ECLI:CZ:US:2007:4.US.510.06
sp. zn. IV. ÚS 510/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Plzeň, nám. T.G. Masaryka 25, poštovní schránka 172, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 7 Tdo 976/2006, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. května 2006, sp. zn. 4 To 334/2006, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 14. února 2006, sp. zn. 1 T 164/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1 a 2 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, podmíněně odloženému na dobu dvou a půl roku. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích výše popsaným usnesením zamítl. Dovolání stěžovatele pak shora napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že soudy prvého a druhého stupně v jeho věci postupovaly v příkrém rozporu se zásadami trestního řízení podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Stěžovatel nesouhlasil se závěry nalézacího soudu, který své závěry založil především na znaleckém posudku vycházejícího ze stop na vozovce. Současně soud zcela zpochybnil výpověď dvou přímých svědků, které vyhodnotil jen jako subjektivní vjemy. Takový závěr stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil, protože podle jeho názoru ani znalecký posudek nelze označit za objektivní důkaz, neboť i závěry znalce jsou subjektivní a jedná se o výsledek závislý nejen na kvalitě zjištěných stop, ale i na kvalitě a schopnostech znalce.
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 164/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Stěžovatel svoji ústavní stížnost založil na nesouhlasu s jedním z důkazů, na nichž soud prvého stupně založil své rozhodnutí. Ve znaleckém posudku byl stěžovatel, jako řidič z povolání, označen jako viník dopravní nehody, při které došlo ke srážce se dvěma dalšími vozy, přičemž řidič osobního vozidla na následky zranění zemřel. Stěžovatel nesouhlasil se závěry tohoto znaleckého posudku, když ani návrh na jeho doplnění soud neakceptoval.
Ústavně právní argumentace, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti předložil, se zúžila, s ohledem na uvedené okolnosti, na pouhé konstatování zkrácení v právu na spravedlivý proces.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy. Právě obecné soudy jsou totiž povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Správností hodnocení důkazů se Ústavní soud se zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Soud prvého stupně tedy zcela v rámci své zákonem stanovené pravomoci posuzoval jednotlivé důkazy a pokud dospěl k závěru o věrohodnosti jednoho a naopak o nevěrohodnosti jiného důkazu, postupoval v souladu s procesními předpisy. Za situace, kdy své rozhodnutí řádně odůvodnil, nelze na takovém závěru shledat zkrácení v právu na spravedlivý proces.
Jak se podává ze spisu obecného soudu, soudní znalec při vyhodnocování děje dopravní nehody vycházel z důkazů a ze stop objektivně zjištěných na vozovce a z nich dovodil polohu vozidel zúčastněných na dopravní nehodě v okamžiku jejich střetu.
Ústavní soud nemůže souhlasit s tvrzením stěžovatele, že znalecký posudek není objektivním důkazem proto, že je zpracováván osobou, která může pouze prezentovat své subjektivní vnímání věci. Právě v zájmu předcházení takového přístupu byl institut soudních znalců vytvořen, aby znalec, s ohledem na objektivně zjištěné znaky a s příslušnými odbornými znalostmi v daném oboru, poskytl objektivní a ucelený popis události. Pokud stěžovatel nebyl se znaleckým posudkem spokojen, mohl navrhnout vypracování posudku nového. Pokud tak neučinil, nelze souhlasit s jeho námitkami na vady v řízení a na zkrácení v základních právech jen proto, že soud rozhodl jinak, než jak stěžovatel očekával.
Pokud tedy jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny neshledal Ústavní soud, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je toto právo v Listině zaručeno a jak bylo Ústavním soudem opakovaně v ustálené judikatuře vyloženo. Pokud se jedná o napadené rozhodnutí o dovolání, Nejvyšší soud ČR se v zákonném rámci vypořádal s námitkami stěžovatele a Ústavnímu soudu nezbylo, než odkázat na odůvodnění tohoto usnesení. Pokud pak obecné soudy v projednávané věci stěžovatele dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho a stěžovatel neuvádí jiné skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného práva, nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho ústavní stížnost odmítnout.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu