ECLI:CZ:US:2007:4.US.582.06.1
sp. zn. IV. ÚS 582/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B., právně zastoupeného JUDr. Vlastimilem Skopečkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Plzeň, Bedřicha Smetany 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 2006, sp. zn. 9 To 638/2005, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. července 2006, sp. zn. 7 Tdo 667/2006, a rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 27. října 2005, sp. zn. 1 T 35/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále měl být zkrácen v právu, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a mezích, které stanoví zákon,a pouze zákonem stanoveným způsobem podle čl. 2 odst. 2 Listiny, a práva nebýt stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon podle čl. 8 odst. 2 Listiny.
Shora označeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1 a 2 trestního zákona a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Dále mu byla stanovena povinnost zaplatit České pojišťovně, a.s. částku 32.590,- Kč a poškozená ČP LEASING, a.s. byla se svým nárokem odkázána na řízní ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Plzni výše napadeným usnesením zamítl. Dovolání stěžovatele pak shora napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že soudy prvého a druhého stupně v jeho věci postupovaly v příkrém rozporu se zásadami trestního řízení podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Stěžovatel nesouhlasil se závěry nalézacího soudu, který své závěry založil především na nepřímých důkazech (pachové stopy, výpověď svědka, který nebyl na místě dopravní nehody) a zcela pominul závěry, které vyplynuly ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem z oboru silniční dopravy a znalcem z oboru soudního lékařství, které prokázaly, že stěžovatel se v době dopravní nehody nacházel na místě spolujezdce, a nemohl tedy být tím, kdo ji zapříčinil.
Stěžovatel dále namítal, že byl shledán vinným z trestného činu, pro který mu nebylo sděleno obvinění. Stěžovatel byl obžalován pro trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 trestního zákona, protože jako člen osádky vozidla, které způsobilo dopravní nehodu, odmítl sdělit další osoby, zejména řidiče, jedoucí ve vozidle. Po vrácení věci po nařízení hlavního líčení došlo k překvalifikování uvedené skutku na trestný čin ublížení na zdraví, spočívající v tom, že stěžovatel sám měl být řidičem vozidla, které způsobilo dopravní nehodu, a to za situace, kdy mu byl udělen zákaz řízení. Následně tak byla obžaloba podána v rozporu s ustanovením §176 odst. 2 trestního řádu a soud tak rozhodl o skutku, který je sice v obžalobě, avšak v obžalobě podané v rozporu se zákonem.
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Okresního soudu Plzeň - jih sp. zn. 1 T 35/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ze spisu vyplynulo, že stěžovatel byl dne 8. prosince 2000 nalezen na místě dopravní nehody, mimo svoje vozidlo, přičemž právě řidič tohoto vozidla zavinil dopravní nehodu se smrtelnými následky. Ačkoliv stěžovatel neutrpěl v důsledku dopravní nehody závažná zranění, která by mohla, podle lékařských závěrů, mít za následek amnézii, stěžovatel si nepamatoval, jak se na místo dopravní nehody dostal. Podle svědectví záchranářů byl při ošetření povrchových zranění bezprostředně po nehodě orientován v čase i prostoru, přesto, jak sám opakovaně uvedl, nepamatuje si nic mimo to, že "řídil ten druhý". Na základě této skutečnosti byla provedena prohlídka pole v okolí dopravní nehody, Policie ČR kontrolovala v okolí vozidla se snahou nalézt řidiče, který měl z místa dopravní nehody utéct. Tvrzení stěžovatele o jiné osobě, která řídila jeho vůz, potvrdila pouze jediná z výpovědí svědků dopravní nehody. Podle znaleckých posudků pak s velkou pravděpodobností seděl v okamžiku dopravní nehody stěžovatel na místě spolujezdce, a to i přesto, že biologické stopy stěžovatele byly nalezeny i na místě řidiče a pachová stopa stěžovatele byla nalezena výhradně na místě řidiče.
Po několikaletém šetření ve věci bylo stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a trestný čin nadržování. V průběhu hlavního líčení se objevilo nové svědectví, na jehož základě byla věc vrácena k došetření. Nový svědek uvedl, že stěžovatele viděl krátce před nehodou řídit poté, co požil alkoholické nápoje, a následně se mu měl stěžovatel svěřit s tím, že dopravní nehodu způsobil. V důsledku tohoto svědectví, které korespondovalo s dalšími zjištěnými údaji, vrátil soud prvého stupně věc k došetření. Státní zástupkyně vznesla nově proti stěžovateli obžalobu pro trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí a trestný čin ublížení na zdraví.
V následném řízení byl stěžovatel na základě nových důkazů shledán vinným a odsouzen jak uvedeno shora. Jak se podává ze spisu obecného soudu, soudní znalci při vyhodnocování děje dopravní nehody vycházeli z důkazů a ze stop objektivně zjištěných, z nichž dovodili vysokou pravděpodobnost toho, že stěžovatel seděl v době vzniku svých výrazných zranění a poškození čelního skla vozidla v prostoru spolujezdce. Jak je patrné z výpovědi soudní znalkyně (č.l. 423) není však možné vyloučit, že ke vzniku zranění a poškození čelního skla mohlo dojít v některé z dalších fází nehodového děje s tím, že v době prvního nárazu mohl stěžovatel sedět na místě řidiče, přičemž zranění, která by mu tak vznikla by byla pouze povrchová, která by vzhledem k poranění hlavy nebyla z lékařského hlediska podstatná a mohla zůstat při ošetření nepovšimnuta.
Stěžovatel svoji ústavní stížnost založil výhradně na nesouhlasu se závěry obecných soudů, které, podle jeho názoru, v rozporu s procesními pravidly nezohlednily důkazy, svědčící v jeho prospěch a nepostupovaly tedy podle zásady in dubio pro reo. V ústavní stížnosti pak stěžovatel zopakoval námitky, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi vypořádaly v rámci odůvodnění svých napadených rozhodnutí. Ústavně právní argumentace, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti předložil, se zúžila, s ohledem na uvedené okolnosti, na pouhé konstatování zkrácení v naříkaných právech.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy. Právě obecné soudy jsou totiž povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), přičemž pod jejich ochranou jsou i základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy ČR). Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Správností hodnocení důkazů se Ústavní soud se zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Soud prvého stupně tedy zcela v rámci své zákonem stanovené pravomoci posuzoval jednotlivé důkazy a pokud dospěl k závěru o věrohodnosti jednoho a naopak o nevěrohodnosti jiného důkazu, postupoval tedy v souladu s procesními předpisy. Za situace, kdy své rozhodnutí řádně odůvodnil, nelze na takovém závěru shledat zkrácení v právu na spravedlivý proces.
Ústavní soud neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k interpretaci důkazů způsobem, který by byl v rozporu s procesními pravidly, zejména s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl. Pokud proto jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, neshledal Ústavní soud, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je toto právo v Listině zaručeno, a jak bylo Ústavním soudem opakovaně v ustálené judikatuře vyloženo.
Rovněž s námitkou stěžovatele týkající se překvalifikování jeho jednání na jiný trestný čin se obecné soudy vypořádaly. V řízení o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvého stupně o vrácení věci k došetření, se Krajský soud v Plzni v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 7 To 235/2004, s uvedenými námitkami vypořádal (č.l. 370 a násl). Krajský soud zde správně uvedl, že totožnost skutku je zachována za situace, je-li zachována shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, tedy například mírná odchylka v jednání při shodném následku. Změna některých individualizovaných okolností pak nemá na totožnost skutku vliv.
Obecné soudy tedy v řízení postupovaly v zákonem stanovených mezích a důvody, pro které byl stěžovatel shledán vinným a odsouzen, aplikovaly způsobem, který stanoví zákon. Pokud pak v projednávané věci stěžovatele dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho, a stěžovatel neuvádí jiné skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného práva, nezbývá, než taková tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a v důsledku toho ústavní stížnost odmítnout.
Z odůvodnění rozhodnutí je patrné, že soudy hodnotily veškeré důkazy, které jim byly předloženy, ve vzájemné souvislosti, přičemž závěry soudů tvoří ucelený obraz skutkového děje. K tomu Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46).
Pokud se jedná o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, stěžovatel výslovně toto v ústavní stížnosti nenapadl, ale od jeho doručení odvodil lhůtu k podání ústavní stížnosti v souladu s ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z odůvodnění rozhodnutí o dovolání, se podává, že dovolání nebylo podáno důvodně, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pouze tuto okolnost deklarovalo. Za daného stavu věci jej proto Ústavní soud toliko registroval.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu