ECLI:CZ:US:2007:4.US.579.06.1
sp. zn. IV. ÚS 579/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. I. O. a Z. O., zastoupených JUDr. A. V., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2006, č.j. 56Co 394/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odlůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívají se, že jím byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé brojí proti uložení povinnosti zaplatit vedlejším účastníkům v rozsudku specifikovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení. Toto obohacení na straně stěžovatelů vzniklo v důsledku užívání pozemků ve vlastnictví vedlejších účastníků bez právního důvodu. Stěžovatelé opírají svou ústavní stížnost o tvrzení, že odvolací soud nesprávě posoudil otázku vydržení předmětných pozemků a zatížil je tak povinností platit za užívání jejich vlastního majetku.
Stěžovatelé uzavřeli v roce 1977 dohodu o osobním užívání předmětných pozemků, kterou však odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou posoudil jako absolutně neplatnou z toho důvodu, že tyto pozemky nebyly ve vlastnictví státu ale vedlejších účastníků. Stěžovatelé tento závěr o neplatnosti dohody nezpochybňují, mají však za to, že k 1. 1. 1992 vydrželi vlastnické právo k dotčeným pozemkům, neboť byli po celou dobu v dobré víře, že pozemky užívají na základě platně uzavřené dohody o osobním užívání, a doba před tímto datem se jim započetla na dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva. Krajský soud v otázce vydržení uvedl, že k naplnění podmínek vydržení je třeba, aby byl držitel v dobré víře, že mu věc patří. Stěžovatelé byli naproti tomu v domnění, že dotčené pozemky patří státu. Dále uvedl, že teprve od 1. 1. 1992 mohla nastoupit v důsledku změny právní úpravy dobrá víra stěžovatelů, že jsou vlastníky předmětných pozemků, a mohla tedy začít běžet lhůta nutná k vydržení.
Dále stěžovatelé „na dokreslení situace“ uvádějí, že v postupu soudů spatřují i porušení práva na spravedlivý proces, který má proběhnout bez zbytečných průtahů. Sami stěžovatelé však dodávají, že na průtahy v řízení nepoukazovali, a rovněž petit jejich ústavní stížnosti je formulován pouze ve smyslu zrušení napadeného rozhodnutí, nikoli vyslovení průtahů v řízení.
K jediné námitce stěžovatelů, na které zakládají tvrzení o porušení svého základního práva na ochranu vlastnictví, Ústavní soud může uvést pouze tolik, že Krajský soud v Ostravě otázku vydržení posoudil zcela v souladu se zákonem a k zásahu do základních práv stěžovatelů tedy nedošlo. Stěžovatelé argumentují tím, že dobu oprávněné držby před 1. 1. 1992 lze v jejich případě započíst na dobu potřebnou k vydržení. Ust. §872 odst. 6 zák.č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, však říká, že „jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona“. V případě stěžovatelů není tedy splněn ani základní předpoklad, aby se jednalo o pozemek, u kterého bylo možné na základě dosavadních předpisů nabýt právo na uzavření dohody o osobním užívání. Tato možnost byla podmíněna skutečností, že pozemek byl v socialistickém společenském vlastnictví. Dotčené pozemky byly vždy ve vlastnictví vedlejších účastníků, což byl i důvod neplatnosti původní dohody o zřízení osobního užívání, jejíž neplatnost stěžovatelé nezpochybňují. O vydržení vlastnického práva k dotčeným pozemkům tedy nemůže být řeči.
S ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu nemůže být argumentace průtahy v řízení důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, pokud průtahy nevyvolaly ve svém důsledku další porušení základních práv a svobod stěžovatelů, které by vedlo k protiústavnosti napadeného rozhodnutí. Tak tomu v tomto případě není. Dále Ústavní soud doplňuje, že nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo dne 27. 4. 2006, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Procesními prostředky k ochraně základního práva porušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku zákonem č. 160/2006 Sb. přijaté právní úpravy předběžné uplatnění nároku na náhradu škody, respektive žaloba o náhradu škody v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců od uplatnění nároku (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno (v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy) pak plyne, že jsou-li uvedené prostředky právním řádem dány k dispozici, není je možno obcházet zahájením řízení o ústavní stížnosti.
S ohledem na všechny skutečnosti výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu