ECLI:CZ:US:2007:4.US.502.06
sp. zn. IV. ÚS 502/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. M. V., zastoupené JUDr. Miroslavem Novotným, advokátem, AK se sídlem 130 00 Praha 3, Husinecká 3, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 8. 2003, čj. 34 D 1100/2000-168, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2004, čj. 24 Co 314/2003-177, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, čj. 30 Cdo 135/2005-203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena práva zaručovaná čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských právech a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č.1 k Úmluvě.
Napadená rozhodnutí, jak je patrno z jejich obsahu i obsahu ústavní stížnosti, byla vydána v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci dodatečného projednání dědictví po M. B., zemřelé dne 29. 4. 1988, jejíž dědičkou je stěžovatelka. Tato napadla odvoláním prvé ze shora označených rozhodnutí, jímž jí bylo potvrzeno nabytí nového majetku - "nároků vůči českému státu" po zůstavitelce - a zároveň byla určena obecná cena majetku zemřelé, s jejíž výší stěžovatelka nesouhlasila. Odvolací soud shora označeným rozhodnutím usnesení soudu I. stupně změnil tak, že návrh stěžovatelky na dodatečné projednání dědictví zamítl. Nesdílel totiž názor soudu I. stupně, který na základě učiněných zjištění dovodil, že je na místě v dědickém řízení "doprojednat" majetkové nároky zůstavitelky M. B. a její matky M. N. (zemřelé 11. 7. 1978), jejichž majetek na základě odsuzujících rozsudků - později ke stížnosti pro porušení zákona podané podle §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. zrušených - byl M. N. zabrán a u M. B. propadl státu. Ve svém zamítavém usnesení odvolací soud podrobně své závěry objasnil. Zdůraznil, že soud v dědickém řízení zjišťuje stav majetku zůstavitele ke dni jeho smrti, přitom ani prababička stěžovatelky M. N. ani její babička M. B. nebyly již ke dni své smrti vlastnicemi věcí, které byly zabrány či propadly státu. Ke zrušení jich se týkajících odsuzujících pravomocných rozsudků, na základě nichž majetek převzal stát, došlo řadu let po jejich úmrtí, žádná z nich také neměla a nemohla mít ke dni své smrti nárok na odškodnění proti státu z titulu vynesení odsuzujícího rozsudku. Vysvětlil také, že samotné následné zrušení výroků soudního rozhodnutí o propadnutí majetku a zabrání věci nemá ještě za následek obnovení vlastnického práva ani vznik konkrétní pohledávky a ve smyslu ust. §23 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. lze nároky z toho vyplývající uplatňovat jen za podmínek stanovených zvláštním zákonem, jímž je zák. č. 87/1991 Sb. Po smrti osoby, které byly věci odňaty na základě rozhodnutí o propadnutí majetku či zabrání věci, nebo i tehdy, jestliže věci přešly na stát bez právního důvodu, mohly za podmínek stanovených uvedeným zvláštním předpisem uplatňovat nároky přímo osoby tam uvedené, a to nikoli na základě projednání dědictví po původním vlastníku, ale přímo jako oprávněné osoby uvedené v příslušném zákoně. Nároky, které mohou po smrti zůstavitelky takto uplatňovat jiné osoby, nejsou tedy nároky nabyté dědictvím, ale vlastní nároky těchto oprávněných, které se opírají o ustanovení zákona. Tento soud také upozornil na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž byl vysloven názor, že při uplatňování nároků je třeba vždy vycházet z příslušného zvláštního předpisu a hledat řešení v obecném právním předpisu lze pouze tehdy, jestliže chybí speciální úprava v zákoně zvláštním. Uzavřel tak, že v posuzovaném případě nebyl zjištěn žádný majetek, který by měl být po zůstavitelce dodatečně projednán, a se zřetelem na skutečnost, že nebyla prokázána existence nově najevo vyšlého majetku zůstavitelky, nelze ani nově určovat obecnou cenu majetku v dědictví.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však bylo dovolacím soudem shora označeným rozhodnutím zamítnuto, neboť i dovolací soud, obdobně jako soud odvolací, uzavřel, že nepostupovala-li stěžovatelka podle restitučního zákona, případně byla-li při uplatnění nároku podle takového zákona neúspěšná, a nedošlo tak - jak dovolací soud podrobně vyložil - k obnově vlastnického práva postupem podle restitučního zákona, nepřichází v úvahu, aby "přistoupila k vymáhání svého práva podle obecných předpisů, a to způsobem návrhu na doprojednání dědictví..." Také dovolací soud své rozhodnutí podrobně zdůvodnil, a to i s odkazem na judikaturu svou i Ústavního soudu.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, která, kromě popisu předchozího vývoje dané věci, polemizuje se závěry přijatými soudy v napadených rozhodnutích; postup soudů, resp. právní úpravu, ze které vycházely, považuje za diskriminační, neboť je přesvědčena, že stát svým nezákonným rozhodnutím způsobil přímým předkům stěžovatelky škodu (majetkovou újmu) a tuto přes prokazatelnou rehabilitaci paní M. N. a její dcery M. B. ani neodstranil ani nezmírnil. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce soudy odmítly přiznat nárok jak podle obecných předpisů, tak i podle předpisu zvláštního, jedná se podle ní o porušení ústavně zaručených práv, která dále i s odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva konkretizuje. Tvrdí, že v dané věci existuje pokračující situace porušení vlastnického práva, zásah státu do vlastnictví byl neoprávněný, nepřiměřený a bez jakéhokoli obecného zájmu. Dlouhotrvající nejistota (vydání rehabilitačního rozsudku trvalo 5 let a další léta sporů o dědictví), za kterou nesou odpovědnost státní orgány, je sama o sobě v rozporu s povinností vyplývající z článku 1 Dodatkového protokolu č. 1. Dovolává se také čl. 36 odst. 3 Listiny s tím, že odškodnění nebylo do dnešního dne právnímu nástupci poškozené, tj. stěžovatelce, přiznáno, ačkoli se o to pokoušela opakovaně z různých titulů. Domnívá se, že majetkový nárok na odškodnění, který příslušel M. N. po zrušení trestního odsuzujícího rozsudku, přešel na M. B. a ke dni její smrti přešel na stěžovatelku jako jedinou závětní dědičku, a protože v původním dědickém řízení nebyl projednán, je třeba jej projednat dodatečně. V podstatě z těchto a dále jí uvedených důvodů považuje napadená rozhodnutí za porušující její ústavně zaručená práva a domáhá se jejich zrušení.
Ústavní stížnost není důvodná.
Čtvrtý senát Ústavního soudu konstatuje, že stěžovatelka podala obdobnou ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 501/06, která byla usnesením ze dne 29. 8. 2006 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost; vzhledem ke shodnosti předmětu ústavní stížnosti i účastníků Ústavní soud na závěry a jejich odůvodnění v této předcházející věci učiněné odkazuje, neboť nepovažuje za nezbytné tam vyložené úvahy znovu opakovat.
K již dříve řečenému pak Ústavní soud dodává:
Klíčovou právní otázkou posuzované problematiky je, zda při existenci systému tzv. restitučních zákonů, jehož součástí je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (na který odkazuje ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a podle něhož pouze lze uplatnit nárok na vydání věci vyplývající z trestu propadnutí majetku, propadnutí věci či zabrání věci, zrušeného podle ustanovení zákona č. 119/1991 Sb.) je stěžovatelka aktivně legitimována se ochrany svého majetku úspěšně domáhat žalobou podle obecných předpisů občansko právních, tj. "mimo restituční kolej".
Pro zodpovězení této otázky je rozhodující především stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 22/05, uveřejněné jako Sdělení Ústavního soudu č. 13/2006 Sb., z něhož vyplývá, že je-li možno domáhat se svého nároku na základě některého z restitučních zákonů přijatých v rámci restitučního zákonodárství, je tato skutečnost překážkou k tomu, aby se stěžovatelka úspěšně domáhala ochrany svého vlastnického práva v rámci obecných předpisů.
Výše citovaným stanoviskem byl při rozhodování této ústavní stížnosti senát Ústavního soudu vázán [§23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a to přesto, či zejména za situace, kdy soudce zpravodaj pro citované stanovisko nehlasoval a publikoval své nesouhlasné stanovisko, od kterého sice nemá důvod se distancovat, avšak které nemůže způsobit, že by jakožto disentující soudce nyní mohl a směl nerespektovat většinový názor pléna Ústavního soudu. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02, " ... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického správního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR)." (Sb.n.u., sv. 30, str. 309, č. 198/2003 Sb.).
Dodat lze i to, že i kdyby byl vzdor existujícímu stanovisku Pl. ÚS st. 22/05 přijat v projednávané věci vyhovující nález (jímž by bylo zrušeno stěžované rozhodnutí), nic by to nezměnilo na tom, že i Obvodní soud pro Prahu 4, jakož i Městský soud v Praze byly by při respektu k čl. 89 odst. 2 Ústavy vázány právním názorem v uvedeném stanovisku vyjádřeným; v konečném důsledku by tedy nemohlo být rozhodnuto jinak než jako v rozhodnutí napadeném, pročež by vyhovující nález do posuzované věci vznesl toliko neefektivní průtah přinášející zvýšené náklady řízení.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu