ECLI:CZ:US:2007:4.US.511.06.1
sp. zn. IV. ÚS 511/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti L. V. P., spol. s r. o., se sídlem Vranovská 217/19, 614 00 Brno, zastoupené JUDr. Pavlem Babáčkem, advokátem, AK se sídlem Vranovská 21, 614 00 Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2006, čj. 5 Cmo 231/2004-123, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2003, čj. 36 Cm 438/97-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, kterými byla zamítnuta její žaloba na určení neplatnosti právního úkonu z důvodu neprokázání naléhavého právního zájmu.
Ke skutkovým okolnostem případu stěžovatelka uvedla, že dne 31. 8. 1994 po podpisu úvěrové smlouvy s Bankou Haná, a.s., pracovníci banky předložili jednateli stěžovatelky příkaz k převodu 120 milionů Kč, o kterém měl jednatel za to, že jím převádí úvěrovanou částku z úvěrového účtu stěžovatelky na její běžný účet. Z výpisu z běžného účtu však bylo následně zjištěno, že převáděná částka nebyla připsána na účet stěžovatelky, ale na účet společnosti BH Bond, a.s.. Stěžovatelka popřela platnost čerpání úvěru, tvrdila, že jej nečerpala, neboť vycházela z toho, že omylem podepsaný příkaz k úhradě nemohl představovat vůli úvěr čerpat. K dohodě s bankou však nikdy nedošlo a banka pohledávku postoupila; posledním postupníkem se stala Česká konsolidační agentura.
S právním názorem obecných soudů, že žaloba na určení neměla preventivní charakter, stěžovatelka nesouhlasila. Připustila, že v době, kdy o žalobě bylo rozhodováno, bylo již v jiném řízení (vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 125/2000) rozhodnuto o žalobě na plnění z předmětné úvěrové smlouvy, v tomto řízení byla jako žalovaná neúspěšná a podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Stěžovatelka zároveň upozornila, že kdyby obecné soudy rozhodly o její žalobě na určení podané dne 6. 8. 1997 bez zbytečných průtahů, mohlo určení neplatnosti právního úkonu k převodu 120 milionů Kč představovat základní ochranu jejích práv v řízení o žalobě na plnění. Právě tato rozhodnutí představují dle jejího názoru její trvající naléhavý právní zájem na určení neplatnosti žalovaného právního úkonu.
Stěžovatelka připojila i výhrady k právnímu názoru obecných soudů, že k nepromlčení práva z relativně neplatného právního úkonu postačilo vznést tuto námitku u žalovaného; tento právní názor nepovažuje za zcela jistý za situace, kdy od předmětného úkonu uplynulo více než deset let. V závěru své ústavní stížnosti shrnula, že obecné soudy přehlédly, resp. nevypořádaly se s kauzální závislostí obou právních vztahů vzájemně se podmiňujících, a že interpretovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu bez přihlédnutí ke skutkovým okolnostem daného případu.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 36 Cm 438/97, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 6. 8. 1997 proti BH Capital, a. s., domáhala určení, že je neplatný její právní úkon učiněný dne 31. 8. 1994 vůči Bance Haná, a.s., formou podpisu příkazu k úhradě k převodu 120 milionů Kč z účtu plátce č. 31000-214/2200 na účet příjemce č. 2321-22307-214/2200. V žalobě popsala okolnosti, za kterých byl příkaz podepsán, upozornila na podmínky čerpání úvěru sjednané v úvěrové smlouvě č. 940000303, poukázala na to, že příkaz byl (nesprávně) vyplněn pracovníkem banky a tvrdila, že byl jejímu jednateli k podpisu podstrčen; ten ho po několikahodinovém jednání o úvěru kontroloval jen zběžně a podepsal ho v přesvědčení, že jím převádí peníze z úvěrového účtu stěžovatelky na její běžný účet. Po následném zjištění, že předmětná částka byla převedena na účet společnosti BH Bond, a. s., se stěžovatelka dovolala jeho relativní neplatnosti, což však banka neuznala. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětného právního úkonu stěžovatelka odůvodnila tím, že žalovaný dovozuje čerpání úvěru, čímž jí vzniká povinnost tuto částku vrátit. Pokud by ale soud shledal právní úkon neplatný, žádná pohledávka žalovaného za stěžovatelkou by nevznikla. V opačném případě by pohledávka vznikla a v důsledku postoupení přešla z žalovaného na IPB, a.s., dále na ČSOB, a.s., a naposledy na ČKA (Českou konsolidační agenturu).
Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl s tím, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem. Důvody, ve kterých stěžovatelka spatřovala svůj naléhavý právní zájem, označil za irelevantní z hlediska jeho existence, neboť dle názoru soudu "posouzení otázky platnosti předmětného příkazu k úhradě představuje jen předběžnou otázku pro závěr, zda převod finančních prostředků ve výši 120 milionů Kč uskutečněný na základě realizace předmětného příkazu k úhradě byl učiněn z právního důvodu nebo bez právního důvodu, tedy je jen předběžnou otázkou k příslušné žalobě na plnění". Tento právní názor potvrdil v odvolacím řízení i Vrchní soud v Olomouci po zjištění, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2003, čj. 41 Cm 125/2000-164, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2005, čj. 4 Cmo 145/2004-270, bylo stěžovatelce (jako straně žalované) uloženo zaplatit žalovanou částku z titulu čerpání úvěru ve výši 120 milionů Kč s tím, že čerpání úvěru bylo prokázáno příkazem k úhradě, kterým byly peněžní prostředky převedeny z účtu banky na běžný účet stěžovatelky; jak ta s nimi poté naložila, bylo bez významu pro povinnost splatit úvěr.
Ústavní soud, který není součástí obecné soudní soustavy a kterému nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím či jiným zásahem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Stěžovatelka namítla porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska ústavně zaručených procesních práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky se zamítnutím žaloby na určení neplatnosti právního úkonu z důvodu neexistence procesních předpokladů uplatnění takového typu žaloby, tj. nedostatku naléhavého právního zájmu. Právně relevantním předmětem přezkumu tedy byla otázka výkladu a aplikace ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, a to z pohledu ústavní konformity takového výkladu.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. lze u soudu uplatnit návrh na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Protiústavnost uvedené procesní normy stěžovatelka netvrdila a ani Ústavní soud o její konstituční konformitě pochybnosti neměl. Žaloba na určení práva je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jak krajský i vrchní soud v napadených rozhodnutích zdůraznily, jde o žalobu svou povahou preventivní, jejímž účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu; její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích. Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelčin) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Platí pravidlo, že dospěje-li soud k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení (určovací žaloba se nejeví být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva), zamítne žalobu, aniž by se musel zabývat meritem věci. Ústavní soud se s touto premisou teorie i praxe ztotožňuje a zásadně respektuje, že to jsou především obecné soudy, které relativně neurčitý pojem "naléhavý právní zájem" v individuálních případech vymezují a interpretují v kontextu se všemi konkrétními okolnostmi daného případu.
Z ústavněprávního hlediska bylo věcí Ústavního soudu, aby posoudil, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po posouzení napadených rozhodnutí a po prostudování připojeného spisu Krajského soudu v Brně Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů nic, co by svědčilo o důvodnosti ústavní stížnosti. Rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení byla odůvodněna jednak povahou uplatněných důvodů, pro které stěžovatelka podala žalobu na určení (dle jejího tvrzení proto, aby zabránila promlčení nároku na uplatnění relativní neplatnosti úkonu a dále ve vztahu k čerpání úvěru), a jednak na základě zjištění, že stěžovatelka výslovně potvrdila, že se po třetí osobě nedožadovala vydání částky, kterou jí na základě předmětného příkazu k úhradě poskytla. Vrchní soud v Olomouci vyložil, že námitka relativní neplatnosti úkonu měla být vznesena vůči žalovanému a že ve vztahu k čerpání úvěru nemohla žaloba plnit svoji preventivní funkci, neboť v jiném řízení (41 Cm 125/2000) bylo čerpání úvěru prokázáno. Vrchní soud v Olomouci nevyloučil, že pokud by stěžovatelka žalovala na plnění (vydání částky 120 milionů Kč po třetí osobě), mohlo být prokázáno, že ke skutečnému poskytnutí částky nedošlo a proč tomu tak bylo.
Ústavní soud, maje na paměti, že jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze jej hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti; žádné z takových pochybení svědčící o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy v projednávané věci neshledal. Právní názor obecných soudů, že je-li možno žalovat na plnění, nelze využít žaloby na určení, neboť rozhodnutí o žalobě na plnění zahrnuje i posouzení prejudicielní otázky ohledně platnosti konkrétního právního úkonu, je právním názorem stabilizovaným po desítky let jak procesualistickou doktrínou, tak judikaturou (srov. k tomu ustanovení §228 zákona č. 113/1895 ř. z., a k němu existující bohatou literaturu i judikaturu).
Výtka stěžovatelky, že se obecné soudy nevypořádaly s kauzální závislostí žalovaného právního úkonu určujícího právní vztah stěžovatelky a žalovaného s právním vztahem, který žalovaný právní úkon podmiňoval, nemůže tento závěr nikterak zvrátit. Základ těchto na sobě závislých právních vztahů, jak stěžovatelka sama uvedla v ústavní stížnosti, tvořila úvěrová smlouva č. 940000303 podepsaná dne 31. 8. 1994, jejíž plnění bylo předmětem řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 125/2000.
Ústavní soud rovněž nemohl přisvědčit stěžovatelčinu tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud ověřil, že k projednání věci bylo nařízeno jednání dne 27. 11. 2003 (u Krajského soudu v Brně) a dne 6. 4. 2006 (u Vrchního soudu v Olomouci), kterých se osobně účastnil její tehdejší jednatel, JUDr. Ing. F. Z., u krajského soudu i právní zástupce JUDr. B. Z. Jednateli stěžovatelky a právnímu zástupci bylo umožněno osobně vystoupit a k věci samé se vyjádřit, reagovat na návrhy protistrany a činit další procesní návrhy.
Stěžovatelka argumentovala nepřiměřeně dlouhou dobou soudního řízení poukazem na to, že o její věci bylo pravomocně rozhodnuto až po devíti letech od podání žaloby, ochrany svého ústavně zaručeného procesního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), se však domáhala až po ukončení soudního řízení.
V rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Do první z nich patří případy, ve kterých se ústavně právní ochrany domáhal účastník soudního (či správního) řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spadající do druhé skupiny spočívala v kritice délky celého soudního řízení a pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, zpravidla judikoval, že samotná existence průtahů ke kasaci napadených rozhodnutí nepostačuje. Pokud byl Ústavní soud žádán o prohlášení průtahů v již skončeném řízení, deklaroval svoje autoritativní konstatování v odůvodnění nálezu (nález sp. zn. IV.ÚS 628/03, Sb. n. u., sv. 34, str. 301); později tuto kognici zařadil do výroku nálezu (srov. nález sp. zn. I.ÚS 296/04, Sb.n.u. sv. 34, str. 121, sp. zn. IV.ÚS 392/05, sp. zn. II.ÚS 168/05, oba dostupné v elektronické verzi na www.judikatura.cz). Po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb. [o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů], bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona). Ústavní soud reflektoval novou právní úpravu a ve své současné rozhodovací praxi zastává stanovisko, že procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Řečené jednoznačně vyplývá z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy. Vzhledem ke shora uvedenému se Ústavní soud průtahy v již skončeném řízení ve stěžovatelčině věci nezabýval, neboť zrušení napadených rozhodných z tohoto důvodu by postrádalo ochrannou funkci ústavní stížnosti, a k poskytnutí zadostiučinění v případě zjištění neodůvodněných průtahů již není oprávněn.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 či čl. 96 Ústavy, přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. července 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu