ECLI:CZ:US:2007:4.US.371.06.1
sp. zn. IV. ÚS 371/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Václavem Erbanem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská 21, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2005, č.j. 80 C 348/2004-68, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2006, č.j. 42 Co 100/2006-88, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 6. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") v právní věci stěžovatele v postavení žalobce proti P. F. v postavení žalovaného, o vyklizení bytu, zamítl žalobu, aby žalovaný byl zavázán vyklidit a předat žalobci tam specifikovaný byt, a upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele svým rozsudkem ze dne 13. 4. 2006 potvrdil napadaný rozsudek soudu I. stupně a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel se domníval, že obecné soudy vydáním napadaných rozhodnutí zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jež je zakotveno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tyto současně zbavily stěžovatele jeho vlastnického práva k předmětnému bytu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve popsal průběh řízení před obecnými soudy. V rámci výhrad ve vztahu k napadaným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel zdůrazňoval především tu skutečnost, že tyto nesprávně právně posoudily jeho záležitost, neboť na zjištěný skutkový stav aplikovaly ustanovení §703 odst. 2 ve spojení s §707 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), namísto ustanovení §705 odst. 2 věta prvá občanského zákoníku. Podle právního názoru stěžovatele však na daný skutkový stav dopadá právě ustanovení §705 odst. 2 věta prvá občanského zákoníku, jelikož zesnulá matka stěžovatele nabyla práva na uzavření smlouvy o nájmu předmětného družstevního bytu před uzavřením manželství s P. F. Proto ke dni 25. 3. 2003, kdy bylo manželství matky stěžovatele a P. F. pravomocně rozvedeno, společný nájem předmětného družstevního bytu zanikl ze zákona, aniž by bylo nutné, aby se matka stěžovatele soudně domáhala zrušení práva společného nájmu bytu ve smyslu ustanovení §705 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále namítal, že obecné soudy v napadaných rozhodnutích nereflektovaly jeho argumentaci, jak byla naznačena v předchozím, a s touto se nikterak nevypořádaly. Napadaná rozhodnutí obecných soudů tak stěžovatel označil za nedostatečně odůvodněná, resp. nepřezkoumatelná. Na podkladě výše uvedeného tak stěžovatel po Ústavním soudu žádal, aby ten projednal jeho ústavní stížnost mimo jinak stanovené pořadí, aby odložil vykonatelnost napadaného rozsudku krajského soudu a aby napadaná rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 80 C 348/2004. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejdříve považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že v souzené věci nenastal mezi účastníky řízení spor ohledně skutkových zjištění. Spornou se stala především právní kvalifikace skutečnosti rozvodu manželství matky stěžovatele a P. F. v tom směru, zda na jejím základě došlo k zániku práva společného nájmu předmětného družstevního bytu či nikoliv. Obecné soudy vyložily příslušná zákonná ustanovení a dospěly k závěru, že na posuzovanou záležitost je potřeba aplikovat ustanovení §703 odst. 2 ve spojení s §707 odst. 2 občanského zákoníku a nikoliv ustanovení §705 odst. 2 věta prvá občanského zákoníku. V návaznosti na ustálenou judikaturu je však povinností Ústavního soudu v reakci na námitky stěžovatele zvažovat nikoliv to, zda a do jaké míry jsou výklad a aplikace zákonných ustanovení provedené obecnými soudy pro jednotlivé účastníky sporu optimální, nýbrž posoudit pouze případný exces takovéto interpretace a aplikace, které již vybočují z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny, a z tohoto důvodu by je bylo možno kvalifikovat jako svévolnou interpretaci, resp. aplikaci práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 280/03, publikované pod č. 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, str. 383; dostupné také na www.judikatura.cz).
Dle již ustálené judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, připadá dle názoru Ústavního soudu v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný pod č. 98 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, str. 17; dostupný také na www.judikatura.cz).
Obecné soudy ve svých rozhodnutích zřetelně vyložily, na jakém základě byla žaloba stěžovatele zamítnuta, z těchto současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byly obecné soudy vedeny při formulování právního závěru o nedůvodnosti žaloby stěžovatele vůči P. F. (zejm. č.l. 70-71, č.l. 91). Okresní a krajský soud se s právní záležitostí stěžovatele vypořádaly ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 5, str. 443), kdy nejprve dovodily, že za trvání manželství mezi matkou stěžovatele a P. F. ke dni 23. 12. 1999, tedy ke dni nabytí vlastnického práva k bytovému domu bytovým družstvem, došlo ve smyslu ustanovení §703 odst. 2 občanského zákoníku k transformaci práva společného nájmu nedružstevního bytu matky stěžovatele a P. F. na právo společného nájmu družstevního bytu manžely a současně těmto vzniklo společné členství v bytovém družstvu (č.l. 71). Na tomto podkladě pak obecné soudy užily na souzenou záležitost ustanovení §703 odst. 2 ve spojení s §707 odst. 2 občanského zákoníku, kterýžto postup obecných soudů má oporu mimo jiné v judikatuře obecných soudů či v odborné literatuře, dle jejichž závěrů: "Právo společného nájmu bytu manžely zaniká přímo rozvodem pouze v jediném případě, a to jde-li o družstevní byt, ke kterému právo společného nájmu vzniklo podle §704 odst. 2. V ostatních případech (tj. u všech nedružstevních bytů a u družstevních bytů, kde společný nájem vznikl podle §703 odst. 2) je k zániku společného nájmu bytu manžely třeba buďto dohody, nebo soudního rozhodnutí." (Holub, M., Fiala, J., Bičovský, J.: Občanský zákoník: poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 12. aktualizované vydání. Praha: Linde, 2006. str. 668). Podle přesvědčení Ústavního soudu právní úvahy obecných soudů, jak jsou seznatelné z jimi vydaných napadaných rozhodnutí, nevybočují z mezí zákona, přičemž na jejich podkladě učiněný právní závěr obecných soudů má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů. Ústavní soud v tomto směru dále připojuje, že z obsahu spisu okresního soudu, sp. zn. 80 C 348/2004, nevyplynulo, že by postup obecných soudů ve věci stěžovatele při interpretaci práva a jeho aplikaci, resp. v jiné souvislosti v průběhu projednávání věci, obsahoval jakýkoliv prvek libovůle či dokonce svévole. Za těchto okolností je proto nutno napadená rozhodnutí obecných soudů, jejichž argumenty nelze v rovině ústavněprávní úspěšně zpochybňovat, akceptovat jako výsledky nezávislého soudního rozhodování, které z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí. Ústavní stížnost je tak pouhým projevem nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by posuzovanou věc posunovalo do sféry ústavněprávní.
Ústavní soud posoudil taktéž stěžovatelovu výhradu stran nedostatečného a nepřezkoumatelného odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů, ovšem nezjistil ničeho, co by bylo možno odůvodněním napadaných rozhodnutí obecných soudů z hlediska ustanovení §157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, či dokonce v rovině ústavněprávní vytknout. K namítané stručnosti odůvodnění rozsudku krajského soudu ze dne 13. 4. 2006 Ústavní soud doplňuje, že s obsahem odvolacích námitek stěžovatele se částečně vypořádal již soud I. stupně ve svém rozhodnutí. Jelikož se odvolací soud s jeho závěry ztotožnil, nebylo třeba tyto znovu odůvodňovat, ale postačilo, že na ně odvolací soud jako na správné odkázal (č.l. 91). Ústavní soud považuje takovýto postup za plně ústavně souladný. Má-li pak stěžovatel za to, že obecné soudy v napadaných rozhodnutích nereflektovaly jeho argumentaci ve vztahu k případné aplikaci ustanovení §705 odst. 2 věta prvá občanského zákoníku a s touto se nikterak nevypořádaly, takovémuto hodnocení stěžovatele Ústavní soud nemůže přisvědčit. Lze sice připustit, že obecné soudy se mohly výše předestřenou argumentací stěžovatele ve svých rozhodnutích podrobněji zabývat, resp. k této se explicitně vyjádřit, současně však ze znění odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů, v nichž tyto obsáhle vyložily příčiny aplikace ustanovení §703 odst. 2 ve spojení s §707 odst. 2 občanského zákoníku na souzený případ, není nesnadné dovodit, z jakých důvodů v právní věci stěžovatele nedošlo k aplikaci §705 odst. 2 věta prvá občanského zákoníku ze strany obecných soudů.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. K návrhu stěžovatele na postup dle §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud připojuje, že po posouzení naléhavosti věci v návaznosti na ostatní případy, které právě řeší, neshledal tento návrh důvodným.
Součást napadaných rozhodnutí obecných soudů tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě těmito výroky, což ostatně stěžovatel ani netvrdil, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu