ECLI:CZ:US:2007:4.US.378.05
sp. zn. IV. ÚS 378/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti F. K. a A. K., zastoupených JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem Advokátní kanceláře v Karlových Varech, Moskevská 66, proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 155/2005, ze dne 1. 4. 2005, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení jejich práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s ohledem na nerespektování rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni.
Jak stěžovatelé uvádějí v ústavní stížnosti, Okresní soud v Karlových Varech nařídil k návrhu vedlejších účastníků k vymožení částky 30.000,- Kč s příslušenstvím usnesením, č. j. 25 Nc 2283/2002-15, ze dne 16. 9. 2002, exekuci a jejím provedením pověřil exekutora Mgr. Martina Tunkla. Toto usnesení k odvolání povinných potvrdil Krajský soud v Plzni usnesením, sp. zn. 10 Co 579/2003, ze dne 31. 10. 2003. K návrhu stěžovatelů Okresní soud v Karlových Varech posléze usnesením, č. j. 25 Nc 2283/2002-77, ze dne 27. 8. 2004, exekuci nařízenou citovaným usnesením ze dne 16. 9. 2002 zastavil, s ohledem na usnesení téhož soudu, sp. zn. 24 E 967/99, ze dne 16. 1. 2003, s tím, že změnil výrok o náhradě nákladů exekuce tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit exekutorovi částku 3.753,30 Kč, změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že nikdo nemá právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s nařízením exekuce a uložil vedlejším účastníkům uhradit stěžovatelům náklady řízení o zastavení exekuce. K odvolání stěžovatelů bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 155/2005, ze dne 1. 4. 2005, toto usnesení potvrzeno, změněn byl pouze výrok o náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce. Podle názoru stěžovatelů krajský soud v odvolacím řízení nesprávně zhodnotil stěžovateli v odvolání tvrzené faktické i právní skutečnosti a dospěl k chybnému právnímu závěru. Stěžovatelům tak nebylo přiznáno právo na úhradu nákladů řízení v souvislosti s nařízením exekuce, bylo jim nařízeno hradit exekutorovi náklady exekuce, a tyto navíc v nesprávné výši, a nebyla jim přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Soudní exekutor rozhodl o provedení exekuce na základě nepravomocného usnesení okresního soudu exekučním příkazem dne 17. 3. 2003, když rozhodnutí krajského soudu potvrzující usnesení okresního soudu o nařízení exekuce mu bylo doručeno až v prosinci 2003. Exekutor tedy ve věci nemohl konat, ale měli konat vedlejší účastníci, kteří si již museli být vědomi nepřípustnosti exekuce a měli tedy podat návrh na zastavení exekučního řízení. Dopustili se tedy podle názoru stěžovatelů procesního zavinění a stěžovatelé proto vůči nim uplatňují náhradu nákladů, které jim v tomto řízení vznikly. Neexistuje zákonný důvod, aby náklady exekuce nesli stěžovatelé a podle ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") může soud uložit povinnému, aby nahradil náklady exekuce. Do výše nákladů exekuce se navíc v důsledku řešení exekutorem nesprávně uplatňované výše těchto nákladů a v důsledku délky řízení o jejich návrhu na zastavení exekuce (o podaném návrhu ze dne 26. 4. 2003 rozhodl okresní soud až usnesením ze dne 27. 8. 2004) promítla sazba daně z přidané hodnoty (DPH) zvýšená z 5% na 19% od 1. 5. 2004, což nelze přičítat k tíži stěžovatelů. Vedlejší účastníci vyvolali řízení, které podle názoru stěžovatelů nebylo nutné. Soudy obou stupňů proto nesprávně rozhodly, když stěžovatelům náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s nařízením exekuce nepřiznaly. Stěžovatelé proto namítají, že jim bylo v řízení upřeno rovnoprávné postavení, právo na spravedlivý proces a porušeno právo na soudní ochranu, a navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 25 Nc 2283/2002, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Plzni.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a nedošlo v něm k porušení práv stěžovatelů.
Shora uvedené vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelům na vědomí.
III.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, jak dává opakovaně ve svých rozhodnutích najevo, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecné soudní soustavy či jejím vrcholem (čl. 90 Ústavy ČR), respektuje nezávislost obecných soudů a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do jurisdikční činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze v případě, shledá-li současně, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Po prostudování ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu a po zvážení všech ústavněprávních aspektů posuzované věci Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatelé v důvodech ústavní stížnosti opakují námitky uváděné již v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, s nimiž se však odvolací soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí o odvolání, náležitě vypořádal. Tyto námitky spočívají v nesouhlasu stěžovatelů jako povinných se zaplacením náhrady nákladů exekuce, s nepřiznáním náhrady nákladů řízení v souvislosti s nařízením exekuce a s nepřiznáním náhrady nákladů odvolacího řízení v souvislosti se zastavením nařízené exekuce. K těmto námitkám Ústavní soud předně zdůrazňuje, že ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně judikoval, že problematika náhrady nákladů, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, by však mohla nabýt ústavně právní dimenze zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného právního předpisu byl zřejmý ze strany obecného soudu prvek libovůle nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
K nesouhlasu stěžovatelů s uložením povinnosti zaplatit exekutorovi náhradu nákladů exekuce Ústavní soud připomíná, že se otázkou úhrady nákladů exekutora podrobně zabýval ve stanovisku pléna pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. září 2006 (viz www.judikatura.cz), shrnujícím rovněž dosavadní judikaturu Ústavního soudu k této problematice. Ústavní soud v tomto směru vyložil, že ustanovení §87 až 89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí ( tj. z ustanovení §270 a §271 o. s. ř.) s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst. 1 exekučního řádu). Pokud tedy byli vedlejší účastníci jako oprávnění procesní stranou, jíž v řízení o nařízení exekuce svědčil úspěch, jak to vyplývá z usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Co 579/2003, ze dne 31. 10. 2003, potvrzujícího rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech, č. j. 25 Nc 2283/2002-15, ze dne 16. 9. 2002, o nařízení exekuce, pak na této věci nic nemění skutečnost, že nařízená exekuce k vymožení povinnosti stěžovatelů byla později podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zcela zastavena usnesením Okresního soudu v Karlových Varech, č. j. 25 Nc 2283/2002-77, ze dne 27. 8. 2004 s ohledem na usnesení Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 24 E 967/99, ze dne 16. 1. 2003, jímž byl nařízený výkon rozhodnutí prohlášen za nepřípustný. Smyslem exekučního řízení jako celku je úspěšně "vynutit" povinnosti, pro které byla exekuce nařízena. Ustanovení §87 až 89 exekučního řádu vycházejí z předpokladu, že je to povinný, kdo zapříčinil, že exekuční řízení bylo zahájeno a proto je odpovědný za náklady vzniklé v důsledku takového řízení. V případě zastavení exekuce příslušným soudem tento soud zároveň uloží uhrazení nákladů exekuce exekutorovi, přičemž platí pravidlo presumovaného procesního zavinění povinného. Dojde-li k zastavení exekuce, může soud ve smyslu ustanovení §89 exekučního řádu uložit i oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce, lze-li na straně oprávněného shledat procesní zavinění za zastavení exekuce. Obecné soudy však nepochybily, když dospěly k závěru, že vedlejší účastníci z procesního hlediska zastavení exekuce nezavinili, neboť k zastavení exekuce došlo z objektivních důvodů v důsledku skutečnosti, že vykonávané rozhodnutí pozbylo účinnosti. Na této skutečnosti by nemohlo nic změnit ani podání návrhu na zastavení exekuce ze strany vedlejších účastníků, jak se domnívají stěžovatelé. Okresnímu soudu v Karlových Varech byla ostatně v rámci jeho úřední činnosti okolnost prohlášení nepřípustnosti daného výkonu rozhodnutí zdejším soudem známa.
Pokud stěžovatelé dále namítají, že soudní exekutor rozhodl o provedení exekuce a vydal exekuční příkaz na základě ještě nepravomocného rozhodnutí okresního soudu, pak Ústavní soud odkazuje na ustanovení §47 odst. 1 exekučního řádu, které stanoví, že exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá exekuční příkaz, který zabraňuje povinnému s majetkem postiženým tímto exekučním příkazem nakládat. Zároveň třetí odstavec uvedeného paragrafu ukládá provedení exekuce podle exekučního příkazu až po právní moci usnesení o nařízení exekuce. Smyslem uvedeného zákonného ustanovení je vydáním exekučního příkazu zabránit povinnému nakládat s majetkem způsobem, který by vedl ke zmaření účelu exekuce. Exekutor tedy postupoval v intencích zákonných ustanovení.
Stěžovatelé dále namítají, že pokud soud vyhověl jejich návrhu a řízení zastavil, pak jim měl přisoudit i úhradu nákladů řízení v souvislosti s nařízením exekuce. Ústavní soud k této námitce shledává, že rozhodnutí obecných soudů, pokud jde o výrok stran práva na náhradu těchto nákladů, je řádně odůvodněno, a to důvodností návrhu vedlejších účastníků a jeho úspěšností u nalézacího i odvolacího soudu, a je nutno je respektovat jako výsledek nezávislého rozhodování obecného soudu. Taktéž námitku stěžovatelů, že s ohledem na jejich úspěšnost v odvolacím řízení jim měla být přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení, nepovažuje Ústavní soud za případnou, když odvolací soud vyhověl stěžovatelům v jejich návrhu jen zčásti. Nepřiznáním náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků řízení krajský soud nevybočil z mezí daných mu zákonem. K nesouhlasu stěžovatelů s promítnutím uplatněné zvýšené devatenáctiprocentní sazby daně z přidané hodnoty do výše jim uložené úhrady nákladů exekuce se dostatečně vyjádřil již odvolací soud a Ústavní soud proto nepovažuje za potřebné k této jeho argumentaci nic dodávat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že ani jedna ze stěžovateli uplatněných námitek k nákladům řízení nezaložila opodstatněnost jimi tvrzeného zásahu do jejich ústavně zaručených práv na rovnoprávné postavení v řízení, spravedlivý proces a na soudní ochranu a Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu