ECLI:CZ:US:2007:4.US.522.07.1
sp. zn. IV. ÚS 522/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2007, sp. zn. 15 Co 2/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 2. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2007, sp. zn. 15 Co 2/2007, kterým byl podle jeho přesvědčení porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. 10. 2006, č. j. 11 P 251/2002-152, rozhodl soud prvního stupně ve výroku I. o zvýšení vyživovací povinnosti stěžovatele k nezl. M. K. z částky 1.300,- Kč na částku 1.600,- Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2006. Ve výroku II. uložil soud stěžovateli povinnost doplatit dlužné a neuhrazené výživné za dobu od 1. 9. 2006 do 31. 10. 2006 ve výši 600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku III. a IV. soud zamítl návrh otce na snížení výživného a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba rodiče, přičemž stěžovatel požadoval snížení výživného na částku 600,- Kč měsíčně a matka K. K. navrhovala zvýšení výživného na částku 1.900,- Kč měsíčně. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížností ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrdil Ve výroku II. uložil odvolací soud stěžovateli povinnost doplatit nedoplatek na výživném vzniklý za dobu od 1. 9. 2006 do 31. 1. 2007 ve výši 1.500,- Kč měsíčně do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, ve výroku III. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Podle názoru stěžovatele i kdyby pominul, že odvolací soud nerozhodl správně a spravedlivě, nelze opomenout skutečnost, že ve věci rozhodoval soudce JUDr. A. Š., proti kterému byla včas vznesena námitka podjatosti, aniž by o této námitce bylo řádně rozhodnuto. Senát, kterému předsedal JUDr. A. Š. neměl dle tvrzení stěžovatele právo rozhodovat o tom, zda námitka je či není opodstatněná, neboť mu to v žádném případě nepříslušelo. Stěžovatel má rovněž za to, že pokud uplatnil námitku podjatosti několik hodin před jednáním, pak odvolací soud měl postupovat podle ustanovení §15 odst. 1 o. s. ř. a neměl vůbec právo věc projednávat a o ní rozhodnout.
K posouzení oprávněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 11 P 251/2002. Na č. listu 167 a 168 soudního spisu je vedeno faxové podání stěžovatele odeslané dne 22. 1. 2007 v 10.17 hod., ve kterém stěžovatel uvádí, že "... v pátek zjistil u Okresního soudu v Klatovech, že manželka předsedy senátu, který bude ve věci předsedat (paní J. Š.) byla před několika lety zaměstnankyní pana JUDr. S., který zastupuje v tomto sporu matku. Netroufám si proto sám bez právníka jít na toto soudní jednání a právníka jsem si během tohoto víkendu již nestačil zajistit. Proto žádám o odročení jednání a pokud to nepůjde, vznáším tímto námitku podjatosti proti JUDr. A. Š. z důvodu, že podle mého přesvědčení jej váže k panu JUDr. S. přátelský poměr. Za této situace nemám vůbec žádnou šanci na spravedlivé soudní řízení". Pod č. listu 169 soudního spisu je pak evidován Protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 22. 1. 2007, sp. zn. 15 Co 2/2007, ve kterém je uvedeno, že po zahájení jednání odvolací soud konstatoval faxové podání stěžovatele s tím, že s odkazem na ustanovení §15b odst. 2 o. s. ř. bude ve věci jednáno.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon o Ústavním soudu"), aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podle názoru stěžovatele mu nebyla odvolacím soudem poskytnuta náležitá procesní ochrana a nesprávný postup soudu při rozhodování o vznesené námitce podjatosti soudce má jednak za následek, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, dále má za následek, že mu byla odňata možnost jednat před soudem.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a)]. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3). Podle ustanovení §75 odst. 1 citovaného zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit.
Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. Tento důvod není nikterak závislý na tom, zda v řízení bylo (a jak) rozhodováno o účastníkem vznesené námitce podjatosti (§14 a násl. o. s. ř.). Podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. V posuzované věci stěžovatel podal ústavní stížnost proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo dle ustanovení §219 o. s. ř. potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Takové rozhodnutí je možné ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. e) a §229 odst. 3 o. s. ř. napadnout ve lhůtě tří měsíců od jeho doručení žalobou pro zmatečnost. Tento mimořádný opravný prostředek slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo. Tvrdí-li tedy stěžovatel, že ze strany odvolacího soudu došlo k závažným procesně právním nedostatkům, tedy k pochybením, která zakládají možnost domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost, měl tento opravný prostředek podat. Ústavní stížnost, obsahující argument podjatosti soudce a nesprávnosti postupu soudu, kterým byla stěžovateli odňata možnost jednat před soudem, aniž předcházelo řízení o žalobě pro zmatečnost, je tedy ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Vzhledem k výše uvedenému a také k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů soudkyně zpravodajka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2007
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka