ECLI:CZ:US:2007:4.US.335.07
sp. zn. IV. ÚS 335/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. F., zastoupeného JUDr. Mario Hanákem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1243/2006, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2006, čj. 3 To 935/2005-124, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2005, čj. 71 T 164/2005-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2007 se P. F. (dále též "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě vydaná v jeho trestní věci.
II.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem okresního soudu ze dne 29. 9. 2005 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle ustanovení §202 odst. 1 trestního zákona a vydírání podle ustanovení §235 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 22. 2. 2006 rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl, že stěžovatel se nově uznává vinným trestným činem výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zákona a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 1 tr. zákona, za což jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební v trvání jednoho roku. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele podané z důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) usnesením ze dne 19. 10. 2006 jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel konstatoval dosavadní průběh a výsledky řízení v jeho trestní věci. Uvedl, že s argumentací obecných soudů se neztotožňuje, neboť skutkový stav probíhal jinak, než jak bylo obecnými soudy zjištěno. Akceptací této argumentace by byl legalizován každý útok na integritu jakéhokoliv občana ospravedlněním, že je tak činěno z důvodu odstranění protiprávního stavu. Tím došlo dle stěžovatele k porušení základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel, jak vyplývá z jím formulovaného petitu, ústavní stížností nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené judikatury je ve svém rozhodování vázán rozsahem a obsahem podaného návrhu a ve svém rozhodnutí z jeho hranic vykročit nemůže [srov. usnesení Pl. ÚS 16/94, Sb.n.u., sv. 2, str. 227 (230 a násl.)]. Pokud tedy stěžovatel požadoval zrušit pouze rozsudek soudu prvního stupně a odvolacího soudu, je třeba přihlédnout k tomu, že rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu jsou vzájemně provázaná, a tudíž nelze připustit situaci, kdy rozsudek odvolacího soudu by byl zrušen a usnesení dovolacího soud ponecháno v platnosti. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na usnesení IV. ÚS 58/95 (Sb.n.u., sv. 7, str. 331-332), z něhož plyne, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti rozhodnutí odvolacího soudu by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo dotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.
Přes výše uvedené konstatování Ústavní soud přihlédl k obsahu ústavní stížnosti, v níž je rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněno, a veden snahou zamezit nadměrnému formalismu (jak mu byl vytýkán Evropským soudem pro lidská práva např. ve věci B. proti České republice, stížnost č. 57567/00), a nepřipravit tak stěžovatele o možnost ústavního přezkumu jím napadených rozhodnutí obecných soudů, podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1243/2006.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s průběhem dokazování, hodnocením provedených důkazů a skutkovými a právními závěry z takového hodnocení vyvozenými. V této souvislosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Úmluvě, k čemuž v případě stěžovatele nedošlo.
Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř., §2 odst. 6 tr.ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy České republiky, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [nález III.ÚS 23/93, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)].
Dále se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006. Jak je výše konstatováno, dovolací soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí obecných soudů musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. V projednávaném případě Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu ve svém rozhodnutí ústavně akceptovatelným způsobem vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval dovolání stěžovatele za opodstatněné.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu; řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele lze in globo označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 19. března 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu