ECLI:CZ:US:2007:4.US.416.06
sp. zn. IV. ÚS 416/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti Ing. J. B., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 1, Jungmannova 31, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, sp. zn. 15 Co 412/2005, ze dne 2. 12. 2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 1383/2006, ze dne 30. 5. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 35 odst. 1, 3 a čl. 5 Listiny základních práv a svobod zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel podal současně dvě samostatné ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 416/06 a sp. zn. I ÚS 433/06, které se vztahují ke dvěma samostatným řízením, v nichž vystupovali titíž účastníci a předmět a průběh řízení (tj. obtěžování emisemi hluku, kouře a pachu) byl v podstatě totožný. V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor a Nejvyššího soudu ČR. Další ústavní stížnost, vedená pod sp. zn. I ÚS 433/06, pak směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, sp. zn. 15 Co 366/2005, ze dne 2. 12. 2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 1265/2006, ze dne 18. 5. 2006.
Dříve než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a navazujícího §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moc, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §72 odst. 3 tohoto zákona pak lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovými prostředky se podle tohoto zákonného ustanovení rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Zároveň však ustanovení §72 ve čtvrtém odstavci tohoto zákona stanoví, že byl-li takový mimořádný opravný prostředek odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z uvedeného zákonného ustanovení však zároveň vyplývá, že pokud podání mimořádného opravného prostředku zjevně přípustné není (v daném případě z důvodu opožděnosti podání), nicméně bude podáno a teprve poté bude podána ústavní stížnost, pak nedochází k uvedenému prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti. Opačný závěr, který by prodloužení této lhůty i v případě nepřípustného dovolání připouštěl, by vedl ke zpochybnění právní jistoty (viz k tomu např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 45/04, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, č. 32). Jestliže tedy v posuzovaném případě Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl jako podání opožděné, což i stěžovatel v ústavní stížnosti uznává, pak nelze podáním ústavní stížnosti kompenzovat uvedený zjevný nedostatek podaného mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnost bylo v tomto případě možno podat toliko ve lhůtě 60 dnů od doručení rozsudku odvolacího soudu. Za den doručení tohoto rozsudku je třeba považovat, jak konstatoval již Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí o dovolání, den 16. ledna 2006. Jestliže však byla ústavní stížnost stěžovatelem podána k poštovní přepravě na poště Praha 1 pod R 053955 až dne 14. 7. 2006, pak je ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 2. 12. 2005, napadeném stěžovatelem v ústavní stížnosti, podána po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu v §72 odst. 3. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2006, které stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž napadá, jde pak o návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává s ohledem na opožděné podání dovolání použití ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu s tím, že právní otázky v ústavní stížnosti podle jeho názoru přesahují jeho vlastní zájmy, pak Ústavní soud shledává, že aplikace tohoto ustanovení v daném případě možná není. Použití tohoto ustanovení přichází totiž v úvahu s ohledem na jeho znění pouze v těch případech, je-li ústavní stížnost nepřípustná, tedy v případech, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tak tomu však v posuzovaném případě není, neboť stěžovatel všech procesních prostředků, uvedených v ustanovení §72 odst. 3, využil.
Ústavní soud proto, aniž se zabýval meritem věci, podaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu