ECLI:CZ:US:2007:4.US.339.06
sp. zn. IV. ÚS 339/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., právně zastoupeného Mgr. Jaromírem Jarošem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, 17. listopadu 1790, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. 4 To 328/2005, a Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. října 2005, č.j. 4 T 85/2004-194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručená právo podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a podle čl. 39 Listiny podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze ze jeho spáchání uložit.
Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. O odvolání stěžovatele rozhodl shora napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě který zrušil výrok o trestu a stěžovatele nově odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že obecné soudy v jeho věci užily svévolnou aplikaci jednoduchého práva a nepřípustným způsobem vyložily formální stránku trestného činu. Soudy dovodily, že v době, v níž se měl dopustit trestného činu (tedy od 22. prosince 2001 do 24. května 2004) nebyl oprávněným uživatelem domu. Učinily tak přesto, že doposud nebylo pravomocně ukončeno občansko-právní řízení, které mělo tuto problematiku objasnit. Stěžovatel v civilním řízení zpochybnil odstoupení prodávajících od kupní smlouvy, což mělo vést k navrácení vlastnického práva k domu prodávajícím. Obecné soudy v trestním řízení pak posoudily užívání nemovitosti stěžovatelem v napadených rozsudcích jako protiprávní.
Dále je z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů v jeho věci, a to za situace, kdy již byl pro shodné jednání potrestán.
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. března 2002, sp. zn. 20 T 20/2002, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru, podle §249a odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Stěžovateli bylo uloženo omezení, spočívající v povinnosti zdržet se nadále neoprávněného užívání objektu. Vedle toho mu byl uložen peněžitý trest 100 000,-- Kč a pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce. Odvolání Krajský soud v Ostravě zamítl usnesením ze dne 16. dubna 2004, sp. zn. 4 To 77/2003, a dovolání odmítl Nejvyšší soud ČR dne 21. října 2004, sp. zn. 8 Tdo 1181/2004.
Stěžovatel následně tato rozhodnutí napadl v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 25/05, kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně nepodstatnou usnesením ze dne 11. ledna 2007.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 4 T 85/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a z této pozice zkoumá právní podstatu procesní stránky napadených rozhodnutí tak, aby bylo občanům zajištěno jejich právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 Listiny a násl. tedy i v naříkaném právu dle čl. 39 Listiny. Ve své judikatuře, která je obecně dostupná, Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud tedy nevystupuje jako další instance soudnictví, které by příslušelo provádět přezkum již řešené problematiky, a v důsledku toho posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, či nahrazovat rozhodnutí obecných soudů svým vlastním. Stěžovatelem prezentovaný nesouhlas s posouzením věci obecnými soudy by stavěl Ústavní soud do pozice dalšího kontrolního orgánu určeného k přezkumu jeho věci, a to za situace, kdy sám stěžovatel nepodal v projednávané věci dovolání s ohledem na předchozí závěry Nejvyššího soudu ČR. V projednávané věci okresní i krajský soud postupovaly v souladu s příslušnými procesními ustanoveními a v řízení respektovaly zásady trestního řízení uvedené v §2 trestního řádu. Podle čl. 90 Ústavy ČR jsou to totiž právě obecné soudy kterým přísluší rozhodovat o vině a trestu, při současném respektování základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy ČR), a při zachování důvodů a způsobů trestního stíhání stanovených zákonem (čl. 8 odst. 2 Listiny), tedy trestním řádem a trestním zákonem.
Jak z uvedeného plyne, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v projednávané věci porušily základní práva stěžovatele v ústavní stížnosti naříkaným způsobem. Postup obecných soudů byl v souladu se zákonem a rozhodnutí bylo řádně odůvodněno. Samo tvrzení stěžovatele že jednání, pro které byl shledán vinným a odsouzen, nenaplnilo zákonné znaky trestného činu neobsahovalo relevantní tvrzení o zásahu do jeho základních práv proto neobstojí.
Současně Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 25/05 byla shodná s argumentací, kterou předložil i v právě projednávané ústavní stížnosti. S ohledem na tyto okolnosti nemá IV. senát Ústavního soudu důvodu odchylovat se od závěrů, které ve svém rozhodnutí uvedl I. senát Ústavního soudu, a proto na ně odkazuje.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu