ECLI:CZ:US:2007:4.US.351.07.1
sp. zn. IV. ÚS 351/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky M. G., zastoupené JUDr. H. R., o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 6. 2006, č.j. 50 P 102/2006-1057, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, č.j. 53 Co 407/2006-1125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 2. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví nadepsaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ve věci péče o nezletilé L. Š., a M. Š., dcery G. Š. a stěžovatelky, o výkon rozhodnutí o styku otce s nezletilými dětmi, pod výroky I. a II. nařídil podle rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 5. 2001, č.j. 9 Nc 275/2001-438, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 3. 2005, č.j. 10 P 275/2001-789, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, č.j. 30 Co 478/2005-958, k vymožení povinnosti matky umožnit styk otce s nezletilými L. a M. za neuskutečněné styky v tam specifikovaných dnech výkon rozhodnutí uložením pokuty stěžovatelce celkem ve výši 17.000 Kč, pod výrokem III. vyloučil řízení o návrhu na uložení pokuty stěžovatelce za neuskutečněný styk otce s nezletilými L. a M. ve dnech od 20. 5. do 22. 5. 2005 k samostatnému projednání a pod bodem IV. upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně svým usnesením ze dne 31. 10. 2006 k odvolání stěžovatelky potvrdil usnesení obvodního soudu ze dne 9. 6. 2006 v jeho výrocích I., II., IV. a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka se domnívala, že napadanými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, jež je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. do jejího základního práva na ochranu rodičovské výchovy a péče garantovaného čl. 32 odst. 1 Listiny.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve obsáhle popsala průběh řízení před obecnými soudy, jenž předcházel vynesení napadaných usnesení obvodním a městským soudem. V této části ústavní stížnosti stěžovatelka především uvědomila Ústavní soud, na jakém podkladě přijal obvodní soud své usnesení ze dne 9. 6. 2006, předestřela Ústavnímu soudu své námitky, které ona zahrnula do svého odvolání směřujícího proti tomuto usnesení soudu I. stupně, k čemuž doplnila vlastní úvahy k výše naznačenému.
V rámci výhrad ve vztahu k napadaným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka upozornila, že jí byla uložena pokuta za neuskutečněné styky nezletilé L. s jejím otcem, ač ze svědecké výpovědi MUDr. P. zcela jednoznačně vyplynulo, že snahou stěžovatelky je, aby styky těchto osob byly uskutečňovány, ke kterémužto závěru dospěl v odůvodnění svého usnesení ze dne 9. 6. 2006 rovněž obvodní soud. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka dále zdůrazňovala odmítavý postoj nezletilé L. ke stykům s jejím otcem, s ohledem na tento pak stěžovatelka dovozovala, že uložení pokuty její osobě, když ona nemá žádnou možnost, jak přimět nezletilou L. ke stykům s jejím otcem, není spravedlivé. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nakonec přednesla tu výhradu, že obecné soudy nikterak nevzaly do úvahy chování otce nezletilé L., které značnou měrou přispívá k odmítavému postoji nezletilé vůči tomuto.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 50 P 102/2006. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatelky z její ústavní stížnosti směřují především vůči procesu dokazování, jmenovitě hodnocení důkazů, jak jej provedl obvodní soud. K tomuto však považuje Ústavní soud za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebylo způsobeno porušení základních práv a svobod stěžovatelky. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ústavní stížnost stěžovatelky tak nelze hodnotit než jako pouhý projev jejího nesouhlasu s napadanými rozhodnutími obecných soudů.
Je skutečností, že z výpovědi svědka MUDr. P., jím učiněné při jednání před obvodním soudem konaném dne 2. 6. 2006, vyplynulo, že snahou stěžovatelky je, aby styky nezletilé L. a jejího otce byly uskutečňovány (č.l. 1014), což ostatně konstatuje rovněž obvodní soud ve svém usnesení ze dne 9. 6. 2006 (č.l. 1060, č.l. 1061). Nelze však přehlížet, že nezletilá L. byla v péči psychiatra MUDr. P. ode dne 10. 4. 2006 (č.l. 1060), resp. že obvodní soud v odůvodnění napadaného rozhodnutí výslovně vztahuje své zjištění k současnosti, zdůrazňuje změny v postoji stěžovatelky ve srovnání s minulostí (č.l. 1061), přičemž pokuty byly stěžovatelce napadaným usnesením obvodního soudu uloženy za období od 3. 6. 2005 do 8. 4. 2006 (č.l. 1057). Výtka stěžovatelky z její ústavní stížnosti, v níž ona popírá správnost napadaného rozhodnutí obvodního soudu právě při zdůraznění svědecké výpovědi MUDr. P. a v předchozím specifikovaného dílčího závěru obvodního soudu, tak není v žádném ohledu způsobilá zpochybnit ústavnost napadaných rozhodnutí obecných soudů. Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že ona nemá žádnou možnost, jak přimět nezletilou L. ke stykům s jejím otcem, na základě čehož prohlašuje napadaná rozhodnutí obecných soudů za nespravedlivá, zřejmě přehlíží, že obvodní soud uložil stěžovatelce pokutu pro její aktivní jednání, krom jiného v podobě navádění nezletilých L. a M. proti jejich otci, jež bylo prokázáno ve věci obstaranými důkazy (zejm. č.l. 1060-1061), nikoliv tedy pro neschopnost stěžovatelky přesvědčit nezletilou L. ke stykům s jejím otcem, jak se snaží stěžovatelka naznačit ve své ústavní stížnosti. Nakonec má-li stěžovatelka za to, že obecné soudy nikterak nevzaly do úvahy chování otce nezletilé L., které značnou měrou přispívá k odmítavému postoji nezletilé vůči tomuto, s tímto stanoviskem stěžovatelky se Ústavní soud nemohl ztotožnit. Předně je potřeba mít na zřeteli, že chováním G. Š. k jeho nezletilým dcerám a z tohoto vyvstávajícími důsledky se zabývaly obecné soudy již v řízení o návrhu stěžovatelky na omezení styku otce s nezletilými a na zvýšení výživného, a o návrhu otce na snížení výživného, vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 P 275/2001, tedy při vydávání rozhodnutí, jež se stala exekučním titulem pro nařízení výkonu rozhodnutí napadanými usneseními obecných soudů. Obvodní soud pak dle odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 9. 6. 2006 zohlednil mimo jiné chování G. Š. k jeho nezletilým dcerám (č.l. 1059), městský soud k odvolání stěžovatelky přezkoumal napadané rozhodnutí obvodního soudu a uzavřel, že: "Ani v rámci takto obsáhlého posouzení věci a zjištění stanoviska nezl. L. i nezl. M. nebylo zjištěno nic, co by bylo důvodem pro to, aby byla tolerována matčina negace vykonatelného soudního rozhodnutí. Bylo naopak postaveno najisto, že styk s otcem je v zájmu každé z nezletilých a že matka svým jednáním a postoji maří jeho průběh." (č.l. 1126). Takto popsaný postup obecných soudů nevnímá Ústavní soud za jakkoliv ústavně nesouladný.
Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že mu není zcela zřejmé, z jakých příčin je odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelky tvořeno převážně doslovným přepisem odvolacích námitek stěžovatelky z jejího odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 9. 6. 2006 (č.l. 1067 a násl.), aniž by tyto byly jednoznačně prohlášeny za námitky vystupující jako podklad podané ústavní stížnosti. Jelikož ústavní stížnost stěžovatelky je ve své většině koncipována jako pouhé shrnutí řízení před obecnými soudy (viz formulace: "stěžovatelka též vytýkala soudu", "dále stěžovatelka poukazovala", "závěrem matka opakovaně uvedla" , "z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby napadené usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno"), stěžovatelka v rámci řízení o ústavní stížnosti opakovaně vznáší totožné námitky, jak již učinila ve svém odvolání, Ústavní soud proto nepovažoval za nezbytné výslovně se k těmto námitkám, dle mínění Ústavního soudu zjevně neopodstatněným, vyjadřovat. Je nicméně skutečností, že pokud by snad stěžovatelka měla v úmyslu přednést Ústavnímu soudu výhrady, co do rozsahu a znění shodné s výtkami z jejího odvolání směřujícího proti napadanému usnesení soudu I. stupně, se kterými se již vypořádal soud odvolací, a to dle přesvědčení Ústavního soudu způsobem plně ústavně konformním, zřejmě by se ze strany stěžovatelky, potažmo její právní zástupkyně, jednalo o nedostatečné uvědomění si postavení Ústavního soudu jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož pravomoci v řízení o ústavní stížnosti jsou významně odlišné od pravomocí obecných soudů v řízení odvolacím.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči výroku III. napadaného usnesení obvodního soudu nutno tuto považovat za návrh nepřípustný, podaný osobou zjevně neoprávněnou. Proti tomuto výroku napadaného usnesení obvodního soudu stěžovatelka nepodala odvolání, nadto citovaný výrok není svou podstatou způsobilý zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv. Z těchto důvodů tak Ústavní soud, při uvážení ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost v této části odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dílem podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, dílem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Součást napadaných rozhodnutí obecných soudů tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky právě těmito výroky, což ostatně stěžovatelka ani netvrdila, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu