ECLI:CZ:US:2007:4.US.531.07.1
sp. zn. IV. ÚS 531/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti PhDr. H. K., zastoupené JUDr. Miroslavem Demčákem, advokátem, AK Baranova 17, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2006, č. j. 28 Co 331/2006-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka žádá zrušení shora označeného rozsudku, neboť jím mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 5 C 1163/2003, z něhož zjistil následující. Žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastnicí v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí z důvodu naplnění restitučního titulu dle ustanovení §6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), tj. odmítnutí dědictví v tísni. Vlastníkem předmětných nemovitostí byl stěžovatelčin prastrýc V. K. zbavený svéprávnosti, jemuž byl opatrovníkem ustanoven jeho synovec PhDr. J. J., otec stěžovatelky. Když V. K. v roce 1959 zemřel, jediná dědička ze zákona O. V., jeho sestra a prateta stěžovatelky, dědictví odmítla, a tak dědictví nabyl stát jako odúmrť. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 16. 3. 2006, č. j. 5 C 1163/2003-56, stěžovatelčinu žalobu zamítl, neboť stěžovatelka jakožto praneteř původního vlastníka není oprávněnou osobou dle ustanovení §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 7. 2006, č. j. 28 Co 331/2006-85, prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť se ztotožnil s právním názorem nalézacího soudu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 12. 2006, č. j. 28 Cdo 3260/206-100, stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že se spokojily se zjištěním, že jako praneteř původního vlastníka není uvedena v taxativním výčtu oprávněných osob ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě, ačkoli měly při rozhodování o navracení majetku věc posoudit i na základě dalších okolností případu a zkoumat, které osoby by připadaly v úvahu jako vlastníci majetku, kdyby nebyl vůbec zabaven. V minulosti takto soudy postupovaly např. při aplikaci ustanovení §6 zákona o půdě, když judikovaly, že v něm uvedené způsoby přechodu majetku nejsou uvedeny taxativně. Stěžovatelka má za to, že při stanovení okruhu oprávněných osob se jedná o obdobnou situaci, a soudy tak mohly dospět k závěru, že oprávněnou osobou může být i osoba, která není přímo uvedena v ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě, byť v tomto směru dosud není známa judikatura, která by podobnou otázku řešila. Stěžovatelka je přesvědčena, že hlavním záměrem zákonodárce při formulování zákona o půdě bylo v nejvyšší možné míře vyhledat osoby, které by připadaly v úvahu jako vlastníci majetku; přísně taxativní interpretace předmětného ustanovení způsobuje nepřiměřenou tvrdost zákona vůči stěžovatelce. Mělo být přihlédnuto k dalším okolnostem případu, a to, že se jedná o majetek, který spolu s již restituovaným majetkem tvoří jeden celek, a dále že stěžovatelčin otec pečoval o původního vlastníka, po jeho smrti zařizoval jeho pohřeb a byl by se stal strýcovým univerzálním dědicem, pokud by strýc byl způsobilý pořídit závěť v jeho prospěch. Konečně je stěžovatelka přesvědčena, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, neboť jí vznesená otázka dosud obecnými soudy řešena nebyla.
Předseda senátu Okresního soudu Praha-západ ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že soud si byl vědom určité míry nespravedlnosti při rozhodování o stěžovatelčině žalobě, a to jak s ohledem na vztah mezi opatrovníkem a nesvéprávnou osobou, tak na situaci, že pokud by nedošlo k násilnému odnětí vlastnického práva, došlo by v rámci dědické linie pravděpodobně k přechodu vlastnického práva na stěžovatelku. Soud však dospěl k závěru, že účelem zákona o půdě není náprava všech majetkových křivd, a proto shledává stěžovatelčin nárok nedůvodný a rozšiřující výklad ustanovení §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě odmítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Po listopadu 1989 řešil tehdejší československý stát prostřednictvím svých zákonodárných sborů otázku odčinění majetkových křivd, které nastaly po 25. únoru 1948; přitom se nepostavil na stanovisko, že budou odčiněny všechny křivdy, nýbrž pouze křivdy některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Bylo věcí suverénního rozhodnutí státu, zda vůbec a v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny (srov. nález I. ÚS 59/93, Sb.n.u. sv. 3, str. 147); nelze proto mít za to, že účelem restitučního zákonodárství bylo odčinit všechny majetkové křivdy spáchané totalitním režimem. Rovněž Evropský soud pro lidská práva aproboval zvolený přístup zákonodárce, když vyjádřil porozumění pro to, proč se Česká republika cestou restitucí rozhodla řešit problém křivd způsobených komunistickým režimem, který mohla považovat za poškozující její demokratické zřízení; obecný cíl zákona o půdě nemůže být proto považován za nelegitimní, ale je ve veřejném zájmu (srov. odst. 51 rozsudku ze dne 5. 2. 2003, č. 36548/97 Pincová a Pinc proti České republice).
Stěžovatelka se nesprávně domáhá vrácení majetku z pozice praneteře V. K. Majetková křivda, která byla stěžovatelčině rodině způsobena, nevznikla V. K., ale teprve jeho sestře O. V., která dědictví po svém bratru odmítla, přičemž stalo-li se tak v tísni, byla by oprávněnou osobou dle ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě právě ona. Nicméně ani tato změna v určení původní oprávněné osoby nemá za následek vyhovění restitučnímu nároku stěžovatelky. Jestliže oprávněná osoba zemřela a není-li dědiců ze závěti, rodičů, dětí ani manžela, což je stěžovatelčin případ, nastupují na její místo osoby uvedené v ustanovení §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě, tedy sourozenci, eventuelně jejich manžel a děti, jimiž jsou v daném případě stěžovatelčina babička a otec, kteří již však zemřeli. Stěžovatelka jakožto pravnučka O. V. již mezi oprávněné osoby nenáleží. Ústavní soud považuje výčet oprávněných osob za taxativní, který nelze výkladem libovolně rozšiřovat (taktéž nepublikovaná usnesení I. ÚS 303/02 a IV. ÚS 272/2000). Jestliže byl v minulosti rozšířen okruh oprávněných osob, dělo se tak vždy výslovně, ať už např. zákonem č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., jímž byl okruh oprávněných rozšířen právě o manžela sourozence oprávněné osoby, či nálezem Ústavního soudu, který jednal z pozice negativního zákonodárce rušícího podmínku trvalého pobytu oprávněné osoby na území České republiky, což mělo za následek rozšíření okruhu oprávněných osob (srov. nález Pl. ÚS 8/95, Sb.n.u., sv. 4, str. 279, též č. 29/1996 Sb.).
Stěžovatelka nabádá Ústavní soud, aby v případě určení okruhu oprávněných osob dle ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě postupoval stejně jako v případě restitučních titulů vymezených v ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě, jejichž okruh byl údajně judikatorně rozšířen nad rámec v zákoně uvedeného výčtu, tedy judikatura měla dospět k závěru, že se nejedná o výčet taxativní. S názorem, že by výčet restitučních titulů vyjmenovaných v ustanovení §6 zákona o půdě byl judikatorně rozšířen či byl dokonce označen za demonstrativní, nelze souhlasit; spíše došlo k vyložení pojmů, s nimiž pracují některé "generální" restituční tituly, jako např. ztráta vlastnictví v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody dle ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě či převzetí nemovitostí bez právního důvodu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, eventuelně došlo k upřesnění rozsahu restitučního titulu jako v případě ustanovení §6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě (srov. nález IV. ÚS 80/96, Sb.n.u. sv. 5, str. 409). Ústavní soud taktéž přispěl svou rozhodovací činností k definování pojmu tísně a nápadně nevýhodných podmínek, s nimiž operuje ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě (srov. např. nálezy IV. ÚS 85/95, Sb.n.u. sv. 4, str. 87 a IV. ÚS 256/01, Sb.n.u., sv. 23, str. 213). Ústavní soud však vždy odmítal uznat jiné restituční tituly než ty, které zákon o půdě výslovně uvádí; tak tomu bylo v případě odnětí přídělu (srov. nález I. ÚS 188/94, Sb.n.u., sv. 5, str. 31). K rozšiřování okruhu restitučních titulů docházelo vždy z vůle zákonodárce, a to např. zákonem č. 93/1992 Sb., jímž byl novelizován zákon o půdě a který zavedl dvě nové restituční skutkové podstaty označené písmeny s) a t). Stěžovatelkou požadovaná analogie rozšíření taxativních výčtů mezi ustanovením §4 a §6 zákona o půdě proto nemá v existující judikatuře žádnou oporu.
Ve vztahu k občanskému zákoníku je zákon o půdě lex specialis, který okruh a posloupnost oprávněných osob stanoví odlišně od dědické posloupnosti upravené v občanském zákoníku. Ani politováníhodná situace stěžovatelky, která by se pravděpodobně stala dědičkou veškerého majetku, však není důvodem k tak intenzivnímu zásahu do znění ustanovení §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě, jímž by byl extenzivní výklad ve směru, jaký stěžovatelka požaduje. Restituční zákonodárství důsledně nesleduje vytvoření vlastnických vztahů, které by vznikly v dědickém řízení; s odkazem na tvrzený úmysl zákonodárce nelze pozměňovat či dokonce ignorovat jasně vymezená pravidla určující oprávněné osoby, a to právě i proto, že účelem zákona o půdě je toliko náprava některých majetkových křivd.
Z výše vyložených důvodů nezbylo, než odmítnout podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2007
Miloslav Výborný , v. r.
předseda senátu