ECLI:CZ:US:2007:4.US.451.05.1
sp. zn. IV. ÚS 451/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 17. července 2007 sp. zn. IV. ÚS 451/05 ve věci ústavní stížnosti města Krupky proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2005 č. j. 11 Co 879/2003-71, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení 10 650 Kč.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2005 č. j. 11 Co 879/2003-71 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 10. 2003 č. j. 18 C 37/2002-49, zamítající stěžovatelovu žalobu o zaplacení 10 650 Kč.
II.
2. Stěžovatel vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně aplikoval normy hmotného a procesního práva, týkající se započtení pohledávky a poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §118a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a vybočil z pravidel soudního řízení, čímž mu odňal možnost právně a skutkově argumentovat. Podle stěžovatele okresní soud posoudil po právní stránce věc chybně, což odvolací soud sice konstatoval, avšak pochybením se nezabýval, neboť ve věci zaujal jiné, zjevně chybné právní posouzení. Krajský soud ztotožnil pojmy "vylíčení skutkových okolností" a "změna žaloby" a dospěl k závěru, že stěžovatel jako žalobce uplatnil dne 24. 9. 2003 změnu žaloby. Stěžovatel však trval na tom, že o změnu žaloby nešlo a jeho nárok nemohl být promlčen, neboť skutkové údaje byly patrny již z žaloby a navíc je v průběhu řízení, konkrétně v rámci závěrečné řeči svého právního zástupce, prokazatelně doplnil. S odkazem na rozhodovací praxi (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, Rc 78/2004) stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že bylo věcí soudu, zda nárok po právní stránce posoudí jako plnění ze smlouvy či jako vydání bezdůvodného obohacení.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 8. 2005, podepsaném předsedkyní senátu 11 Co, označil ústavní stížnost za nedůvodnou a zcela odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v napadeném rozsudku. Účastník řízení souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
4. Vedlejší účastník L. N., v řízení před obecnými soudy na straně žalované, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 5. 2007 navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, neboť má za to, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem netrpí vytýkanými vadami. Uvedl dále, že pokud soud provede právní kvalifikaci případu nebo tak učiní žalobce v průběhu řízení, nemůže mu být tímto postupem odejmuta možnost vznést námitku promlčení a soud musí mít možnost se s ní vypořádat. Jestliže tedy soud prvního stupně v rámci předvídatelnosti rozhodnutí vyjádřil závažné pochybnosti o platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor a stěžovatel nato výslovně kvalifikoval právně svůj požadavek na plnění z bezdůvodného obohacení, požadoval dle názoru vedlejšího účastníka stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, neboť původně podaná žaloba mu pro takto vymezený stav oporu nedává. Soud se tedy správně vznesenou námitkou promlčení zabýval a vyhověl jí. Vedlejší účastník dodal, že poučovací povinnost soudu o tom, jak má žalobce nově vymezit skutkový stav, sama o sobě nemá vliv na promlčení nároku. Pokud se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že námitka promlčení je důvodná, nepochybil, když se otázkou započtení pohledávek nezabýval.
5. Na vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a vedlejšího účastníka stěžovatel nereagoval a k výzvě Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, se nevyjádřil. Ústavní soud tedy předpokládal, že stěžovatel neměl námitky proti rozhodnutí jeho věci bez nařízeného ústního jednání, a to na základě aplikace ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §101 odst. 4 o. s. ř.; o této možnosti stěžovatele předem poučil.
III.
6. Ze spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 18 C 37/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud zavázal vedlejšího účastníka L. N. k úhradě částky 10 650 Kč z titulu nezaplaceného nájemného za měsíc květen 2000. Okresní soud provedl důkaz nájemní smlouvou o dočasném pronájmu nebytových prostor, uzavřenou mezi oběma stranami sporu dne 15. srpna 1996, a označil ji za neplatnou z důvodu absence předmětu a účelu nájmu ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Otázka platnosti nájemní smlouvy vyvstala již při prvním jednání okresního soudu a stěžovatel pro takový případ požadoval zaplacení žalované částky z důvodu bezdůvodného obohacení (srov. č. l. 44 a 47 "... pokud soud dojde k závěru, že smlouva je pro nedostatek sjednaného účelu, respektive nesjednání účelu užívání, neplatná, pak ... požaduje zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení ..., které vzniklo tím, že žalovaný užíval předmětný nebytový prostor v době od 1. 5. do 31. 5. 2000."). Okresní soud tak poté, co shledal nájemní smlouvu neplatnou, posoudil žalobní návrh stěžovatele jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Obrana vedlejšího účastníka byla založena na dvou námitkách, námitce promlčení a námitce započtení. Druhé z nich okresní soud přisvědčil, neboť vedlejší účastník uhradil v den podpisu nájemní smlouvy stěžovateli částku ve výši tří měsíčních nájmů (tj. 31 950 Kč), kterou při jednání soudu dne 24. 9. 2003 započetl proti pohledávce stěžovatele. Okresní soud tak shora citovaným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že žalovaná pohledávka zanikla započtením s tím, že pohledávka vedlejšího účastníka ve zbylé části (21 300 Kč) stále trvá.
7. V odvolání stěžovatel uvedl, že se ztotožnil se všemi skutkovými i právními zjištěními okresního soudu s výjimkou právního závěru, že jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení zanikl započtením. Stěžovatel namítl, že ho vedlejší účastník k zaplacení předmětné částky nevyzval a pohledávka se tak nestala splatnou, a tudíž započitatelnou; vzhledem k ustanovení §107 odst. 1 občanského zákoníku se nárok vedlejšího účastníka po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby v srpnu 1999 rovněž promlčel. Stěžovatel poukázal na ustanovení §581 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého pohledávky promlčené a pohledávky nesplatné vůči pohledávkám splatným nelze započíst, a upozornil, že samotné započtení nebylo učiněno vůči němu, ale toliko vůči soudu.
8. Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, ztotožniv se se závěrem o neplatnosti nájemní smlouvy pro absenci náležitostí zákonem stanovených. Na rozdíl od okresního soudu však zaujal názor, že nárok stěžovatele nebylo možné posoudit podle jiných hmotněprávních norem, neboť stěžovatel v průběhu řízení změnil právní kvalifikaci svého nároku, nezměnil však svá skutková tvrzení. Podle krajského soudu okresní soud pochybil, pokud stěžovatele nevedl k vylíčení skutkových okolností a nerozhodl o změně návrhu podle ustanovení §95 o. s. ř. I přes toto zjištění však krajský soud nezrušil odvoláním napadený rozsudek okresního soudu a nevrátil věc k dalšímu řízení, neboť rozhodující pro jeho závěr bylo zjištění, že vedlejší účastník vznesl námitku promlčení. Krajský soud uzavřel, že pokud stěžovatel uplatnil při jednání okresního soudu dne 24. 9. 2003 změnu návrhu, byl jeho nárok promlčen.
IV.
9. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
10. V projednávané věci soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nájemní smlouva, na základě které stěžovatel žaloval na zaplacení peněžité částky, byla neplatná. Okresní soud posoudil nárok stěžovatele založený na skutkovém tvrzení, že mu vedlejší účastník nezaplatil dlužné nájemné, jako nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení a poté přihlédl k námitce započtení. Krajský soud však považoval skutkové tvrzení stěžovatele ze dne 24. 9. 2003 za změnu právní kvalifikace a změnu návrhu a aplikaci jiných hmotněprávních norem bez změny skutkových okolností; nerozhodnutí o změně návrhu okresním soudem označil za chybu; rozsudek okresního soudu však potvrdil, neboť přihlédl k námitce promlčení.
11. Stěžovatel opřel svoji ústavněprávní argumentaci o čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Tomuto zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníkovi řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu o vzneseném návrhu rozhodnout a své rozhodnutí patřičně odůvodnit. Ústavní soud již dříve judikoval, že pokud odvolací soud potvrdí rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod, pro který tento soud žalobu zamítl, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým odlišným právním názorem a umožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. I. ÚS 336/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 5, a další). Ústavní soud zpravidla hodnotí taková rozhodnutí jako překvapivá, neboť podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu je skutečnost, která nebyla v řízení před soudem prvního stupně relevantní, a účastník řízení na ni proto nereagoval, respektive reagovat ani nemohl. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo. Námitku promlčení nároku stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení uplatnil právní zástupce vedlejšího účastníka v závěrečné řeči (č. l. 48) a stěžovatel, resp. jeho právní zástupce na ni reagoval při jednání před odvolacím soudem dne 10. 5. 2005 (č. l. 60 verte). Ústavní soud tak konstatoval, že stěžovateli nebylo upřeno právo vyjádřit se k tvrzením protistrany, protože však krajský soud přisoudil námitce promlčení jinou míru relevance než soud okresní, zabýval se otázkou, zda krajský soud postupoval při interpretaci a aplikaci hmotného práva ústavně konformním způsobem.
12. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy konkurence norem jednoduchého práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 37, a další), dále případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva (srov. např. nález III. ÚS sp. zn. 114/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 9, a další), a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 63, a další).
13. Stěžovatelova argumentace je zaměřena do poslední ze shora definovaných skupin, a Ústavní soud se proto zabýval posouzením, zda a jak interpretace a aplikace procesních norem (§79 a 95 o. s. ř.) ze strany krajského soudu ovlivnila aplikaci hmotněprávních ustanovení (§107, 451 a násl. občanského zákoníku). Ústavněprávní rámec přezkumu vymezil čl. 1 Listiny, neboť s rovností v právech ve vztahu k obecným soudům souvisí, kromě jiného, právo na poskytnutí soudní ochrany v takovém rozsahu, jak ve skutkově obdobných případech již byla přiznána. Princip nutné předvídatelnosti postupu soudu jako orgánu veřejné moci a jeho důsledků při následné interpretaci normy má totiž v soudním rozhodování výraznou úlohu při vyloučení prostoru pro případnou libovůli.
14. V projednávaném případě vycházelo rozhodnutí odvolacího soudu ze závěru, že jestliže stěžovatel požadoval přiznání plnění z nájemní smlouvy, která se ukázala býti absolutně neplatnou, nemohlo mu být přiznáno plnění z důvodu bezdůvodného obohacení bez změny žaloby. Nejvyšší soud však ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 (publ. Sb. NS 2004, č. 9-10, str. 374) označil takové právní posouzení za nesprávné a judikoval, že "je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení". V citovaném rozsudku Nejvyšší soud vyložil, že otázka absolutní neplatnosti smlouvy je otázkou právní, a nikoliv skutkovou, a proto právní posouzení smlouvy jako neplatné neznamená změnu skutkového stavu vymezeného žalobou. Nejvyšší soud poukázal na dosavadní judikaturu (srov. i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 1997 sp. zn. 21 Co 225/96, publ. in Soudní rozhledy č. 3/1999, str. 83), která jednoznačně dovodila, že pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce.
15. Projednávaná věc byla co do skutkových tvrzení a právního posouzení zcela podřaditelná pod shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež bylo publikováno ve veřejně dostupné sbírce rozhodnutí. Krajský soud v Ústí nad Labem však zaujal názor zcela odlišný, Nejvyšším soudem označený (byť v jiné věci) za právně nesprávný. Takový postup sám o sobě nutně by nemusil být protiústavní, neboť faktické precedenční účinky publikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou v právním systému České republiky oslabeny potud, že právní názory v nich obsažené formálně nižší soudy nezavazují. Tím však není řečeno, že by judikatura Nejvyššího soudu neměla svoji normativní sílu. Je totiž sice právem nižšího soudu tyto judikatorní závěry (rozumí se samo sebou, že nikoliv závěry kasačního rozhodnutí v konkrétní věci) nerespektovat a odchýlením se od nich iniciovat jejich změnu, avšak taková iniciativa - má-li být ústavně konformní - nemůže se udát mimo rámec spravedlivého procesu. Chtěl-li odvolací soud v projednávané věci vskutku publikované právní názory Nejvyššího soudu pominout, bylo jeho povinností pečlivě v důvodech svého rozhodnutí vysvětlit, proč se s nimi neztotožňuje a proč považuje za nezbytné tyto závěry nahradit právními názory novými. (poznámka pod čarou č. 1) Přitom však bylo by jeho povinností uvážit, existují-li dostatečně silné důvody takový postup ospravedlňující (k tomu srov. nález sp. zn. IV. ÚS 613/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 68). Ústavní soud připomíná, že již dříve judikoval (nález sp. zn. III. ÚS 470/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 163), že bezdůvodné opomenutí rozhodnutí Nejvyššího soudu může mít rysy jurisdikční libovůle. Vydáním rozhodnutí, jímž byla bez jakékoliv argumentace odmítnuta konsolidovaná judikatura, vybočil proto Krajský soud v Ústí nad Labem z rámce pravidel řádného a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť odepřel stěžovateli soudní ochranu v rozsahu, v jakém ji podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu bylo lze očekávat.
16. Svým rozhodnutím Ústavní soud nikterak nepředjímá výsledek ve věci samé, neboť je zřejmé, že v odvolacím řízení bude třeba zabývat se důvodností žaloby z hlediska bezdůvodného obohacení, v kladném případě pak i vznesenou námitkou započtení, tudíž i tím, zda stěžovatelova pohledávka zanikla, či nikoliv. Řešení této otázky, stejně jako posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení, v pravomoci Ústavního soudu není.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud pro porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
--------------
1) blíže k problematice závaznosti kasačních rozhodnutí v (nejen) precedenčním slova smyslu srov. též nález sp. zn. III. ÚS 252/04 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 16, str. 173 (181)] a Z. Kühn, M. Bobek, R. Polčák (eds.), Judikatura a právní argumentace, Auditorium, Praha 2006