ECLI:CZ:US:2007:4.US.341.04.1
sp. zn. IV. ÚS 341/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele JUDr. F. G., správce konkurzní podstaty úpadce CONEXA, spol. s r.o. v likvidaci, IČ 14868971, zastoupeného JUDr. L. H., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 2004, č.j. 173672/04/214913/5607, spojené s návrhem na zrušení věty třetí ustanovení §105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení věty třetí ustanovení §105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 14. 10. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Labem (dále jen "finanční úřad"), jímž ten s odkazem na větu třetí ustanovení §105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), nevyhověl reklamaci rozhodnutí finančního úřadu ze dne 14. 7. 2004, č.j. 146615/04/214913/5607, podané stěžovatelem jakožto správcem konkurzní podstaty úpadce obchodní společnosti CONEXA, spol. s r.o. v likvidaci (dále jen "úpadce"). Tímto rozhodnutím ze dne 14. 7. 2004 finanční úřad rozhodl podle ustanovení §64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, o převedení přeplatku úpadce na dani z přidané hodnoty na úhradu nedoplatku úpadce na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků vykázaného u finančního úřadu. Stěžovatel se domníval, že napadaným rozhodnutím finančního úřadu došlo k zásahu do jeho práv vlastnit majetek zaručených mu ustanovením čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Na totožném základě, tedy pro zřejmý rozpor s čl. 11 Listiny, stěžovatel požadoval po Ústavním soudu zrušení věty třetí ustanovení §105 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.
Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh stěžovatele byl podán včas, zda je přípustný a zda splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle druhého odstavce téhož ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy k rozhodné skutečnosti došlo, anebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
Řízení o ústavní stížnosti je ovládáno principem subsidiarity. Připuštění ústavní stížnosti obecně znamená určitý kompromis mezi povinností poskytnout ochranu základním právům účastníků a požadavkem na zachování právní jistoty, neboť připuštění ústavní stížnosti s sebou vždy přináší možnost zásahu do již nastoleného právního stavu. Zákon o Ústavním soudu proto stanoví přísná pravidla přípustnosti návrhu s tím, že sám může meritorně rozhodovat až v okamžiku, kdy ostatní mechanismy nápravy selhaly.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá své stanovisko, dle něhož využil všech prostředků k ochraně jeho práv, neboť podaná správní žaloba by byla zcela jistě zamítnuta právě s odkazem na ustanovení §105 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. K tomuto má však Ústavní soud za potřebné stěžovatele upozornit, že Ústavní soud posuzuje vyčerpání zákonných procesních prostředků především z hlediska procesního, nikoliv obsahového, stejně tak zásadně neklade důraz na to, aby tyto procesní prostředky byly efektivní v tom smyslu, že také skutečně mohly vést k nápravě vytýkaného neústavního nebo nezákonného stavu. Proto Ústavní soud zpravidla vyžaduje podání například žaloby k soudu i tam, kde je judikatura správního soudnictví jednotná, opírá se o zákon (byť neústavní), a lze očekávat, že podání žaloby bude pouze formálním prodloužením řízení (viz Filip, Holländer, Šimíček - Komentář k zákonu o Ústavním soudu, C.H.Beck 2001, str. 336).
V souzené věci nemohl Ústavní soud přehlédnout, že stěžovatel nepodal proti napadanému rozhodnutí o reklamaci finančního úřadu správní žalobu, a to pouze s argumentem domnělé nevyhnutelnosti jejího zamítnutí obecnými soudy. S ohledem na v předchozím popsaný formální přístup ke zjišťování splnění podmínek řízení však nelze takovýto postup založený jen na subjektivním přesvědčení stěžovatele akceptovat. Ten totiž mohl a také měl využít možnost prověřit správnost svého právního výkladu ve správním soudnictví. Ústavní soud nezjistil žádný důvod, který by stěžovateli komplikoval či dokonce znemožnil využít běžného instančního postupu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel výslovně poznamenal, že dle jeho přesvědčení podaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, přípustnost posuzované ústavní stížnosti tak stěžovatel patrně dovozoval z ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud tedy nejprve vyzval stěžovatele k odstranění formálních vad jeho podání. Poté se již zabýval přípustností zkoumané ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ani tuto ovšem neshledal.
Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že tato svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, Ústavní soud předně podotýká, že stěžovatel svou úvahu v tomto směru v ústavní stížnosti nikterak nerozvedl a Ústavnímu soudu tak není zcela zřejmé, na jakém podkladě stěžovatel toto své hodnocení činí. Nadto přesah vlastních zájmů stěžovatele, jakožto předpoklad aplikace výjimky ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, je nutno jako každou výjimku vykládat restriktivně. Ústavní soud ve fázi řešení otázky přípustnosti ústavní stížnosti není v situaci, kdy by mohl vedle tohoto současně meritorně zkoumat oprávněnost ústavních námitek týkajících se napadeného zákonného ustanovení a z nich případně odvozovat podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele. Na tento přesah proto může usuzovat toliko z vnějších okolností, např. neústavnost napadeného právního předpisu je předmětem odborné diskuse, z níž lze usuzovat na odůvodněnou potřebu ho zrušit, právní předpis pravidelně vyvolává potíže v praxi, věc se týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství sporů, je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu (viz Filip, Holländer, Šimíček - Komentář k zákonu o Ústavním soudu, C.H.Beck 2001, str. 343-344). Takové okolnosti však v posuzované věci dány nejsou. Na tomto přesvědčení Ústavního soudu nemůže ničeho změnit ani skutečnost, kterou Ústavní soud ve vztahu k přípustnosti podané ústavní stížnosti zvažoval, že Ústavní soud se již obdobnou problematikou zabýval, to však u právních záležitostí souzených dle předpisů dle právního stavu účinného před účinností zákona o dani z přidané hodnoty, tedy přede dnem 1. 5. 2004 (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04; dostupný na www.judikatura.cz). Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele pak není ekvivalentní s tvrzenou protiústavností zákonného ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Interpretace opačná by založila institut takzvané "populární žaloby" v řízení o kontrole norem a ocitla se tak v rozporu s kogentním taxativním ustanovením §64 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud tak s přihlédnutím k ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná, proto ji jako takovou mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení věty třetí ustanovení §105 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že takovýto návrh na zrušení zákonného ustanovení je povahy akcesorické, neboť jej lze uplatnit pouze ve spojení s ústavní stížností směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Tuto akcesoritu návrhu na zrušení zákonného ustanovení podaného spolu s ústavní stížností odráží rovněž ustálená judikatura Ústavního soudu, dle které, je-li ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, sdílí její osud také tento návrh (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95, publikované pod č. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 351; dostupné také na www.judikatura.cz).
Pokud tedy o samotné ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud odmítavým výrokem ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, musí se tento výrok promítnout také do návrhu vzneseného dle §74 zákona o Ústavním soudu; je-li totiž ústavní stížnost nepřípustná, odpadá tím současně nutná podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona, jiného právního předpisu, příp. jejich jednotlivých ustanovení. S ohledem na takto vyložené Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele na zrušení shora vymezené části ustanovení §105 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu