ECLI:CZ:US:2007:4.US.605.05.1
sp. zn. IV. ÚS 605/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky I. H., zastoupené JUDr. J. A., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2004, č.j. 33 Cm 3/2004-38, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2005, č.j. 6 Cmo 308/2004-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 9. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) ve věci obchodní společnosti Profireal, a.s., v postavení žalobkyně proti žalovanému 1) J. M. a stěžovatelce v postavení žalované 2), o zaplacení 189.105 Kč s příslušenstvím, pod bodem I. zastavil řízení o části žaloby, v níž žalobkyně požadovala zaplatit 49.880 Kč s 6% úrokem od 21. 3. 2003 do zaplacení, pod bodem II. přisoudil žalobkyni navrácení 1.992 Kč ze zaplaceného soudního poplatku, pod bodem III. rozhodl, že žalovaný 1) a žalovaná 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 139.225 Kč s 6% úrokem od 21. 3. 2003 do zaplacení a pod bodem IV. upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) následně svým rozsudkem ze dne 30. 5. 2005 k odvolání stěžovatelky a J. Ml. (dále jen „vedlejší účastník“) zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 26. 2. 2004 v jeho bodu III. a IV. ve vztahu vedlejšího účastníka a obchodní společnosti Profireal, a.s. (dále jen „vedlejší účastnice“), a v tomto rozsahu řízení zastavil. Ve zbývající části v bodech III. a IV. pak vrchní soud napadaný rozsudek krajského soudu potvrdil a dále stanovil právo účastníků na náhradu nákladů řízení.
2. Stěžovatelka se domnívala, že napadanými rozhodnutími obecných soudů, resp. v řízeních, z nichž tato vzešla, byla zasažena její základní práva, právo na spravedlivý proces a právo na soudní a jinou právní ochranu, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka prohlašovala, že obecné soudy dospěly v její právní věci k nesprávným právním závěrům. V tomto směru stěžovatelka konstatovala, že soudy I. a II. stupně nikterak nevyvrátily její názor o bezdůvodnosti podání žaloby vedlejší účastnicí, nadto pohled obecných soudů na záležitost stěžovatelky nelze označit za objektivní. V dalším stěžovatelka obecným soudům vytýkala vadné hodnocení důkazů, jelikož krajský a vrchní soud patřičně nepřihlédly k vyjádření stěžovatelky o existenci dohody o uznání dluhu ze dne 19. 8. 2003, jíž uzavřeli vedlejší účastník a vedlejší účastnice, současně pak obecné soudy dostatečně nezohlednily písemné prohlášení vedlejšího účastníka ze dne 10. 3. 2004. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadala rovněž procesní postup vrchního soudu, který se ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2005 nikterak nezabýval odvolacími námitkami vedlejšího účastníka obsaženými v jeho odvolání proti napadanému rozsudku krajského soudu.
4. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 33 Cm 3/2004. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na obsah příslušného soudního spisu a na odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů. Vrchní soud v rámci svého vyjádření upozornil, že v souzené věci se jednalo o žalobkynin nárok ze směnky, soud I. stupně se tak v souladu se zásadou koncentrační zabýval stěžovatelčinými námitkami, které ona uplatnila vůči směnečnému platebnímu rozkazu. V těchto stěžovatelka pouze tvrdila, že vedlejší účastník plní řádně své závazky. S ohledem na zmíněnou koncentrační zásadu mohl odvolací soud přihlížet výhradně k té hmotněprávní obraně stěžovatelky, jíž ona přednesla v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, přesto však vrchní soud ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2005 poukázal nad rámec také na určité skutečnosti ve vztahu k ostatním námitkám stěžovatelky z jejího odvolání. Vrchní soud tak navrhl, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost zamítl, neboť postupem obecných soudů nebyla porušena žádná z ústavně zaručených práv stěžovatelky. Obchodní společnost Profireal, a.s., v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejší účastnice, ve svém vyjádření vyjevila své přesvědčení, že stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že postupem obecných soudů byla zkrácena na jejím právu na spravedlivý proces, nadto stěžovatelka ve své ústavní stížnosti ani neuvádí, z jakých konkrétních okolností takovéto pochybení obecných soudů dovozuje. Vedlejší účastnice tak považovala ústavní stížnost stěžovatelky za nedůvodnou a jako takovou jí navrhovala k zamítnutí. J. M., v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejšího účastníka, svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti stěžovatelky nevyužil.
6. Tato vyjádření byla zaslána stěžovatelce na vědomí. Ta ve své replice Ústavní soud uvědomila, že nesouhlasí s vyjádřeními vrchního soudu a vedlejší účastnice.
II.
7. Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá právní závěry obecných soudů, k nimž tyto dospěly v její záležitosti, a to s tím, že krajský ani vrchní soud nikterak nevyvrátily její názor o bezdůvodnosti podání žaloby vedlejší účastnicí a rovněž nepohlížely na její věc objektivně, nelze než označit toto jednání stěžovatelky jako její polemiku s obecnými soudy ohledně naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí obecnými soudy v té podobě, jak ony učinily. Tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad právních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za podmínky, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě ovšem nebyl takovýto zásah do práv stěžovatelky shledán.
9. Obecné soudy ve svých rozhodnutích zřetelně vyložily, na jakém základě přiznaly vedlejší účastnici žalovanou částku, z těchto současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byly obecné soudy vedeny při formulování právního závěru o důvodnosti žaloby vedlejší účastnice ve vztahu ke stěžovatelce (zejm. č.l. 39-40, č.l. 101-102). Podle přesvědčení Ústavního soudu právní úvahy obecných soudů, jak jsou seznatelné z jimi vydaných napadaných rozhodnutí, nevybočují z mezí zákona, přičemž na jejich podkladě učiněný právní závěr obecných soudů má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, který je rovněž podložen skutkovými zjištěními. V této části tak Ústavní soud uzavírá, že do práva na spravedlivý proces, resp. práva na soudní ochranu nemůže být zasaženo tím, že obecné soudy vyslovily právní názor, rozhodly na jeho základě a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, což je ovšem případ nyní posuzované věci.
10. Předkládá-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti výtky stran hodnocení důkazů, jak jej provedly krajský a vrchní soud, k tomuto považuje Ústavní soud za nutné podotknout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelčina základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
11. Vrchní soud se v odůvodnění svého rozsudku ze dne 30. 5. 2005 neopomněl vyjádřit ke stěžovatelkou tvrzenému důkazu v podobě dohody o uznání dluhu sjednané mezi vedlejší účastnicí a vedlejším účastníkem (kopie založena na č.l. 92), v tomto směru však naznal, že existence dohody uzavřené mezi vedlejší účastnicí a vedlejším účastníkem, o splácení půjčky v pravidelných splátkách dle splátkového kalendáře, nemůže nic změnit na závěru přijatém soudem prvního stupně, pokud zavázal vedlejšího účastníka a stěžovatelku k zaplacení žalované částky (srov. č.l. 101). Takto naznačené jednání vrchního soudu stěžovatelka ve své ústavní stížnosti označuje za nedostatečné přihlédnutí k tomuto důkazu ze strany vrchního soudu, neboť dle jejího náhledu na věc nebyla vedlejší účastnice po uzavření dohody s vedlejším účastníkem již dále oprávněna svou směnečnou pohledávku žalobně vymáhat. Ústavní soud však k takto formulované námitce stěžovatelky nemůže nepřipojit, že je úkolem právě obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Vrchní soud tak v právní věci stěžovatelky při šetření této zásady učinil a dospěl k právnímu závěru, jenž nevykazuje extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními. Tento je tak nutno vnímat jako výsledek nezávislého soudního rozhodování, který z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí. Pro úplnost pak Ústavní soud doplňuje, že vrchní soud při svém rozhodování o odvoláních stěžovatelky a vedlejšího účastníka skutečně nepřihlédl k důkazu prohlášením vedlejšího účastníka ze dne 10. 3. 2004 (kopie založena na č.l. 91), takovéto své konání nicméně vrchní soud odůvodnil odkazem na obecný princip, resp. na příslušné ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), které jej k takovému postupu ve věci stěžovatelky opravňují (č.l. 101-102). Ani v tomto směru tedy Ústavní soud nezjistil zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
12. Má-li nakonec stěžovatelka za to, že vrchní soud pominutím odvolacích námitek vedlejšího účastníka v rámci odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2005 porušil její základní práva, ani s tímto tvrzením stěžovatelky z její ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl ztotožnit. Vrchní soud svým rozsudkem ze dne 30. 5. 2005 zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 26. 2. 2004 v bodu III. a IV. ve vztahu vedlejšího účastníka a vedlejší účastnice a v tomto rozsahu řízení zastavil, když zde nebyly dány podmínky řízení. Na tomto základě tak nelze považovat za nikterak právně závadné, pokud již vrchní soud ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2005 věcně nezkoumal odvolací námitky vedlejšího účastníka jím uplatněné v dle ustanovení §104 občanského soudního řádu posléze zastaveném řízení.
13. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči výrokům I. a II. napadaného rozsudku krajského soudu, jakož i ve vztahu ke zrušeným částem výroků rozsudku krajského soudu a ve vztahu ke kasační části výroku I. rozsudku vrchního soudu, jakož i ve vztahu k výroku II. rozsudku vrchního soudu nutno tuto považovat za návrh nepřípustný, podaný osobou zjevně neoprávněnou. Proti výrokům I. a II. napadaného rozsudku krajského soudu stěžovatelka nepodala odvolání, nadto citované výroky krajského soudu, stejně jako uvedené výroky vrchního soudu, nejsou svou podstatou způsobilé zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv. Z těchto důvodů tak Ústavní soud, při uvážení ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost v této části odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dílem podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, dílem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
15. Součást napadaných rozhodnutí obecných soudů tvořily taktéž výroky určující právo vedlejší účastnice na náhradu nákladů řízení v I. a II. stupni vůči stěžovatelce. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky právě těmito výroky či jejich částmi, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu