ECLI:CZ:US:2007:4.US.426.06
sp. zn. IV. ÚS 426/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AHOLD Czech Republic, a.s., se sídlem Brno, Slavíčkova 1a, IČ: 440 12 373, zastoupené JUDr. Sášou Navrátilovou, advokátkou se sídlem Brno, Zatloukalova 35, proti rozhodnutí Hygienické stanice hlavního města Prahy ze dne 26. 1. 2004, č. j. PaK-15/5205/2004, rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví České republiky ze dne 6. 4. 2004, č. j. HEM-301-24.2.04-5246, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 10 Ca 113/2004 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 3 Ads 47/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2006, která splňovala náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti popsala průběh celého předchozího řízení a uvedla, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv obsažených v čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka zejména namítala, že ve věci rozhodující správní orgány i soudy aplikovaly ustanovení §32 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví") nad rámec tohoto zákona, neboť podle názoru stěžovatelky službou, kterou má na mysli ustanovení §32 zákona o ochraně veřejného zdraví, není prodej zboží či výrobků a tedy ani prodej potravin. Dále stěžovatelka zpochybnila věrohodnost protokolu o měření hluku ze dne 23. 6. 2003, napadla důkazní řízení a vytkla ve věci rozhodujícím správním orgánům nedostatečné zjištění skutkového stavu a porušení zásady materiální pravdy. Podle názoru stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, protože soudy se náležitě nevypořádaly se vším, co v řízení vyšlo najevo a co stěžovatelka tvrdila (zejména tvrzení, že nebyla přizvána ke kontrole a kontrola nebyla provedena a zdokumentována s dostatečnou přesností).
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byla rozhodnutím Hygienické stanice hlavního města Prahy ze dne 26. 1. 2004, č. j. PaK-15/5205/2004, uložena pokuta ve výši 150 000 Kč z důvodu, že porušila povinnost uloženou jí ustanovením §32 zákona o ochraně veřejného zdraví, když při manipulaci se zbožím při zásobování prodejny Albert v Praze 5, Štěpařská 1098/20, překračovala hygienické limity upravené v ustanovení §11 odst. 3 nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala odvolání. Ministerstvo zdravotnictví rozhodnutím ze dne 6. 4. 2004, č. j. HEM-301-24.2.04-5246, zrušilo napadené rozhodnutí pouze v části výroku, kde zrušilo slova "Firma" a "firma", ostatní části napadeného rozhodnutí zůstaly nezměněny. Stěžovatelka se poté domáhala přezkumu tohoto rozhodnutí žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Jmenovaný soud rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 10 Ca 113/2004, žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud pak rozsudkem ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 3 Ads 47/2005, jako nedůvodnou zamítl i kasační stížnost stěžovatelky, kterou napadla rozsudek Městského soudu v Praze.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 113/2004.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem.
Stěžovatelka se v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud přehodnotil napadená rozhodnutí a vyložil ustanovení §32 zákona o ochraně veřejného zdraví jinak, než jak to učinily správní orgány a oba správní soudy. Ústavní soud k tomuto argumentu uvádí, že není, jak se pravděpodobně mylně domnívá stěžovatelka, vrcholem soustavy soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy). Ústavní soud tudíž není ani další odvolací instancí, a proto není zásadně oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu např. usnesení III. ÚS 219/04, Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týká výkladu podústavního práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci plně dostál.
Z obsahu podané ústavní stížnosti jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka v podstatě opakuje argumenty již dříve uplatněné a polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující správní orgány a soudy. Jak je zřejmé z odůvodnění napadených rozhodnutí, všechny příslušné správní orgány i soudy se s vznesenými námitkami řádně vypořádaly, podrobně rozvedly, proč jim nepřisvědčily a vyložily, jakými úvahami se přitom řídily. Vzhledem k tomu nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí včetně odůvodnění rozhodnutí Ministerstva zemědělství na straně 4 a odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na č. listu 80, kde se ve věci rozhodující orgány zabývaly konkrétními námitkami stěžovatelky ohledně přítomnosti kontrolované osoby při měření a kvalitou provedeného měření.
Pokud se týká námitky stěžovatelky, že správní orgány aplikovaly ustanovení §32 zákona o ochraně veřejného zdraví nad rámec dikce tohoto zákona na subjekt, na který se nevztahuje, k tomu Ústavní soud uvádí, že tuto námitku stěžovatelka uplatnila až v ústavní stížnosti. Ústavní soud v souvislosti s touto námitkou poukazuje jednak na již citovaný účel činnosti Ústavního soudu, dále na princip subsidiarity ústavní stížnosti. Zásadní povinností stěžovatelky bylo vyčerpat všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Vyčerpáním opravných prostředků je třeba rozumět i účinné uplatnění námitek v materiálním slova smyslu. Proto je nezbytné opravné prostředky nejen řádně podat, ale uplatnit v nich veškeré konkrétně formulované námitky a důkazy, aby se jimi ve věci rozhodující správní orgány a soudy mohly zabývat. Pokud tak stěžovatelka v postavení odvolatele či žalobce neučinila, sama se zbavila možnosti jejich přezkumu Ústavním soudem.
K porušení namítaných práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy by mohlo dojít dle ustálené judikatury Ústavního soudu tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. jestliže by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuelně by zůstal v řízení delší dobu nečinný.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003, ASPI MP952) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlnosti řízení zakotvená v Úmluvě a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Jestliže tedy stěžovatelka tvrdí, že její základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud uzavírá, že ve věci rozhodující soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí a právní závěry, které učinily, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy). Ústavní soud právní názory obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu