ECLI:CZ:US:2007:4.US.428.06.1
sp. zn. IV. ÚS 428/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky CENTRAL EUROPEAN FINANCIAL MANAGEMENT a.s., se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, zastoupené P. B., v substituci za Mgr. T. R., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2006, č. j. 34 K 55/2003-307, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 7. 2006 doručen návrh na zahájení řízení, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 5. 2006, č. j. 34 K 55/2003-307, jímž bylo správkyni konkurzní podstaty společnosti EXPROFIT s.r.o., JUDr. D. K., uloženo, aby ve prospěch konkurzní podstaty společnosti A.G.P. BETA, s.r.o., vyplatila částku ve výši 717 199,17 Kč.
Stěžovatelka uvedla, že má v konkurzním řízení úpadce obchodní společnosti EXPROFIT, s.r.o., vedeném pod sp. zn. 34 K 55/2003, řádně přihlášenou a správcem konkurzní podstaty uznanou pohledávku s nárokem na oddělené uspokojení, a že byla v tomto řízení zvolena zástupcem věřitelů. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelka spatřovala v tom, že krajský soud nerespektoval a nešetřil její ústavně zaručené právo, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a nedal jí možnost se k výše uvedenému opatření vyjádřit. Stěžovatelka se rovněž domnívala, že krajský soud extenzivní aplikací ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"), porušil čl. 2 odst. 3 Listiny a zprostředkovaně rovněž čl. 11 Listiny, neboť v důsledku protiprávního vyplacení částky 717 199,17 Kč z konkurzní podstaty úpadce EXPROFIT, s.r.o., došlo ke snížení možného uspokojení konkurzních věřitelů této společnosti, tedy i stěžovatelky. Krajský soud měl dle názoru stěžovatelky před vydáním napadeného rozhodnutí zkoumat, zda nebylo možno shodného účelu docílit i jinak, a to například žalobou, jíž by se správce konkurzní podstaty společnosti A.G.B. Beta s.r.o. domáhal zaplacení částek, které měla společnost EXPROFIT, s.r.o., dle jeho názoru uhradit. Krajský soud měl takto postupovat tím spíše, že stěžovatelka s výší předmětné částky opakovaně nesouhlasila, a jestliže tak neučinil, porušil rovněž ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Stěžovatelka nebyla účastníkem řízení, z nějž napadené rozhodnutí vzešlo, zásah do jejích práv proto nelze zhojit v další fázi konkurzního řízení či po jeho ukončení. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Dne 26. 4. 2007 obdržel Ústavní soud žádost stěžovatelky, aby o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto co nejdříve, neboť konkurz na společnost A.G.P. BETA, s.r.o., se nachází v závěrečné fázi a vrácení prostředků do konkurzní podstaty společnosti EXPROFIT, s.r.o., pak již nebude možné.
II.
Poté, co Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná
Stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti dva okruhy námitek. Namítala jednak věcnou nesprávnost přijatého opatření, resp. jeho obsahový rozpor s jejími ústavně zaručenými právy, jednak tvrdila, že vydání předmětného opatření předcházelo procesní pochybení krajského soudu, neboť ten jí neposkytl možnost se k přijímanému opatření vyjádřit.
Ačkoliv na něj stěžovatelka ve své ústavní stížnosti výslovně neodkazuje, je patrné, že argumentačně vychází z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 590/02 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 153, str. 379 a násl.). V citovaném nálezu Ústavní soud dovodil, že byla-li opatřením soudu dle §12 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání uložena povinnost třetím osobám, je vůči takovému opatření ústavní stížnost přípustná, přestože tyto osoby nebyly účastníky řízení, z nějž napadené rozhodnutí vzešlo. Ústavní soud dále konstatoval, že konkurzní soud je povinen v takovém případě v maximální možné míře šetřit ústavně zaručená práva třetích osob, neboť soud vydává příslušné rozhodnutí aniž by byla těmto osobám dána možnost se k danému opatření vyjádřit a zákon takovým osobám ani neposkytuje opravný prostředek, který by umožnil revizi rozhodnutí konkurzního soudu. V citovaném nálezu shledal Ústavní soud povinnost zprovoznit a udržovat v provozu vzduchotechniku dodávající čerstvý vzduch do nebytových prostor pronajatých úpadcem, uloženou vlastníkům domu, protiústavní, a rovněž označil postup konkurzního soudu za nepřiměřený, neboť stejného účelu mohl dosáhnout správce konkurzní podstaty v nalézacím řízení.
Projednávaná věc se však od výše uvedeného případu podstatně liší, neboť předmětným opatřením nebyla ukládána povinnost třetí osobě, nýbrž správci konkurzní podstaty. Tvrzený zásah do vlastnického práva tak není bezprostřední a přítomný jako ve věci sp. zn. II. ÚS 590/02, nýbrž pouze potencionální a zprostředkovaný. Majetek, náležející do konkurzní podstaty, se nachází ve vlastnictví úpadce a nikoliv stěžovatelky, resp. ostatních věřitelů, proto není možno dospět k závěru, že by v důsledku umenšení tohoto majetku bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o druhou námitku, uplatněnou v ústavní stížnosti, tedy o námitku, že konkurzní soud neposkytl stěžovatelce možnost se k přijímanému opatření vyjádřit, ani v tomto ohledu Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv neshledal. V již citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 590/02 Ústavní soud dovodil, že k zásahu do ústavně zaručených práv nedošlo v důsledku nemožnosti vyjádřit se k přijímanému opatření, ale v důsledku toho, že konkurzní soud za dané situace dostatečně nešetřil ústavně zaručená práva třetích osob, a to konkrétně právo vlastnické. Konkurzní soud nemá povinnost před přijetím opatření dle §12 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání zjišťovat stanovisko zástupce věřitelů či dalších osob, nicméně musí dbát na to, aby vydáním takového opatření neoprávněně nezasáhl do jejich práv. Tomuto požadavku krajský soud v projednávané věci dostál. Předmětná částka představovala poměrnou část nákladů, souvisejících s provozem a údržbou nemovitostí, které se nacházely v podílovém spoluvlastnictví společností A.G.P. BETA, s.r.o., a EXPROFIT, s.r.o., Vzhledem k tomu, že veškeré tyto náklady nesla ode dne 9. 7. 2004, tedy ode dne prohlášení konkurzu, až do dne 20. 10. 2005, tedy do dne vydražení předmětných nemovitostí, společnost A.G.P. BETA, s.r.o., soud uložil správkyni konkurzní podstaty společnosti EXPROFIT, s.r.o., aby převedla do konkurzní podstaty společnosti A.G.P. BETA, s.r.o., příslušnou částku. Ústavní soud má za to, že takový postup nevybočuje z mezí ustanovení §12 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání. Je pravdou, že krajský soud mohl při řešení tohoto problému postupovat i jinak, ale v tomto konkrétním případě nepovažuje Ústavní soud tuto skutečnost za pochybení mající ústavněprávní dimenzi.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu