ECLI:CZ:US:2007:4.US.405.07.1
sp. zn. IV. ÚS 405/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti CCC BOTY CZECH, s.r.o., se sídlem v Brně, Puškinova 1909/28, zastoupené Mgr. H. P., proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2006, čj. 4 Cmo 429/2006-62,a Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2006, čj. 2 Cm 67/2006-33 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2007 se CCC BOTY CZECH, s.r.o., se sídlem v Brně (dále též "stěžovatelka", případně "žalovaná") domáhala, aby Ústavní soud nálezem ve všech částech zrušil nadepsaná usnesení vydaná ve věci návrhu adidas-Solomon AG, se sídlem Herzogenarauch, Spolková republika Německo (dále též "vedlejší účastník", případně "žalobce") na nařízení předběžného opatření.
II.
Z napadených usnesení a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 2 Cm 67/2006, vyplývá, že dne 19. 6. 2006 byla u Krajského soudu v Ostravě vedlejším účastníkem podána proti stěžovatelce žaloba o zdržení se prodeje a o uložení povinnosti uveřejnit omluvu, spojená s návrhem na vydání předběžného opatření.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 6. 2006 návrh na vydání předběžného opatření odmítl pro nesložení jistoty.
Dne 10. 8. 2006 žalobce podal nový návrh na vydání předběžného opatření. Téhož dne krajský soud návrhu vyhověl a vydal předběžné opatření, jímž uložil žalované, aby se zdržela prodeje obuvi označené způsobem v usnesení podrobně specifikovaným.
Dne 11. 9. 2006 bylo krajskému soudu doručeno odvolání žalované proti usnesení o nařízení předběžného opatření.
Dne 10. 10. 2006 právní zástupce žalované krajskému soudu sdělil, že převzal její právní zastoupení a že její odvolání v nejbližší době doplní o podrobnější argumentaci.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované usnesením ze dne 7. 11. 2006 usnesení soudu prvého stupně potvrdil.
Krajský soud usnesením ze dne 22. 2. 2007 k návrhu žalobce, k němuž se připojila i žalovaná, řízení přerušil z důvodu mimosoudního řešení věci mezi účastníky.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že postupem a rozhodnutím soudů obou stupňů byl porušen článek 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručující základní právo na spravedlivý proces, a článek 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článek 37 odst. 3 Listiny, zaručující právo na rovné postavení v řízení.
K porušení práva na spravedlivý proces mělo dle stěžovatelky dojít tím, že usnesení soudu prvého stupně je nepřezkoumatelné pro absenci odůvodnění. Stěžovatelka je toho názoru, že ustanovení §169 odst. 2 o.s.ř., dle něhož "Písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle §104a nemusí obsahovat odůvodnění, na rozhodování soudu o předběžném opatření nelze aplikovat, s ohledem na nezbytnost respektovat základní zásady občanského soudního řízení, tj. zásadu kontradiktornosti řízení, zákazu svévole v rozhodování, právo účastníků na rovné postavení a princip proporcionality při posuzování možné újmy účastníků řízení v rámci rozhodování o předběžném opatření. Poukázala též na povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí, což má vést k vyloučení svévole v rozhodování.
Stěžovatelka je toho názoru, že odvolací soud namítaná porušení neodstranil. Fakticky jen spekulativně domýšlel důvody, které asi mohly soud prvého stupně k vydání rozhodnutí vést. Tím jí bylo znemožněno vyjádřit se k důvodům nařízení předběžného opatření v rámci instančního přezkumu. Jediné konkrétní důvody, s nimiž mohla stěžovatelka polemizovat, jsou obsaženy až v usnesení o odvolání, proti němuž však žádný, ani mimořádný, opravný prostředek již není přípustný.
Stěžovatelka dále odvolacímu soudu vytkla, že jí neumožnil vyjádřit se k vyjádření žalobce k jejímu odvolání a nepočkal na jí avizované doplnění odvolání, resp. jí k tomu nestanovil lhůtu. Takto byla porušena i zásada rovnosti účastníků řízení.
IV.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Vzhledem k návrhu žalované na přerušení řízení má za to, že k porušení jejích práv nedošlo. Závěrem vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
V.
Ústavní soud dopěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky tvrdící nespravedlivost řízení a že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření, Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kriterií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlivost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
V případě stěžovatelky bylo vyhověno návrhu vedlejšího účastníka na vydání předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých předběžných opatření vydávaných obecnými soudy zasáhnout ústavně zaručená základních práva nebo svobody lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto (a to i v případě, že návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno nebylo). Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález II. ÚS 221/98, Sb.n.u., sv. 16, str. 171 (175)].
Aplikací uvedeného testu na daný případ Ústavní soud dospěl k závěru, že obě napadená usnesení byla vydána příslušným soudem na základě zákona; usnesení odvolacího soudu pak dostatečně uvádí důvody, na nichž je založeno, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které soud druhé instance usnesení soudu instance prvé potvrdil, jsou v napadeném rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Ústavní soud je také toho názoru, že nebyla narušena spravedlivá rovnováha mezi zájmy stěžovatelky a zájmy vedlejšího účastníka. Z celkového pohledu principy spravedlivého procesu postupem obecných soudů vedoucím k vydání předmětných usnesení nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
Stejně tak Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak porušení 96 odst. 1 Ústavy a článku 37 odst. 3 Listiny, zaručujících rovná práva všech účastníků řízení před soudem, resp. rovnost všech účastníků řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy. Skutečnost, že právní zástupce stěžovatelky včas nedoplnil odvolání o podrobnější argumentaci, nelze přičítat vrchnímu soudu.
Ústavní soud věc dále posoudil z hlediska (v ústavní stížnosti nenamítaného) ústavně zakotveného práva na pokojné užívání majetku dle čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jež zní:
"Článek 1
Ochrana vlastnictví
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."
Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelka mohla tvrdit porušení práva na pokojné užívání majetku dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu čl 1 k Úmluvě pouze za předpokladu, že se napadená rozhodnutí o předběžném opatření vztahovala k jejímu "majetku". "Majetkem" pak může být "skutečný majetek" nebo majetková hodnota, zahrnující dostatečně specifikované pohledávky (srov. např. rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 10. 2005 ve věci Dragon proti Francii, 2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2006, str. 39 a násl.).
Předmětem předběžného opatření byla obuv určená k dalšímu prodeji. Stěžovatelka tedy mohla oprávněně tvrdit, že v době rozhodování obecných soudů o návrhu na vydání předběžného opatření držela skutečný majetek.
Za takové situace je pak rozhodující, zda oba obecné soudy svými usneseními, jímž vyhověly návrhu žalobce na vydání předběžného opatření, kterým bylo stěžovatelce uloženo zdržet se prodeje obuvi specifikované v rozhodnutí, zasáhly do vlastnického práva stěžovatelky. Ústavní soud je toho názoru, že k takovému zásahu skutečně došlo.
Za této situace je proto třeba dále zkoumat, zda inkriminovaný zásah byl ospravedlněný z hlediska třetí věty čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, tj. zda byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon", a zda byla zajištěna "spravedlivá rovnováha" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Tyto otázky však již byly kladně zodpovězeny výše v souvislosti s posouzením namítaného porušení práva na spravedlivý proces.
Na základě uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 10. dubna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu