ECLI:CZ:US:2007:4.US.574.06.1
sp. zn. IV. ÚS 574/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. Ph.D. M. K., proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 11. 2005, č. j. 21 C 162/98-176, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2006, č. j. 16 Co 117/2006-205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva dle článků 31, 26 odst. 3, 30 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 21 C 162/98, z něhož zjistil následující. Žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné se stěžovatel domáhal vůči bývalému zaměstnavateli společnosti Českomoravské doly, a.s., odškodnění nemoci z povolání. Stěžovatelův pracovní poměr na pozici horník skončil dne 31. 1. 1995 dohodou z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice prachu, přičemž podle hlášenky nemoci z povolání vystavené dne 7. 2. 1995 byla u stěžovatele zjištěna nemoc z povolání, a to ke dni 21. 11. 1994. Poté stěžovatel pracoval u jiných zaměstnavatelů a pobíral nižší mzdu než u společnosti Českomoravské doly, a. s. Okresní soud Karviné stěžovatelův návrh zamítl, neboť k poklesu stěžovatelova výdělku nedošlo následkem nemoci z povolání, ale příčinou rozvázání pracovního poměru byla okolnost jiná. Krajský soud v Ostravě odvoláním napadený rozsudek potvrdil. Ústavní soud nálezem ze dne 22. 6. 1998, č. j. IV. ÚS 69/97-34, oba rozsudky zrušil s odůvodněním, že sice se samotným rozvázáním pracovního poměru pro dosažení nejvyšší přípustné expozice prachu nelze spojovat nárok na náhradu za ztrátu výdělku, nicméně nelze vyloučit, že výdělky, kterých stěžovatel dosahuje po ukončení pracovního poměru, mohou být nižší právě v důsledku nemoci z povolání; pak se odškodnění přizná dle standardního způsobu odškodnění nemoci z povolání. Okresní soud rozsudkem ze dne 23.11. 2005, č. j. 21 C 162/98-176, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost stěžovateli zaplatit částku 65.457,- Kč, ve výroku II. žalobu co do částky 477.396,50,- Kč zamítl, ve výroku III. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a konečně ve výroku IV. uložil stěžovateli zaplatit soudní poplatek. Jako východisko pro výpočet náhrady vzal soud výdělek, kterého by stěžovatel dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonával, kdyby netrpěl nemocí z povolání. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 5. 2006, č. j. 16 Co 117/2006-205, výrok I. co do částky 26.719,- Kč potvrdil a co do částky 38.738,- Kč změnil tak, že žalobu zamítl, ve výroku III. nepřiznal žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku IV. uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud stěžovateli nepřiznal odškodnění za období od 1. 1. 1998 – 30. 6. 2000, neboť dosahoval výdělků vyšších, než kterých by dosahoval u jiného zaměstnavatele po rozvázání pracovního poměru pro dosažení nejvyšší přípustné expozice prachu, čímž u něj došlo ke změně poměrů dle ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce.
Stěžovatel je přesvědčen, že standardním odškodněním ve smyslu výše zmiňovaného nálezu Ústavního soudu je třeba chápat odškodnění, které vychází z původního tzv. hornického výdělku a nikoli z výdělku u pozdějších zaměstnavatelů. Ke zjištění nemoci z povolání došlo okamžitě v řádu několika dnů po skončení pracovního poměru, a tak je dána příčinná souvislost mezi objektivní odpovědností zaměstnavatele za škodu mu způsobenou na zdraví a škodou kvantifikovatelnou ve formě ztráty na výdělku.
Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě ve svém vyjádření navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. Nepřijímá konstrukci stěžovatele, dle níž měl Ústavní soud ve svém nálezu na mysli odškodňování do původního tzv. hornického výdělku, a dodává, že následně byla celá oblast odškodňování upravena konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 350/98, R 64/2003 a další), dle které není východiskem výdělek stanovený z příjmů, které zaměstnanec pobíral u původního zaměstnavatele, ale průměrný výdělek před vznikem škody, tj. průměrný výdělek, kterého by prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k nemoci z povolání nedošlo.
Ústavní stížnost je dílem nepřípustná a dílem zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda je možno podanou ústavní stížnost projednat. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V části, v níž stěžovatel napadá výrok II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byl změněn výrok I. nalézacího soudu co do částky 38.738,- Kč tak, že se žaloba zamítá, mohl stěžovatel naříkané rozhodnutí napadnout dovoláním, což však neučinil, a to ačkoliv o možnosti podat dovolání byl řádně poučen odvolacím soudem. V důsledku uvedeného není ústavní stížnost v této části přípustná.
Ve zbývajících částech je ústavní stížnost přípustná, nikoli však důvodná. Žádá-li stěžovatel zrušení i té části rozsudku, jíž byla odvolacím soudem potvrzena povinnost žalovaného vyplatit mu částku 26.719,- Kč, postrádá kasační požadavek smysluplnost, neboť vyhovujícím výrokem soudu nemohlo být z povahy věci žádné stěžovateli zaručené základní právo porušeno; jde tedy o návrh zjevně neopodstatněný. V části, v níž byla v rozsahu částky 477.396,50,- Kč (vypočtené jako rozdíl mezi tzv. hornickým výdělkem a výdělkem dosahovaným v pozdějších zaměstnáních) stěžovatelova žaloba zamítnuta (a ve výrocích akcesorických), shledává Ústavní soud ústavní stížnost taktéž zjevně neopodstatněnou, poněvadž způsob, jakým obecné soudy vyložily pojem „standardní způsob odškodnění“, použitý v nálezu IV. ÚS 69/97, je ústavně konformní. K rozvázání stěžovatelova pracovního poměru došlo z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice a na tuto skutečnost nemá vliv dodatečné zjištění, že stěžovatel již v době rozvázání pracovního poměru trpěl nemocí z povolání. Příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a nedosahováním tzv. hornického výdělku tedy není dána, poněvadž tohoto výdělku stěžovatel nadále nemohl objektivně dosahovat pro dosažení nejvyšší míry přípustné expozice; obecné soudy však správně dovodily, že poté, co stěžovatel opustil hornické zaměstnání, v důsledku zjištěné nemoci z povolání vznikla u něj škoda spočívající ve ztrátě na výdělku, nikoli však hornického, který již z výše uvedených důvodů nemohl dosahovat, ale výdělku, kterého mohl dosahovat v nehornickém zaměstnání. Uvedený právní názor podporuje i konsolidovaná judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek 21 Cdo 1925/99, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 38/2001 nebo rozsudek 21 Cdo 1863/2000). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně garantovaných práv. Nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, které byly jimi po řádně provedeném procesu náležitým způsobem v odůvodnění napadených rozhodnutí vyloženy, nemůže opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud mnohokráte judikoval, že není jeho úkolem přehodnocovat právní závěry, k nimž dospěly obecné soudy, ledaže by tyto závěry byly extrémním vybočením z principů spravedlivosti; v posuzované věci však takovýto exces shledán nebyl.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako dílem nepřípustnou a dílem jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu