ECLI:CZ:US:2007:4.US.433.07.1
sp. zn. IV. ÚS 433/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Smetanovy sady 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. prosince 2006 č. j. 11 Co 570/2006-321, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a 1. MUDr. D. H. a 2. ČSOB Pojišťovna, a. s. jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 13. února 2007, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jímž tento jako soud odvolací v řízení o žalobě stěžovatelky o náhradu škody na zdraví změnil ve výrocích o nákladech řízení rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 4. května 2006 č. j. 28 C 262/2004-260. Stěžovatelka se domnívá, že Krajský soud v Plzni svým rozhodnutím zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jeho rozhodnutí je založeno na aplikaci jiného ustanovení o. s. ř. než jaké mělo být ve věci užito a odůvodnění tohoto rozhodnutí postrádá aspekt přesvědčivosti. Stěžovatelka především namítá, že při rozhodování o nákladech řízení měl soud aplikovat ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat jí náhradu nákladů řízení z žalované, nikoliv přisouzené částky, neboť základ nároku byl v posuzovaném případě dán a rozhodnutí o výši plnění záviselo zcela na znaleckém posudku, neboť výpočet poškození zdraví je otázkou navýsost odbornou. Stěžovatelka má za to, že celý komplex norem, upravujících institut odpovědnosti za škodu, je založen na ochraně práv a oprávněných zájmů poškozeného. K účelnému uplatňování těchto práv stěžovatelka vynaložila nemalé finanční prostředky, přičemž úkony právních služeb byly uskutečněny v období, kdy tarifní hodnotou byla celá výše žalované částky. Takový postup je zákonem právě v ust. §142 odst. 3 předvídán. Aplikaci ustanovení §142 odst. 1 ve spojení s §150 o. s. ř. proto považuje za nezákonnou a z toho důvodu navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni, jakož i spis Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 28 C 262/2004.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření uvedl, že tvrzení stěžovatelky o dotčení jejího práva na spravedlivý proces nepovažuje za správné. Stěžovatelka dle něj pouze nesouhlasí se závěry odvolacího soudu učiněnými ohledně nákladů řízení mezi účastníky, které se následně promítly do jeho rozhodnutí. Tyto závěry odvolací soud vyjádřil a odůvodnil ve svém rozhodnutí a trvá na nich, pročež na ně i odkazuje.
Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou ze dne 20. září 2004 domáhala po MUDr. D. H. (1. vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) zaplacení částky 6.220.200,- Kč z titulu náhrady škody na zdraví (resp. náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění), která stěžovatelce vznikla následkem dopravní nehody žalované, a to jako patnáctinásobek částek dosud stěžovatelce na bolestném žalovanou (resp. ČSOB Pojišťovnou, a. s., vedlejším účastníkem na straně žalované) vypočteného a vyplaceného. Při ústním jednání dne 8. dubna 2005 vzala stěžovatelka co do částky 396.000,- Kč zpět a soud řízení ohledně této částky zastavil. Rozsudkem ze dne 4. května 2006 soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 719.520,- Kč do tří měsíců od právní moci rozhodnutí (výrok I.). Co do zbytku žalobu zamítl (výrok II.), uložil žalované povinnost uhradit stěžovatelce plnou náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce stěžovatelky ve výši 142.101,55 Kč (výrok III.) a uložil žalované zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň - město plnou náhradu nákladů řízení, které nesl stát, do tří měsíců od právní moci rozhodnutí, ve výši 100.007,- Kč. Soud konstatoval, že je nepochybné, že ke vzniku nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění u stěžovatelky došlo, předmětem sporu zůstalo posouzení, zda je či není (případně o kolik) možno navyšovat hodnotu bolestného a ztížení společenského uplatnění u žalobkyně (§444 obč. zák ve spojení s §7 vyhlášky č. 440/2001 Sb.). Soud na základě znaleckých posudků vyčíslil bodovou hodnotu bolestného a ztížení společenského uplatnění a v souladu s §7 odst. 3 vyhlášky navýšil zhodnocení bolestného o dalších 70 % a ztížení společenského uplatnění o dalších 80 %. O náhradě nákladů rozhodl dle ust. §142 odst. 3 o. s. ř. a §160 odst. 3 o. s. ř.
Věcí se zabýval k odvolání podanému proti výrokům III. a IV. vedlejším účastníkem na straně žalované (2. vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) Krajský soud v Plzni. Odvolací soud stížností napadeným usnesením změnil napadené výroky tak, že žalované uložil zaplatit na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 50.776,11 Kč do tří měsíců od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce stěžovatelky (žalobkyně) a ve výroku o nákladech státu tak, že uložil žalované uhradit České republice na nákladech placených státem částku 11.501,- Kč do tří měsíců od právní moci rozhodnutí na účet soudu prvního stupně. Proti žalobkyni České republice právo na náhradu nákladů placených státem nepřiznal a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel z toho, že o nákladech řízení obecně, pokud není stanoveno jinak, soud rozhoduje podle úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.) V případech, kdy má účastník neúspěch pouze v nepatrné části nebo kdy závisí rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu, může mu soud podle ust. §142 odst. 3 o. s. ř. přiznat plnou náhradu nákladů řízení. V předmětné věci bylo žalobě vyhověno pouze v nepatrné části. Ještě před zahájením řízení vedlejší účastník na základě pojistné smlouvy uzavřené s žalovanou plnil žalobkyni (stěžovatelce) a vyplatil jí náhradu škody na zdraví v maximální výši, kterou mu příslušné právní předpisy umožňují vyplatit bez rozhodnutí soudu. Od počátku řízení požadovala žalobkyně (stěžovatelka) zaplacení patnáctinásobku odškodnění za bolestné i za snížení společenského uplatnění, v průběhu řízení vzala částečně žalobu zpět, ovšem pouze ve velmi nepatrné části. Odvolací soud však nepřisvědčil závěrům stěžovatelky i soudu prvního stupně stran aplikace ust. §142 odst. 3 o. s. ř. na danou věc, neboť zde dle něj nebyla výše plnění odvislá zcela od znaleckého posudku. Podle §142 o. s. ř. totiž nelze postupovat, jestliže znalecký posudek byl proveden k doložení základu nároku, což je typický případ sporů o náhradu škody na zdraví. Plnou náhradu nákladů lze přiznat jen tehdy, pokud se znaleckým posudkem stanoví přímo výše plnění. Dle odvolacího soudu lze uvažovat o tom, že výše plnění závisí na úvaze soudu tehdy, pokud soud určuje výši nároku postupem dle §136 o. s. ř. Pokud soud hodnotí, zda byly splněny předpoklady vzniku nároku, nejde tu o úvahu soudu o výši plnění, ale o právní posouzení základu věci. Ani v tomto ohledu se tedy odvolací soud se závěry soudu prvního stupně a námitkami žalobkyně neztotožnil. Připustil však, že v dané věci záleželo rozhodnutí ve věci na úvaze soudu v tom smyslu, že soud hodnotil míru ztížení společenského uplatnění (nikoliv bolesti). V přezkoumávané věci se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala proti žalované peněžitého plnění z titulu náhrady škody na zdraví za situace, kdy před podáním žaloby jí bylo vedlejším účastníkem za žalovanou plněno v maximální možné výši. Je zřejmé, že jiným způsobem se odškodného domoci nemohla, na druhé straně od samého počátku požadovala takový násobek odškodného, z něhož jí v konečném výsledku byl přiznán pouze zlomek. Na svém návrhu po celou dobu i po provedení znaleckých posudků trvala. Na stranu druhou, byť byla v řízení převážně neúspěšná, k obraně svých práv využila služby advokáta a nelze po ní nyní spravedlivě požadovat, aby náklady na něj vynaložené nesla ze svého. Z uvedených důvodů odvolací soud použil ust. §150 o. s. ř. a přiznal žalobkyni (stěžovatelce) právo na náhradu nákladů řízení, při určení odměny za zastoupení advokátem však vycházel z částky přiznané žalobkyni napadeným rozsudkem a nikoliv z částky požadované. Odvolací soud dále přistoupil ke změně výroku o přiznání nákladů řízení státu, neboť aplikaci ust. §148 ve spojení s §142 odst. 3 o. s. ř shledal nesprávnou, stejně jako postup soudu rozhodujícího o nákladech vzniklých státu v okamžiku, kdy nebyly beze zbytku vyčísleny. V dané věci měla žalobkyně (stěžovatelka) úspěch v poměnu 11,5 % a žalovaná měla úspěch v poměru 88,5 %. V opačných poměrech tedy měly obě účastnice v řízení neúspěch a v těchto poměrech je jim možno uložit platit náklady státu. Žalobkyně (stěžovatelka) je osvobozena od soudního poplatku, nelze jí tedy povinnost k úhradě 88,5% nákladů státu uložit, nelze však tuto povinnost ani přenášet na žalovanou. Odvolací soud tak uložil pouze žalované povinnost k úhradě nákladů státu, a to na nákladech jím vynaložených 11,5 % z celkové částky.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem.
Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nevyplývá, že by v řízení před Krajským soudem v Plzni bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, jak uvádí stěžovatelka. Stěžovatelce nebylo bráněno, aby se domáhala stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. O její právní věci bylo rozhodováno soudem prvního stupně i odvolacím soudem, přičemž v meritu věci zaujal odvolací soud zcela odůvodněně právní názor, že stěžovatelce pro nepatrný úspěch ve věci nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení, toto právo však soud částečně ve prospěch stěžovatelky dovodil na základě aplikace ust. §150 o. s. ř. Postupoval přitom v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., svůj postup řádně a obsáhle odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o.s.ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy, když má stěžovatelka za to, že na místě byla aplikace ust. §142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše přisouzeného plnění se odvíjela od znaleckých posudků a od úvahy soudu samého. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecný soud aplikoval nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Výklad stěžovatelky je totiž mylný, odvíjející se od toho, že žalovaný základ nároku je dán v odpovědnosti žalované za škodu na zdraví způsobenou dopravní nehodou. Žalovaná však v tomto svém nároku byla v plné výši uspokojena vedlejším účastníkem ještě před zahájením soudního sporu. Podaná žaloba pak směřuje k úhradě násobku nároku na základě tvrzení o další vzniklé škodě na zdraví. Znalecké posudky, z nichž soud vycházel, přitom nestanovily výši, v níž má být plnění přiznáno, nýbrž se zabývaly tím, zda vznikl nárok na tento násobek, tedy zda jsou zranění stěžovatelky a jejich léčba podřaditelné pod ust. §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 a zda je možné z tohoto důvodu úhradu zvýšit. Plnou náhradu nákladů lze přitom přiznat, jen měl-li účastník co do základu plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění (srv. Bureš, j. Drápal, l., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář - I. díl. 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 652). Základem nároku však bylo právě určení, zda se u stěžovatelky jednalo o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, kdy by bylo možné soudním rozhodnutím výši odškodnění stanovenou podle příslušné vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Nelze souhlasit se stěžovatelkou ani pokud jde o její tvrzení, že rozhodnutí záviselo na úvaze soudu. Stěžovatelka přesně určila žalobou požadovanou částku. Rozhodnutí o výši plnění by záviselo na úvaze soudu pouze tehdy, jestliže výše plnění byla určena postupem podle §136 o. s. ř., jak správně poukázal odvolací soud, tedy jestliže výši nároků bylo možné jinak zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nebylo možné zjistit vůbec. Pouze tehdy nastupuje úvaha soudu o určení výše nároků. O takový případ se však v posuzované věci evidentně nejednalo. A konečně poukázal správně odvolací soud, že stěžovatelka i přes závěry provedených znaleckých posudků trvala na žalované částce (s výjimkou malé části, v níž vzala žalobu zpět) ve výši patnáctinásobku vyhláškou stanovené výše nároku po celou dobu řízení, i když k takovému určení sama neměla žádný podklad. Teorie i právní praxe (viz Občanský soudní řád, Komentář, op. cit.) se přitom shodují i na závěru, že soud přiznává plnou náhradu za zastoupení podle §142 odst. 3 o. s. ř., přičemž vychází z tarifem stanoveného paušálu za jednotlivé úkony advokáta z částky žalované a nikoliv přisouzené; tak je tomu však pouze tehdy, nepožaduje-li žalobce plnění zjevně nepřiměřené nebo účelově zvýšené právě s ohledem na očekávané rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle uvedeného ustanovení.
V daném případě však odvolací soud důvody pro aplikaci §142 odst. 3 o. s. ř. neshledal, tento závěr je v jeho rozhodnutí řádně odůvodněn. Zcela zřetelně však tato pravidla použil při následné úvaze o tom, že stěžovatelce přísluší alespoň částečná náhrada nákladů řízení podle §150 o. s. ř. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že aplikace ust. §150 o. s. ř., tedy soudcovského zmirňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody hodné zvláštního zřetele. Toto soudcovské zmirňovací právo však není vázáno pouze na uplatnění rozhodování podle §142 odst. 1 o. s. ř., nýbrž na celé rozhodování o nákladech řízení. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody byly obecným soudem (byť v řízení odvolacím) shledány a uplatněny ve prospěch stěžovatelky.
Stejný závěr pak lze učinit i stran dalších výroků napadeného rozhodnutí. Tyto výroky o náhradě nákladů řízení vynaložených státem a náhrady nákladů odvolacího řízení nejdou k tíži stěžovatelky, nýbrž žalované strany a státu samého, proto lze těžko uvažovat o dotčení jejích základních práv.
A konečně ani námitku nedostatků v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za důvodnou. Naopak, Ústavní soud konstatuje, že obecný soud své rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použil pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěr soudu je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu