ECLI:CZ:US:2007:4.US.434.06.1
sp. zn. IV. ÚS 434/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 32, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, č.j. Ncp 43/2006-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 7. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jímž ten v právní věci obchodní společnosti CCB Finance, a.s., v postavení žalobkyně proti stěžovateli v postavení žalovaného, o zaplacení částky 183.036 Kč s příslušenstvím, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 165/2005, jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy.
2. Stěžovatel se domníval, že vrchní soud vydáním napadaného usnesení porušil ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zakotvuje právo na zákonného soudce.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel prohlašoval, že výrok napadaného usnesení vrchního soudu, odůvodněný odkazem na §9 odst. 3 písm. r) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ve spojení s §262 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), je věcně nesprávný, neboť v souzené záležitosti se nejedná o spor z obchodního závazkového vztahu. Stěžovatel totiž leasingovou smlouvu ze dne 7. 5. 2002, č. 02 0045428 (dále jen "leasingová smlouva"), prokazatelně uzavíral jako fyzická osoba - nepodnikatel, rovněž pak nepodepsal žádnou dohodu, která by jako příslušný pro řešení případných sporů z leasingové smlouvy určovala Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). Pokud obchodní společnost CCB Finance, a.s., či vrchní soud příslušnost městského soudu dovozují ze skutečnosti, že část obsahu leasingové smlouvy byla stanovena odkazem na Všeobecné obchodní podmínky, z nichž mělo plynout, že sjednávaný závazkový vztah se řídí obchodním zákoníkem, k tomuto stěžovatel namítal, že mu žádné takové Všeobecné obchodní podmínky nebyly a nejsou známy. Nadto jakékoliv ujednání, podřazující právní vztah mezi stěžovatelem a obchodní společností CCB Finance, a.s., pod režim obchodního zákoníku, by muselo být s ohledem na §262 obchodního zákoníku považováno za neplatné. Do své ústavní stížnosti stěžovatel obsáhl taktéž úvahu, dle níž měl vrchní soud v konkrétním případě zohlednit význam jím vydávaného rozhodnutí, kdy na tomto rozhodnutí o věcné příslušnosti závisí, zda bude soud věc posuzovat dle obchodního zákoníku či dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
4. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 35 Cm 165/2005. Z tohoto zjistil, že dne 7. 5. 2002 uzavřeli obchodní společnost CCB-Leasing, s.r.o., a stěžovatel leasingovou smlouvu č. 02 0045428, jejíž součást tvoří text: "Leasingový nájemce je povinen plnit své závazky tak, jak jsou definovány v této smlouvě a ve Všeobecných smluvních podmínkách pro leasing motorových vozidel leasingové společnosti CCB-Leasing, s.r.o. (dále jen VSP), které jsou nedílnou součástí této smlouvy. Leasingový nájemce prohlašuje, že byl seznámen s VSP a souhlasí s nimi.". Ustanovení bodu 1.2 Všeobecných smluvních podmínek pro leasing motorových vozidel leasingové společnosti CCB-Leasing, s.r.o. (dále jen "všeobecné smluvní podmínky"), konstatuje, že: "Smluvní vztahy mezi CCBL a LN při poskytování leasingu se řídí ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění (dále jen "obchodní zákoník"). Tyto VSP jsou v souladu s ustanovením §273 obchodního zákoníku nedílnou součástí leasingové smlouvy uzavřené mezi leasingovým nájemcem a CCBL dle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen "LS"). Smluvní vztahy mezi CCBL a LN při poskytování leasingu se řídí ustanoveními VSP, pokud si smluvní strany v leasingové smlouvě neujednaly něco jiného.". Podle bodů 8.4 a 8.5 všeobecných smluvních podmínek pak: "Vztahy CCBL a LN související s LS výslovně neupravené smlouvou nebo těmito VSP se řídí příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Podpisem těchto VSP stvrzuje LN dohodu s CCBL, že při rozhodování ve věcech LS a těchto VSP místně příslušným soudem je obecný soud, v jehož obvodu má CCBL sídlo. Spory budou vedeny podle českého práva a v českém jazyce. Leasingový nájemce výslovně prohlašuje a podpisem LS potvrzuje, že se seznámil s těmito VSP, které jsou nedílnou součástí LS, s právy a povinnostmi pro něj vyplývajícími, a souhlasí s nimi.". Leasingová smlouva, stejně jako všeobecné smluvní podmínky, resp. úředně ověřené kopie těchto listin předložené obchodní společností CCB Finance, a.s., nesou podpis stěžovatele (vše srov. přílohová obálka na č.l. 12). Při prostudování spisu městského soudu, sp. zn. 35 Cm 165/2005, učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Vrchní soud ve svém vyjádření popsal východiska, na jejichž podkladě v souzené záležitosti činil výklad příslušných zákonných ustanovení. S ohledem na výsledky společné gremiální porady Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci, která proběhla dne 1. 6. 2006, vrchní soud připustil, že ústavní stížnosti stěžovatele je nutno do jisté míry přisvědčit. Přesto však vrchní soud vyjevil svůj nesouhlas s ústavní stížností, a to s přihlédnutím k povaze rozhodnutí ve smyslu ustanovení §104a odst. 2 občanského soudního řádu, jež vrchní soud vnímá jako doplňující ustanovení zákona. Obchodní společnost Santander Consumer Finance, a.s., jak zní firma obchodní společnosti CCB Finance, a.s., ode dne 1. 8. 2006, se v rámci svého vyjádření vzdala postavení vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele, přičemž zde současně stručně zopakovala své stanovisko, které plyne již z návrhu jí podaného u městského soudu dne 30. 6. 2005.
6. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zasílána na vědomí.
II.
7. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí vrchního soudu z hlediska namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Již v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že není vrcholem obecné soudní soustavy a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.
9. Princip zákonného soudce, na jehož porušení napadaným usnesením vrchního soudu poukazuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti, představuje v demokratickém právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Při interpretaci práva na zákonného soudce, jak je zakotveno v čl. 38 odst. 1 Listiny, je nezbytné do jeho rámce zahrnout taktéž dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu, které brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku rozhodování. Rozhodování každé věci příslušným, a tedy zákonným soudem, a soudcem je neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
10. Ústavní soud prověřil právní závěr vrchního soudu jím vyslovený při rozhodování o věcné příslušnosti v předmětné záležitosti a naznal, že vrchní soud při určení věcné příslušnosti postupoval v hranicích vymezených zákonnými předpisy, jmenovitě občanským soudním řádem a obchodním zákoníkem. V daném případě se jednalo o posouzení a výklad běžného práva, které vrchní soud provedl způsobem, jenž nevykazuje znaky svévole a nelze v něm shledat ani tzv. extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - mezi skutkovým zjištěním na straně jedné a skutkovými a právními závěry z něj vyvozenými na straně druhé. Sporná otázka proto roviny ústavní nedosahuje. Ústavní soud dospěl k závěru, že vrchní soud při stanovení věcné příslušnosti k projednání souzeného sporu dodržel smysl a podstatu práva na zákonného soudce tak, jak je toto právo v judikatuře Ústavního soudu chápáno. Napadaným usnesením vrchního soudu podle přesvědčení Ústavního soudu k porušení základního práva dle čl. 38 odst. 1 Listiny nedošlo a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti, nenalézá důvodu k zásahu do jurisdikční činnosti obecného soudu. Učinil-li vrchní soud závěr o věcné příslušnosti krajských soudů, nelze považovat za porušení základních práv a svobod stěžovatele skutečnost, že on k věci zaujímá odlišný názor.
11. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti předkládá výhrady, dle nichž nepodepsal žádnou dohodu, která by jako příslušný pro řešení případných sporů z leasingové smlouvy určovala městský soud, resp. nebyl při uzavírání leasingové smlouvy ani následně obeznámen s žádnými Všeobecnými obchodními podmínkami, takto předestřené výtky stěžovatele postrádají oporu v soudním spise, jak ostatně plyne již z odstavce 4. tohoto rozhodnutí (srov. písemnosti z přílohové obálky na č.l. 12). Namítá-li pak stěžovatel, že aplikace §9 odst. 3 písm. r) občanského soudního řádu ve spojení s §262 odst. 1 obchodního zákoníku ze strany vrchního soudu byla vadná, jelikož stěžovatel leasingovou smlouvu uzavíral jako fyzická osoba - nepodnikatel, přičemž rovněž jakékoliv ujednání, podřazující právní vztah mezi stěžovatelem a obchodní společností CCB Finance, a.s., pod režim obchodního zákoníku, by muselo být s ohledem na §262 obchodního zákoníku považováno za neplatné, takto formulovaným výtkám stěžovatele Ústavní soud nemohl přisvědčit, neboť výklad vrchního soudu je výkladem jednoduchého práva, při němž vrchní soud nevybočil z mezí příslušné právní úpravy a nezasáhl tak do základního práva stěžovatele, aby jeho věc projednával zákonný soudce. V této souvislosti má Ústavní soud za vhodné nakonec podotknout, že svými stížnostními výhradami, které směřují do oblasti interpretace a aplikace podústavního práva, stěžovatel po Ústavním soudu žádá posouzení právních vztahů a jejich povahy v dosud neskončeném řízení. Ústavní soudnictví je ovšem vybudováno na zásadě subsidiarity ústavněprávního přezkumu a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, kteréžto zásady se v řízení, jež dosud probíhá, prosazují zjevně výrazněji.
12. Pro úplnost pak Ústavní soud poznamenává, že pro příslušnost soudu stanovenou zákonem, jak o ni hovoří čl. 38 odst. 1 Listiny, jsou významná nejen hlediska určení věcné příslušnosti dle §9 občanského soudního řádu, nýbrž také rozhodnutí soudu dle §104a občanského soudního řádu. Zákon, na který odkazuje ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny, v §104a odst. 7 občanského soudního řádu fixuje určení věcné příslušnosti soudu rozhodnutím vrchního nebo Nejvyššího soudu. Ustanovení §104a odst. 7 občanského soudního řádu, jež upřednostňuje právní jistotu v organizaci konkrétního řízení před dalším prověřováním hledisek pro stanovení věcné příslušnosti soudu, zakládá stav, kdy je určení věcné příslušnosti soudu rozhodnutím vrchního či Nejvyššího soudu napříště v řízení již nezpochybnitelné; nelze jej napadat ani v režimu řádných či mimořádných opravných prostředků. Toto však neznačí, že případná nesprávnost určení věcně příslušného soudu rozhodnutím dle §104a odst. 2 občanského soudního řádu je bez významu, kdy tuto lze vytýkat, též ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny, ústavní stížností proti rozhodnutí ve věci, resp. proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, zejména mohla-li vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka.
13. Přesvědčení stěžovatele, že na napadaném rozhodnutí o věcné příslušnosti závisí, zda bude soud věc posuzovat dle obchodního zákoníku či dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud nesdílí, neboť samotné posouzení záležitosti vrchním soudem, jím učiněné za účelem určení soudu věcně příslušného, nikterak nezavazuje obecný soud, který bude předmětný spor projednávat v I. stupni, v konkrétním případě tedy městský soud, k aplikaci toho kterého předpisu či jeho jednotlivého ustanovení, a postrádá tak vliv na způsob projednání souzené věci městským soudem a na jeho meritorní rozhodnutí.
14. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu