ECLI:CZ:US:2007:4.US.437.06.1
sp. zn. IV. ÚS 437/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti K. T., zastoupeného JUDr. J. O., CSc., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 53/2006, ze dne 21. 6. 2006, a usnesením Krajského soudu v Praze, sp. zn. 5 T 78/2005, ze dne 2. 5. 2006 a 26. 5. 2006, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených usnesení obecných soudů.
2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, vazba, která byla na něho uvalena dne 14. 12. 2004, trvá již rok a půl. Usnesením Krajského soudu v Praze, sp. zn. 5 T 78/2005, ze dne 2. 5. 2006, rozhodl tento soud o stěžovatelově ponechání ve vazbě, kdy vazebním důvodem byla nadále vazba předstižná podle §67 písmeno c) tr. ř. a soud neshledal, že by vazba mohla být nahrazena jinými instituty - dohledem probačního úředníka, tak jak toho bylo soudem využito v případě jeho družky. Soud přitom v souvislosti s tímto rozhodováním o ponechání stěžovatele ve vazbě dne 2. 5. 2006 stěžovatele nevyslechl ke skutkovým okolnostem týkajícím se omezení jeho svobody tak, jak Ústavní soud judikuje ve svých nálezech. Stěžovatel, který tak nebyl k ústnímu slyšení předvolán a ani jeho obhájce k tomu nebyl uvědomen, byl přitom naposledy k otázce vazby vyslechnut začátkem měsíce ledna 2006. Stěžovatel tak nemohl doložit, že autodílna, v níž rozebíral odcizená auta, již neexistuje, že má přislíbené zaměstnání, a že nabídne soudu písemný slib. Soud tak podle názoru stěžovatele dostatečně nezjistil skutkový stav důležitý pro rozhodnutí o vazbě a v odůvodnění usnesení neuvedl, čím je uvedený vazební důvod nadále dán, v usnesení nejsou pojmenovány konkrétní skutečnosti svědčící pro tento vazební důvod a soud nevyložil, jak k závěru o jeho ponechání ve vazbě dospěl. Vazba přitom není opatřením represivním, ale má zajistit řádný chod trestního řízení, pro které až do pravomocného rozhodnutí ve věci platí presumpce neviny. Vazbu nelze prodlužovat jen proto, že orgány činné v trestním řízení jsou přesvědčeny o nenapravitelnosti obviněného, a že by stejně pokračoval v trestné činnosti.
3. Stěžovatelem podanou stížnost proti usnesení krajského soudu o prodloužení vazby Vrchní soud v Praze zamítl, přičemž konstatoval oprávněnost námitky stěžovatele spočívající v jeho nevyslechnutí krajským soudem. Toto pochybení vrchní soud napravil tím, že sám stěžovatele vyslechl, čímž měla být vada soudu I. stupně odstraněna. Takový postup je ale podle stěžovatelova názoru nemožný, neboť jeho slyšení mělo být provedeno před soudem prvního stupně a nemůže být zhojeno slyšením u soudu stížnostního, protože tento soud je vázán skutkovým a právním stavem existujícím v době rozhodování soudu I. stupně. Navíc jde o krácení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces, protože stížnostní soud rozhoduje o stížnosti na základě jím provedeného slyšení a může tak v rámci řízení o opravném prostředku toto slyšení a jeho obsah posoudit odlišně od soudu I. stupně.
4. Také proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 5 T 78/2005, ze dne 26. 5. 2006, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby vzhledem k trvajícímu důvodu vazby podle §67 písmeno c) tr. ř., a o nepřijetí písemného slibu stěžovatele podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř., podal stěžovatel stížnost, jež byla Vrchním soudem v Praze po spojení věcí posouzena v jednom řízení. V této souvislosti uplatňuje stěžovatel námitku, že měl být propuštěn na svobodu již předchozím rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 2.5.2006, kdy měl být vyslechnut k jeho osobním poměrům.
5. S ohledem na porušení práva na obhajobu (Čl. 37 odst. 2, Čl. 40 odst. 3 Listiny) a porušení zásady presumpce neviny (Čl. 40 odst. 2 Listiny), kdy shora uvedeným postupem obecných soudů byl v posuzované věci ohrožen samotný princip spravedlivého procesu (Čl. 36 odst. 1 Listiny), stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil část spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 5 T 78/2005, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze.
7. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření konstatuje, že v odůvodnění jeho rozhodnutí jsou rozvedeny důvody, pro které se rozhodl provést slyšení stěžovatele, při němž se stěžovatel mohl vyjádřit ke konkrétním důvodům vazby. K námitce stěžovatele, že stížnostní soud nebyl oprávněn slyšení provést, jelikož je vázán skutkovým a právním stavem existujícím v době rozhodnutí soudu I. stupně, vrchní soud uvádí, že je tomu dle jeho názoru právě naopak. Nadřízený soud rozhoduje o stížnosti na základě skutkového a právního stavu existujícího v době jeho rozhodování. Ten se logicky může v některých případech i významně lišit oproti stavu v době vydání usnesení, neboť jednak se lze opřít o nové skutečnosti a důkazy a jednak stížnostní orgán sám v rámci plnění revizních činností může další činností další skutečnosti zjistit a opatřit o nich důkazy. Slyšení obviněného rovněž může přinést nové informace a nadřízený orgán může toto slyšení provést i tehdy, pokud by jím nenapravoval pochybení soudu prvního stupně.
8. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění jeho usnesení a též usnesení Vrchního soudu v Praze, jenž se zabýval shodnými námitkami.
9. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
10. Ústavní soud se institutem vazby zabýval opakovaně v řadě svých nálezů. Již ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 46, s. 57), konstatoval, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovaných důvodů omezení osobní svobody s cílem tímto nezbytným omezením osobní svobody obviněného znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení, jímž není jenom spravedlivé potrestání pachatele, ale rovněž fair proces (viz také nález sp. zn. I. ÚS 371/02; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 130, s. 117). Institut vazby přitom nemá nahrazovat účel samotného trestního řízení, ve kterém obecné soudy rozhodují o vině a trestu za trestné činy při respektování zásady presumpce neviny, jíž se stěžovatel dovolává.
11. Při posuzování konkrétních vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn k zásahu jen tehdy, shledá-li, že takové rozhodnutí o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Je především věcí orgánů činných v trestním řízení a zejména obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci svědomitě posoudily, zda vazba vůbec je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, dosáhnout jinak.
12. Základní námitka, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje v souvislosti s rozhodováním obecných soudů o jeho dalším ponechání ve vazbě a jeho žádostí o propuštění z vazby na svobodu, se vztahuje ke skutečnosti, že nebyl v neveřejném zasedání dne 2. 5. 2006 u Krajského soudu v Praze vyslechnut a nemohl tak uvést řadu skutečností rozhodných pro rozhodnutí o jeho vazbě. Slyšen pak byl až v neveřejném zasedání před Vrchním soudem v Praze jako soudem stížnostním dne 21. 6. 2006, jenž projednal ve spojeném rozhodnutí obě stížnosti proti napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze. Ústavní soud k uvedeným námitkám uvádí, že se problematikou osobního slyšení při rozhodování o vazbě zabýval v řadě svých rozhodnutí, zejména pak v plenárním nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 36, č. 60), kde se v návaznosti na čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva obsáhle vyjádřil k otázce procesních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody. Obviněný má právo být slyšen jako procesní strana, a to nejen při rozhodování o vzetí do vazby, ale i v řízeních, ve kterých je přezkoumávána důvodnost dalšího omezení osobní svobody. Stejné požadavky je nutno vztáhnout i na pozdější fázi trestního řízení, kdy o ponechání obžalovaného ve vazbě rozhoduje v prvním stupni obecný soud.
13. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal, že by postupem obecných soudů bylo stěžovateli odňato právo být k opodstatněnosti existence vazebního důvodu a dalšího ponechání ve vazbě osobně slyšen. Z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel sice nebyl vyslechnut v neveřejném zasedání Krajského soudu v Praze dne 2. 5. 2006 v souvislosti s rozhodováním o dalším ponechání ve vazbě, tento nedostatek však napravil stížnostní soud, který, jak plyne z protokolu o neveřejném zasedání Vrchního soudu v Praze dne 21. 6. 2006, vyslechl stěžovatele za účasti jeho obhájce a stěžovatel měl plnou možnost se vyjádřit ke konkrétním důvodům své vazby (č.l. 4612) a této možnosti také využil. Tuto možnost měl stěžovatel ostatně i v průběhu hlavního líčení konaného dne 16. - 26. 5. 2006 před Krajským soudem v Praze, jehož byl celou dobu stěžovatel přítomen a kdy se vyjadřoval i k prováděným důkazům. V závěru tohoto hlavního líčení před vyhlášením prvoinstančního odsuzujícího rozsudku také stěžovatel podal žádost propuštění z vazby, v níž se taktéž vyjádřil k důvodům své vazby a předložil písemný slib podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. Před rozhodnutím stížnostního soudu o obou stěžovatelových stížnostech týkajících se jeho dalšího ponechání ve vazbě byl tedy tento soud dostatečně obeznámen s konkrétními tvrzeními stěžovatele, jimiž vyvracel důvody opodstatňující jeho další ponechání ve vazbě. Stížnostní soud v této souvislosti ve svém rozhodnutí o zamítnutí obou stížností stěžovatele přitom rovněž uvedl, že vyjádření stěžovatele při jím provedeném osobním slyšení neobsahovalo žádné nové skutečnosti, které by soudu prvního stupně v okamžiku jeho rozhodování o další vazbě stěžovatele nebyly známy. Ústavní soud se v tomto směru nemohl rovněž ztotožnit ani s tvrzením stěžovatele, že stížnostní soud při svém rozhodování nemohl vycházet z jím aktuálně zjištěného stavu v souvislosti s osobním slyšením stěžovatele, ale pouze ze skutkového a právního stavu v době rozhodování prvoinstančního soudu. Takový postup, který stěžovatel považuje za jedině správný, by totiž ve svém důsledku bránil naplnění účelu opravného řízení, jehož součástí je nutně i případné doplňování dokazování.
14. Pokud jde o námitky stěžovatele vytýkající napadeným rozhodnutím, že dostatečně neodůvodnily trvání vazebního důvodu podle §67 písmeno c) tr. ř. a nepojmenovaly konkrétní skutečnosti svědčící pro tento vazební důvod, pak Ústavní soud na základě připojeného spisového materiálu konstatuje, že stěžovatelem v ústavní stížnosti uvedené námitky jsou opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval již ve stížnostech podaných proti usnesením Krajského soudu v Praze. Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní se těmito stěžovatelovými námitkami v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další (třetí) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší potud, pokud napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
15. Krajský soud v Praze ve svých rozhodnutích poukázal na řadu skutečností, které předstižnou vazbu stěžovatele podle §67 písmeno c) tr. ř. odůvodňují, přičemž je třeba uvést, že oba obecné soudy rozhodovaly napadenými usneseními ze dne 26. 5. 2006 a 21.6. 2006 již po vydání prvoinstančního odsuzujícího rozsudku ve věci stěžovatelovy opakované trestné činnosti. K tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nepojmenovaly konkrétní skutečnosti svědčící pro uplatněný vazební důvod, Ústavní soud konstatuje, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů. Pro aplikaci ustanovení §67 trestního řádu, resp. jeho výklad, nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní věci. Do těchto úvah, plynoucích ze skutkových zjištění, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami, plynoucími z ústavního pořádku. Důvod pro takový zásah však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
16. Pokud pak stěžovatel namítá, že soud nevzal v úvahu možnost nahrazení vazby jinými instituty - zejména dohledem probačního úředníka, tak jak tomu bylo v případě jeho družky, pak Ústavní soud připomíná, že nahrazení vazby zárukou, dohledem nebo slibem je věcí uvážení soudu, který v této souvislosti vezme v úvahu všechny skutečnosti v dané věci související s vazebním důvodem. Ústavní soud nemůže do těchto jeho úvah vstupovat a jeho uvážení hodnotit. To se týká i stěžovatelova argumentu, že v případě jeho družky soud záruky využil.
17. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v postupu a rozhodnutích obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení jeho práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a naplnění zásady presumpce neviny, a nezbylo tak, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu