ECLI:CZ:US:2007:4.US.503.07.1
sp. zn. IV. ÚS 503/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, zastoupeného JUDr. V. T., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 2006, čj. 33 Odo 825/2005-128, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004, čj. 20 Co 167/2004-97, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 11. 2003, čj. 22 C 4/98-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2007 se Česká republika - Ministerstvo zemědělství, se sídlem v Praze (dále též "stěžovatelka" nebo "žalovaná") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení dlužné částky (přičemž napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006 nesprávně označila jako rozsudek), věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a zavázal jej, aby se vyrovnal se zjištěnými vadami v hodnocení provedených důkazů a v právních závěrech, popř. aby Ústavní soud sám rozhodl ve věci a žalobu zamítl.
II.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že město Vsetín (dále též "žalobce") se proti žalované domáhalo zaplacení částky 755 943,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 11. 2003 uložil žalované zaplatit žalobci částku 415 200,- Kč, se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), a řízení částečně zastavil do částky 340 743,- Kč (výrok II.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud ČR dovolání žalované usnesením ze dne 21. 11. 2006 jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění poukázal na svoji judikaturu vztahující se k žalovanou předestřeným právním otázkám.
III.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že napadená rozhodnutí obecných soudů poškodila její základní právo na spravedlivý proces a ochranu práv. Nalézací i odvolací soud zjištěné skutečnosti posoudily nesprávně po právní stránce a jejich rozhodnutí jsou nespravedlivá. Byla tak krácena na svých v minulosti nabytých právech. Stěžovatelka dále podrobně uvedla skutkové okolnosti případu týkající se práva užívání nebytových prostor v budově postavené ze sdružených prostředků a následně privatizované a svůj právní názor na věc.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout dílem jako zjevně neopodstatněnou, dílem jako nepřípustnou a dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a to z následujících důvodů.
Důvody, pro které soud nalézací žalobě vedlejšího účastníka (zčásti) vyhověl a pro které soud odvolací v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně potvrdil, jakož i důvody, pro něž Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, jsou přehledně a zcela srozumitelně v napadených rozhodnutích obecných soudů vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu - kromě dále uvedeného - cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry obecných soudů, takže stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.
Nad rámec řečeného odkazuje pak Ústavní soud na důvody obsažené v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 627/06, neboť v uvedeném řízení před Ústavním soudem řešeny byly v právně identické věci týkající se týchž účastníků shodné stěžovatelčiny námitky. Ježto citované usnesení je účastníkům, právnímu zástupci stěžovatelky i vedlejšímu účastníku známo, není třeba v něm obsaženou argumentaci zde opakovat.
Kromě již uvedeného konstatuje Ústavní soud, že stěžovatelka navrhla zrušit celý rozsudek nalézacího soudu, tedy i jeho výrok II., jímž bylo řízení pro zpětvzetí žaloby částečně zastaveno. Jakkoliv není patrno, jak by se mohl tento výrok dotknout základních práv stěžovatelky, nutno konstatovat, že stran této části enunciátu napadeného rozhodnutí je ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání procesních prostředků jsoucích stěžovatelce k dispozici v rámci občanského soudního řádu.
Pokud pak stěžovatelka navrhla, aby "Ústavní soud sám znovu rozhodl ve věci a žalobu zamítl", nezbývá než připomenout, že takovýto požadavek zcela se vymyká pravomoci Ústavního soudu ústavně zakotvené v článku 87 Ústavy České republiky; slovy zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je Ústavní soud k projednání tohoto návrhu nepříslušný.
Ústavní soud nepřehlédl neobvyklost spočívající v tom, že plnou moc pro advokáta JUDr. Vladimíra Turka za Ministerstvo zemědělství neudělil ministr, nýbrž ředitel odboru vnitřní správy, a to aniž by bylo doloženo, že je v tomto směru pracovník ministerstva za ministerstvo oprávněn jednat. Ježto však podle ustanovení §30 odst. zákona o Ústavním soudu není zastoupení orgánu státu advokátem obligatorní (a to i v případě, že ten jako organizační složka státu vystupuje nikoliv v roli vrchnostenské, ale v pozici subjektu soukromého práva), nepovažoval Ústavní soud za potřebné pátrat po tom, zda udělené zmocnění je či není bezvadné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) a d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 28. května 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu