelna Okresního soudu v Ostravě dne 10. 3. 2006 (č.l. 47) a obratem ho přípisem ze dne 13. 3. 2006 postoupila Krajskému soudu v Ostravě, který toto doplnění stížnosti podle podacího razítka krajského soudu obdržel dne 16. 3. 2006 (č.l. 46), tedy až po vydání usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2006, sp. zn. 1 To 199/2006. Krajský soud tedy neměl v době jeho rozhodování o stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2006 předmětné stěžovatelovo doplnění jeho stížnosti k dispozici a nemohl se tedy objektivně návrhem v něm uvedeném na doplnění dokazování zabývat a k němu se vyjádřit. Ústavní soud v souvislosti s touto stěžovatelovou námitkou zároveň připomíná, že stěžovatel již ve své původní stížnosti ze dne 2. 2. 2006 proti zamítavému rozhodnutí prvoinstančního soudu uváděl svůj "opravdový zájem co nejdříve se podrobit ústavní protitoxikomanické léčbě" po svém propuštění na svobodu (č.l. 31) a stížnostní soud se touto jeho argumentací, sledovanou i výše uvedeným navrhovaným doplněním dokazovaní, zabýval, ale neuvěřil jí.
12. Stěžovatel dále namítá, že stížnostní soud podle jeho názoru rozhodoval, aniž by věděl, že k 9. 2. 2006 stěžovatel zmocnil svým zastupováním Mgr. V. E., jak toto sdělil svým přípisem ze dne 13. 2. 2006 Okresnímu soudu v Ostravě. Toto tvrzení stěžovatel dovozuje ze skutečnosti, že jeho obhájci Mgr. E. bylo usnesení Krajského soudu v Ostravě doručeno 26. 4. 2006, tj. osm dní po doručení předmětného usnesení stěžovateli. Ústavní soud k této stěžovatelově námitce konstatuje, že Krajský soud v Ostravě rozhodoval o stěžovatelově stížnosti dne 10. 3. 2006 v neveřejném zasedání a tedy bez účasti stěžovatele a jeho obhájce. Z obsahu předmětné plné moci, jakož i ze stěžovatelova přípisu ze dne 13. 2. 2006 zaslaného Okresnímu soudu v Ostravě navíc neplyne, že stěžovatel vypověděl dřívější plnou moc JUDr. T. V., a stížnostní soud tudíž doručoval své usnesení ze dne 10. 3. 2006 oběma stěžovatelovým obhájcům.
13. Pokud jde o samotná rozhodnutí obecných soudů, kterými tyto zamítly žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, pak pokud oba soudy v napadených usneseních vyložily důvody, pro které žádosti stěžovatele nevyhověly, není úkolem Ústavního soudu tato jejich hodnocení splnění podmínek stanovených v §61 odst. 1 tr. z. přehodnocovat či schvalovat.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že žádná ze stěžovatelem uplatněných námitek nezaložila opodstatněnost jeho tvrzení o porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, resp. spravedlivé řízení. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu