ECLI:CZ:US:2007:4.US.619.06
sp. zn. IV. ÚS 619/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Mgr. R. K., BK MEDIKA, spol. s r. o., Pod Nemocnicí 871, Klatovy II, zastoupeného JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Klatovech, Randova 204/I, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 11 Co 303/2006, a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 3. 2006, čj. 6 C 277/2005-107, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 9. 2006 se Mgr. R. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozsudky, vydané ve věci výživného jeho manželky, M. K.
Stěžovatel též navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 11 Co 303/2006.
Z ústavní stížnosti a z kopií citovaných rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo stěžovateli (žalovanému) uloženo přispívat na výživu jeho manželky (žalobkyně) měsíčně částkou 10 000 Kč, a to ode dne 9. 11. 2005 (výrok I.), spolu s povinností zaplatit dlužné výživné (výrok II.), část náhrady nákladů řízení (výrok IV.). Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 6 000 Kč (výrok V.). Žalobkyně v návrhu žádala na výživném přiznat částku 15 000 Kč měsíčně; do částky 5 000 Kč měsíčně byla žaloba zamítnuta, čímž bylo stěžovateli částečně vyhověno (výrok III.). Proti výrokům I., II., IV. a V. tohoto rozsudku podal stěžovatel odvolání.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 11 Co 303/2006, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení.
Dle názoru stěžovatele došlo citovanými rozsudky k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. I odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 Ústavy. Dále pak k porušení čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 26, čl. 30 a čl. 36 Listiny. Mimo obecná konstatování však stěžovatel tyto zásahy do svých základních práv nijak podrobněji neodůvodnil. Obecným soudům povšechně vytýkal nedostatečné hodnocení důkazů a též to, že další jím vznesené důkazní návrhy neprovedly, což mělo vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci; soudy dle stěžovatelova tvrzení nevycházely při stanovení výživného z těch příjmů, které v řízení před nimi deklaroval, ale z příjmů nereálných. Navíc prý opomenuly skutečnost, že stěžovatel již přispívá na výživu svých nezletilých dětí.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků obecných soudů, které byly k ústavní stížnosti stěžovatelem připojeny, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 3. 2006, čj. 6 C 277/2005, ve všech jeho výrocích, tedy i ve výroku III., jímž soud jeho obraně vyhověl (žalobu částečně zamítl), pročež tímto výrokem nemohlo dojít k zásahu do jeho základních práv a svobod. To navíc stěžovatel nikde ve své ústavní stížnosti netvrdí [srov. ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ostatně takové tvrzení by bylo očividně nesmyslné, což samo o sobě postačuje k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v té části, v níž je i výrok III. rozsudku nalézacího soudu napaden, a to aniž by bylo zcela nezbytné zvlášť hodnotit (ohledně uvedené parciality) jak nevčasnost a nepřípustnost ústavní stížnosti, tak nedostatek aktivní legitimace stěžovatele k jejímu podání.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), a nepřísluší mu proto právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Možnost ingerence do jejich rozhodovací činnosti se mu otvírá pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky (čl. 88 Ústavy) nebo mezinárodními smlouvami, k jejichž dodržování je Česká republika zavázána.
Předmětem řízení před obecnými soudy bylo přiznání výživného manželky stěžovatele. Okresní soud při určení výživného přihlédl ke všem odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného, jak mu to ukládá ust. §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") a své rozhodnutí, včetně provedených důkazů, řádně odůvodnil. Správnost postupu soudu prvního stupně následně potvrdil ve svém rozhodnutí také odvolací soud, který se mj. vypořádal s námitkou údajné nižší reálné výše příjmů stěžovatele.
Ústavní soud neshledal, že by v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu a z něho pak vyvozovaných právních závěrů došlo ze strany obecných soudů k pochybení majícímu ústavně právní rozměr. Soudy obou stupňů postupovaly zcela v souladu s příslušnými procesními normami i ustanoveními zákona o rodině a své právní závěry dostatečným způsobem odůvodnily. Nejednalo se tedy z jejich strany o projev libovůle, kterým by bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Co se týká stěžovatelem namítaného porušení čl. 11 Listiny a čl. I odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (ochrana vlastnického práva), poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že není jeho úkolem hodnotit správnost výše té či oné částky výživného, neboť tento závěr plně přísluší obecným soudům, které o ní rozhodují na základě příslušných podústavních norem. Místo pro zásah Ústavního soudu se otevírá až tam, kde obecné soudy při svém rozhodování o výši výživného z tohoto rámce vybočí způsobem natolik extrémním, že takové rozhodnutí je očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů neudržitelné (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03, Sb.n.u., sv. č. 33, str. 47). V projednávané věci však Ústavní soud takové pochybení neshledal.
Protože Ústavní soud nezjistil ani žádné jiné protiústavní závady přičitatelné ať už napadeným rozhodnutím, či řízení, jež jejich vydání předcházelo, odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou.
Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného soudního rozhodnutí má akcesorickou povahu a sdílí tudíž osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. března 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu