ECLI:CZ:US:2007:4.US.551.07.1
sp. zn. IV. ÚS 551/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., právně zastoupeného Mgr. M. R., směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2007, sp. zn. 9 To 53/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny.
Na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2006, sp. zn. 70 Nt 3704/2006, byl stěžovatel vzat do vazby. Současně Městský soud v Brně usnesením ze dne 19. prosince 2006, sp. zn. 70 Nt 3704/2006, rozhodl, že podle ustanovení §73a odst. 2 písm. a) trestního řádu je přípustné přijetí peněžní záruky, která byla stanovena ve výši 100.000,- Kč. Proti tomuto usnesení nepodal stížnost ani stěžovatel ani státní zástupce.
Dne 2. ledna 2007 složil právní zástupce stěžovatele uvedenou částku na účet Městského soudu v Brně a následně bylo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2007, sp. zn. 70 Nt 4202/2007, rozhodnuto, že uvedená záruka se přijímá a stěžovatel se propouští na svobodu. Toto rozhodnutí napadl stížností státní zástupce. O stížnosti rozhodl Krajský soud v Brně shora napadeným usnesením, kterým rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a rozhodl, že peněžitá záruka se nepřijímá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že usnesení o připuštění peněžní záruky je závazné a nezměnitelné, neboť nebylo v zákonné lhůtě napadeno stížností. Pokud by státní zástupce s touto formou nesouhlasil, měl stížnost podat. V opačném případě se zbavil možnosti namítat neadekvátnost takové záruky. Postup krajského soudu proto považuje stěžovatel ze nezákonný a nesprávný, neboť změna rozhodnutí o přípustnosti peněžité záruky je možná jen v případě podstatné změny okolností (§73a odst. 4 trestního řádu). V daném případě však podstatná změna okolností nenastala, a proto měl být stěžovatel z vazby propuštěn.
S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně.
Účastník řízení, Krajský soud v Brně, uvedl pouze, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Toto vyjádření stěžovateli k případné replice nebylo zasláno, neboť neobsahovalo žádnou argumentaci.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s dalšími podklady které mu stěžovatel předložil, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Jak je z předložených listin patrné, stěžovatel byl dne 17. prosince 2006 zadržen a následně proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. Stěžovatel při výslechu v řízení o vzetí do vazby, konaném dne 19. prosince 2006, navrhl složit peněžitou záruku ve výši 100.000,- Kč. Městský soud v Brně následně usnesením označil přijetí peněžní záruky jako přípustné a stěžovateli k tomu poskytl lhůtu. Poté, co lhůta marně uplynula, byl stěžovatel dne 20. prosince 2006 vzat do vazby z důvodů podle ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu.
Dne 2. ledna 2007 byla na účet Městského soudu v Brně složena peněžitá záruka ve výši 100.000,- Kč a dne 8. ledna 2007 Městský soud v Brně rozhodl o přijetí peněžité záruky a o propuštění stěžovatele z vazby. Toto rozhodnutí státní zástupce napadl stížností. V ní poukázal na skutečnost, že soud prvého stupně nehodnotil osobu obviněného, charakter trestné činnosti a zda přijatá peněžitá záruka představuje reálné zajištění řádného ukončení trestního stíhání stěžovatele. Následně krajský soud vydal napadené rozhodnutí.
Stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Brně brojí s odkazem na skutečnost, že nepodal-li státní zástupce řádný opravný prostředek proti rozhodnutí o stanovení peněžité záruky, nebylo možné tuto problematiku přehodnocovat po složení předepsané částky.
Ústavní soud nesdílí toto přesvědčení stěžovatele. Řízení o náhradě vazby peněžitou zárukou je ze zákona třeba chápat jako dvoufázové. V první fázi orgán veřejné moci rozhodne o přípustnosti peněžité záruky a její výši, následně pak ve druhé fázi rozhoduje o přijetí peněžité záruky. Sama skutečnost, že byla shledána přípustnost peněžité záruky, neznamená, že peněžitá záruka musí být bez dalšího přijata. Pokud tedy státní zástupce nezpochybnil přípustnost peněžité záruky, nezbavil se tím možnosti podat opravný prostředek proti rozhodnutí o jejím přijetí. Právní úprava rovněž předvídá, že teprve po první fázi, tedy po rozhodnutí o přípustnosti peněžité záruky, rozhoduje soud o jejím přijetí či nepřijetí a v návaznosti na toto rozhodnutí o ponechání obviněného na svobodě, o jeho propuštění z vazby či o vzetí do vazby nebo ponechání ve vazbě. V projednávané věci rozhodl následně Městský soud v Brně o vzetí stěžovatele do vazby, aniž by rozhodoval o přijetí či nepřijetí peněžité záruky, neboť v době rozhodování peněžitá záruka složena nebyla.
Ústavní soud opakovaně poukazuje na skutečnost, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Zkoumá, zda v řízení bylo občanům zajištěno jejich právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve své judikatuře, která je obecně dostupná, Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud tedy nevystupuje jako další instance soudnictví, které by příslušelo provádět přezkum již řešené problematiky, a v důsledku toho posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, či nahrazovat rozhodnutí obecných soudů svým vlastním. Ústavní soud by takto mohl postupovat tehdy, pokud by zjistil, že v řízení došlo k porušení ústavních procesních principů. V projednávané věci však k takovému zkrácení stěžovatele v jeho naříkaných právech, postupem obecných soudů nedošlo.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel nepředložil další tvrzení, která by svědčila o zkrácení v jeho právech, není zde pro zásah Ústavního soudu předpoklad.
Práva zaručená v čl. 8 Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítal, představují zákonné limity pro rozhodování o omezení osobní svobody obviněného. V řízení ve věci stěžovatele v němž měl být, dle jeho názoru, postup orgánů veřejné moci v rozporu se zaručenými základními právy, Ústavní soud tvrzené zkrácení neshledal. Stížnostní soud rozhodoval o procesním opravném prostředku způsobem, který je v jeho pravomoci a následně vydal rozhodnutí, s nímž stěžovatel nesouhlasí. Napadené rozhodnutí však není výsledkem porušení ústavních principů stěžovatele. Stížnostní soud popsal okolnosti, které jej vedly k vydání napadeného rozhodnutí a řádně je vysvětlil v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu