ECLI:CZ:US:2007:4.US.61.06.1
sp. zn. IV. ÚS 61/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů H. a J. K., právně zastoupených Mgr. Vítem Burešem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Dobrovského 50, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2007, č.j. 20 Cdo 940/2006-70, Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2005, č.j. 14 Co 389/2005-53, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. června 2005, č.j. 10 C 1178/2004-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení výroků o náhradě nákladů řízení obsažených v záhlaví citovaných rozhodnutích, neboť mají za to, že jimi byla narušena jejich ústavně zaručená práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Okresní soudu v Břeclavi rozhodnul shora uvedeným rozsudkem o vyloučení vyjmenovaných movitých věci z exekuce, konané ve prospěch žalované ustanoveným soudním exekutorem (výrok I.) a současně okresní soud stěžovatelům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud v Brně rozhodl o odvolání směřující do výroku o náhradě nákladů shora popsaným usnesením, kterým výrok soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). O následném dovolání stěžovatelů rozhodl shora označeným usnesením Nejvyšší soud ČR tak, že dovolání odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že z důvodu stěhování si uschovali některé movité věci v bytě, ve kterém byla následně provedena exekuce ve prospěch žalované. Do soupisu exekuovaných věcí tak byly zařazeny i předměty stěžovatelů. Již v průběhu exekuce byl exekutor o této okolnosti zpraven, přesto k vyloučení těchto movitých věcí došlo až na základě shora uvedeného rozsudku Okresního soudu v Břeclavi.
Obecné soudy v napadených rozhodnutích odůvodnily rozhodnutí o nákladech řízení tím, že žalovaná (oprávněná) nezavdala k podání vylučovací žaloby žádný podnět, neboť způsob a průběh exekuce byl pouze na pověřeném exekutorovi. Naopak zákonem stanoveným postupem se stěžovatelé mohli domáhat vyloučení věcí z exekuce žalobou směřující výhradně proti oprávněné (§267 odst. 1 o.s.ř.).
Ve vzájemném vztahu těchto dvou okolností stěžovatelé shledali zásah do svého práva na spravedlivý proces i na právo vlastnické. Stěžovatelé se nadále domnívají, že odpovědnost za jednání soudního exekutora by měl nést ten, v jehož prospěch exekutor jednal. Případnou škodu, která by takovým postupem oprávněné osobě vznikla, by mohla regresně vymáhat právě po exekutorovi.
Je přitom zřejmé, že pokud by se stěžovatelé svého vlastnického práva nedomáhali, z nastalé dražby exekuce dotčených věcí by byla uspokojena pouze žalovaná a stěžovatelům by tak vznikla "pouze" škoda.
Rozhodnutím odvolacího soudu je tak podle jejich názoru v příkrém rozporu se zásadami spravedlivého procesu, s právem na rovnost účastníků řízení a zákazu diskriminace.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 10 C 1178/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ze spisu obecného soudu Ústavní soud shledal průběh řízení ve věci samé a s tím spojené řízení o opravných prostředcích týkajících se výhradně nákladů řízení.
Stěžovatelé vycházeli ze skutečnosti, že ve věci měli plný úspěch, a na základě této skutečnosti by jim mělo příslušet právo na náhradu nákladů. Již z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně je patrné, že tento užil, při rozhodování o nákladech řízení, ustanovení §143 o.s.ř., podle kterého přísluší právo na náhradu nákladů tomu neúspěšnému žalovanému, který svým jednáním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Žalovaná, jako oprávněná z jiného právního vztahu, se domáhala svých nároků a k vymožení jejich pohledávek byla nařízena exekuce. Jinými slovy řečeno, žalovaná se zákonem stanoveným postupem domáhala svých práv, při jejichž realizaci došlo k zásahu do práv stěžovatelů.
Do střetu se tedy v dané věci dostala práva stěžovatelů i oprávněné, přičemž žádná ze stran nezavdala příčinu tím, že by porušila své zákonem stanovené povinnosti. Pokud je zákonem stanoveno, že vylučovací žaloba může směřovat výhradně vůči oprávněnému, přiznal zákonodárce pasivní legitimaci v řízení tomu, o jehož právech a nárocích se má jednat. Řízení o excindační žalobě je tak vedeno mezi stranami, které uplatňují svá vzájemná práva ve vztahu, do něhož se dostali jinak než vlastním volním jednáním.
Ústavní soud si je vědom, že rozhodování o nákladech soudního řízení je jeho integrální součástí, a je při něm proto třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Podle názoru Ústavního soudu však v projednávané věci obecné soudy dostály své povinnosti a nerozhodovaly o náhradě nákladů řízení mechanicky, zvážily, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Rozhodování o náhradě nákladů totiž nelze považovat za (případně jediný) nástroj, kterým je sankcionován účastník řízení, který ničím, než jen uplatňováním svých práv, nezavdal příčinu k zahájení řízení v jakékoliv věci.
Soudy prvého a druhého stupně svým rozhodnutím o náhradě nákladů nevybočily z procesních pravidel a nezkrátily stěžovatele v jím naříkaných právech. Rozhodování dovolacího soudu pak je založeno na zákonné výluce dovolacích důvodů, a proto odmítnutí dovolání bylo jediným možným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR.
K námitce o zkrácení v právu na spravedlivý proces pak Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle které toto právo nezaručuje, a ani zaručit nemůže, že každému návrhu účastníků řízení soud vyhoví. Jedná se (pouze) o záruku, že řízení v jeho věci proběhne na základě předem zákonem stanovených pravidel. Sama skutečnost, že rozhodnutí soudu je jiné, než jaké stěžovatelé očekávali, neznamená, že v řízení byla porušena jejich základní zaručená práva a svobody.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzené pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu