ECLI:CZ:US:2007:4.US.602.07.1
sp. zn. IV. ÚS 602/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Jana Musila a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) Ing. J. T. a 2) společnosti G&C Pacifik, a.s., se sídlem Zámek 1, 664 12 Oslavany, obou zastoupených JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, AK Lesnická 52, 613 00 Brno, proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, SKPV, expozitura Brno, ze dne 21. 12. 2006, č. j. ČTS: FIPO-49/BR-ND-2005, a usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 6. 2. 2007, č. j. ČTS: 2 KZV 1/2007-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených usnesení orgánů činných v trestním řízení a výroku, že tyto orgány porušily základní práva stěžovatele dle článku 2 odst. 2 a článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z přiložených listin, zjistil Ústavní soud následující. Policie ČR, Útvar pro odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, SKPV, expozitura Brno usnesením ze dne 21. 12. 2006, č. j. ČTS: FIPO-49/BR-ND-2005, zahájila trestní stíhání stěžovatele 1) pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §148 odst. 1 a 4 trestního zákona. Stěžovatel 1), který je současně statutárním zástupcem stěžovatele 2), podal proti tomuto usnesení stížnost, kterou státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně usnesením ze dne 6. 2. 2007, č. j. ČTS: 2 KZV 1/2007-22, zamítl. Stěžovatel 1) ve věci taktéž podal dvě žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu dle ustanovení §157a trestního řádu; státní zástupce neshledal žádné pochybení. Poté se stěžovatel 1) se svou žádostí o přezkoumání postupu policejního orgánu obrátil na Nejvyšší státní zastupitelství.
Stěžovatelé uvádějí, že podávají ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Oprávněnost svého podání spatřují ve skutečnosti, že Ústavní soud o jejich předchozí ústavní stížnosti, sp. zn. IV. ÚS 300/06, nerozhodoval meritorně, když ji odmítl jako nepřípustnou předtím, než se mohl seznámit s doplněním ústavní stížnosti o nové skutečnosti osvědčující nezákonný postup policejních orgánů v přípravném řízení. Kromě výše uvedených ustanovení Listiny byla dle názoru stěžovatelů postupem orgánů činných v trestním řízení porušena následující zákonná ustanovení: §2 odst. 2, §2 odst. 3, §2 odst. 4, §8a odst. 1, §2 odst. 5, §8 odst. 5, §9 odst. 1, §33 odst. 1, §55 odst. 1 písm. d), §65 odst. 1, §92 odst. 2 a §112 odst. 2 trestního řádu. Porušení uvedených ustanovení trestního řádu stěžovatelé shledávají v níže popsaných postupech orgánů činných v trestním řízení. V rámci podání vysvětlení bylo Ing. G. F. sděleno, že policie již stěžovateli 1) prokázala předmětnou trestnou činnost, přičemž v té době ještě vůči němu nebylo vzneseno žádné obvinění; jmenovaný dále byl informován o výši škody, kterou měl stěžovatel 1) způsobit. Orgány činné v trestním řízení několikrát v průběhu řízení rovněž o stěžovatelích zveřejnily dehonestující údaje, které jim způsobily morální a faktické škody, neboť jimi byla porušena presumpce neviny a snížena důvěryhodnost před obchodními partnery, kteří na základě informací publikovaných v celostátních denících zrušili dosavadní uvěrové podmínky. Orgány činné v trestním řízení nezohledňují a zamlčují důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele 1) a neberou na zřetel skutečnost, že proti němu svědčí osoby, které spáchaly trestný čin minimálně tím, že v průběhu rejstříkového řízení předkládaly padělané listiny a že vědomě lhaly při podání vysvětlení. Dále si policejní orgány bez souhlasu soudu opatřily doklady chráněné bankovním tajemstvím, nezaprotokolovaly část výpovědi stěžovatele 1), odmítly nahlédnutí do celého spisu a po tři týdny mu neumožnily pořídit si z něj kopie. Konečně bylo stěžovateli 1) při výslechu zakázáno hovořit o souvislostech trestního řízení a bylo mu vyhrožováno, že výslech bude ukončen, nebude-li vypovídat podle představ vyslýchajícího.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podaná osobou k ní neoprávněnou.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), což však neznamená, že jako jediný poskytuje ochranu ústavně zaručeným lidským právům a svobodám; naopak respekt k lidským právům musí být vlastní všem státním orgánům, orgány činné v trestním řízení nevyjímaje. Z této pozice není Ústavní soud v zásadě povolán zasahovat do rozhodování jiných orgánů státní moci a přezkoumávat správnost aplikace podústavního práva, pokud v konkrétním případě postupem těchto orgánů nedojde k porušení ústavních kautel. Dále je třeba mít na paměti, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení; trestní řízení, jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení, přičemž v procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem (srov. nález III. ÚS 62/95, Sb.n.u. sv. 4, s. 243). Ústavní soud se proto staví velice zdrženlivě k využití možnosti zasáhnout do probíhajícího přípravného řízení trestního, zvláště je-li toto teprve v počáteční fázi, přičemž svou ingerenci považuje za ospravedlnitelnou pouze v situaci, kdy by došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod, které nelze odčinit jinak; především se jedná o případy vzetí do vazby nebo otevření zásilek, či jiné mimořádné situace jako kupř. rozhodnutí orgánů činných v trestní řízení vyznačující se prima facie zjevnou svévolí a nerespektující kogentní ustanovení příslušných právních předpisů.
Namítá-li ústavní stížnost protiústavnost samotného zahájení trestního stíhání, zkoumá Ústavní soud prvotně, zda toto stíhání bylo zahájeno náležitým způsobem opravňujícím jeho samotnou existenci a pokračování. Ústavní soud se tedy soustřeďuje na otázku, zda usnesení o zahájení trestního stíhání splňuje náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 trestního řádu, jimiž je popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, označení obviněného stejnými údaji jako u obžalovaného v rozsudku a skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Všechny tyto náležitosti jsou v projednávané věci dle názoru Ústavního soudu splněny. Ani rozhodnutí státního zástupce o stěžovatelově stížnosti nepovažuje Ústavní soud za svévolné, poněvadž se pečlivě vypořádalo se stěžovatelovými námitkami a vysvětlilo, proč nemohou postačovat k vyhovění jeho stížnosti. Skutečnosti uváděné stěžovatelem v ústavní stížnosti, jež stěžovatel pokládá za jiný zásah orgánu veřejné moci, proti němuž není opravného prostředku, spadají mezi postupy, jimiž je přípravné řízení vedeno. Věren zásadě zdrženlivosti, Ústavní soud nepřezkoumává stěžovatelovy námitky vztahující se k zákonnosti a důvěryhodnosti důkazních prostředků, ať už se jedná o zpochybnění výpovědí osob podávajících vysvětlení, tvrzenou ignoraci důkazů z daňového řízení, porušení bankovního tajemství aj., poněvadž usnesení o zahájení trestního stíhání není autoritativním rozhodnutím o stěžovatelově vině, ale pouhým vyjádřením vyššího stupně pravděpodobnosti odůvodňující podezření, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti; toto podezření může být vyvráceno ať už v průběhu přípravného řízení, nebo během řízení soudního, a to i bez zásahu Ústavního soudu. Není též na Ústavním soudu, aby se zabýval námitkou stěžovatele stran údajného zásahu do osobnostních práv spojeného s následnými finančními dopady na společnost G&C Pacifik, a.s., jejímž je statutárním zástupcem.
Ve vztahu k stěžovateli 2) kvalifikoval Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Dle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Trestní stíhání nesměřuje proti společnosti G&C Pacifik, a.s., ale výlučně proti stěžovateli 1), byť v souvislosti s jednáním stěžovatele 1) jakožto statutárního zástupce této společnosti, a proto osobou oprávněnou namítat neústavnost trestního stíhání je účastník přípravného řízení, jímž je pouze stěžovatel 1).
Z důvodů vyložených výše odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Brně dne 11. června 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu