ECLI:CZ:US:2007:4.US.519.06.1
sp. zn. IV. ÚS 519/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. G., právně zastoupeného Mgr. T. Č., směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. února 2007, sp. zn. 3 Tdo 1581/2006, Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. května 2006, č.j. 3 To 480/2005-817, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. února 2005, č.j. 10 T 188/2004-500, spojený s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí soudu prvého druhého stupně, takto:
Ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména pak v čl. 38 a v čl. 40 Listiny. Dále měl být stěžovatel zkrácen ve svých právech zaručených v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v zákonem stanovených případech a v mezích a způsoby, které stanoví zákon, a rovněž v právech podle čl. 8 a čl. 11 Listiny.
Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle ustanovení §147 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolaní, které Krajský soud v Českých Budějovicích výše popsaným rozsudkem zamítl. Dovolání stěžovatele pak shora napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že nalézací soud neakceptoval jeho návrhy na prověření důvodnosti nároků finančního úřadu. Uvedl, že soud tak učinil přesto, že ve stejné době, v níž nezaplatil předepsané daně, a v souvislosti s tím se dlužná částka zvyšovala o příslušné penále, finanční úřad zadržoval přeplatky stěžovatele na jiných daních. Stěžovateli rovněž nebyl, dle jeho tvrzení, poskytnut prostor k tomu, aby prostudoval obsáhlou zprávu finančního úřadu. Nalézací soud dále nevyhověl návrhu, aby opatřil znalecký posudek, osvědčující tvrzení finančního úřadu. Soud se rovněž nezabýval tvrzením stěžovatele, že v dané věci nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu.
Okresní soud měl dále nesprávně posoudit recidivu stěžovatele odkazem na rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 5. září 2001 č.j. 2 T 242/2000-692, který nabyl právní moci po rozhodnutí o odvolání Krajským soudem v Českých Budějovicích ze dne 27. března 2002, sp. zn. 2 To 793/2001. Obecné soudy měly rovněž porušit práva stěžovatele tím, že jej postihly i za období, kdy již nevedl společnost, protože na ni byl uvalen konkurs.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že ve věci podal i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, a rovněž podal návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí prvého a druhého stupně.
Po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR stěžovatel opětovně doplnil ústavní stížnost, kterou rozšířil i proti rozhodnutí o dovolání a znovu zopakoval námitky týkající se i předchozích rozhodnutí. Dále namítl, že byl zkrácen v základních právech i tím, že mu nebyl ustanoven obhájce.
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 10 T 188/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Stěžovatel svoji ústavní stížnost založil na opakovaném nesouhlasu s tvrzeními obžaloby v řízení. Svoje námitky opakovaně předložil jak soudu nalézacímu, tak i soudu odvolacímu a dovolacímu. S těmito námitkami stěžovatele se obecné soudy vypořádaly v odůvodněních napadených rozhodnutí.
Ústavně právní argumentace kterou stěžovatel v ústavní stížnosti předložil se zúžila, s ohledem na uvedené okolnosti, na pouhé konstatování zkrácení v základních právech.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy. Právě obecné soudy jsou totiž povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Správností hodnocení důkazů se Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Soud prvého stupně tedy zcela v rámci své zákonem stanovené pravomoci posuzoval jednotlivé důkazy a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Ústavní soud neshledal pochybení ani v jeho závěrech týkajících se recidivy stěžovatele ve vztahu k předchozímu rozhodnutí Okresním soudem v Českém Krumlově č.j. 2 T 242/2000-692, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 2 To 793/2001. Citovanými rozhodnutími byl stěžovatel shledán vinným ze shodného trestného činu jako v projednávané věci, kterého se měl dopustit v období do 16. října 1998, tedy v období těsně předcházejícímu jednání posuzovaném v napadených rozhodnutích.
Ze spisu nalézacího soudu rovněž není patrné, že by neustanovení obhájce či neposkytnutí dodatečného času k přípravě na jednání bylo způsobilé zkrátit stěžovatele v jeho základních právech. V dané věci se nejednalo o případ nutné obhajoby, bylo proto věcí stěžovatele, zda si obhájce zvolí.
Ústavní soud dal opakovaně najevo ve svých rozhodnutích, že není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, jsou, podle článku 90 Ústavy ČR oprávněny rozhodovat o otázce viny a trestu. Jim přísluší hodnotit důkazy v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektují podmínky stanovené v §125 trestního řádu a v rozhodnutí uvedou, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit
Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se zúžila na konstatování, že dovolací soud pokračoval v přístupu obecných soudů, a na následné zopakování již uplatněných námitek. Řízení o dovolání má poněkud jiný charakter, než samotné řízení a pro použitelnost tohoto mimořádného opravného prostředku je nezbytné naplnění zákonem stanovených předpokladů. V daném případě je Nejvyšší soud ČR neshledal. V odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl veškeré okolnosti, na jejichž základě dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Stěžovatel však zjevně nesouhlasil s tím, jak se Nejvyšší soud ČR s jeho námitkami vypořádal. Takový nesouhlas však není bez dalšího způsobilý zkrátit stěžovatele v tvrzených nárocích.
Pokud tedy jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, neshledal s ohledem na výše uvedené Ústavní soud, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen. Pokud obecné soudy ve věci stěžovatele dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho a stěžovatel neuvádí jiné skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného práva, nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho ústavní stížnost odmítnout.
Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí má akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti. V projednávané věci nebyly dány důvody k rozhodnutí, jímž by byla dle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jak se stěžovatel v návrhu domáhal.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu