ECLI:CZ:US:2007:4.US.620.06.1
sp. zn. IV. ÚS 620/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti Městské části Praha 1, Vodičkova 18, zastoupené JUDr. PhDr. J. K., CSc., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Odo 884/2006, ze dne 21. 6. 2006, rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 17 Co 479/2005, ze dne 10. 1. 2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 51 C 307/2001, ze dne 6. 1. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2006, odmítl tento dovolání stěžovatelky směřující do rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 17 Co 479/2005, ze dne 10. 1. 2006 pro vady podaného dovolání podle §243c odst. 1 a §43 odst. 2 o. s. ř. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka podala proti rozsudku Městského soudu v Praze tzv. blanketní dovolání, které neobsahovalo žádné dovolací důvody a neoznačilo důkazy k prokázání důvodů dovolání, přičemž v něm stěžovatelka sdělila, že bude do 15 dnů náležitě doplněno. Toto doplnění však stěžovatelka učinila přípisem doručeným až po marném uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty pro podání dovolání, k němuž již proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet. Stěžovatelka vůči tomuto odmítavému usnesení dovolacího soudu namítá, že poučení Městského soudu v Praze bylo konfúzní, a proto jí byla podle jejího názoru dovolací lhůta ve smyslu ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř., dovolujícího podat v tomto případě dovolání ve lhůtě do čtyř měsíců, zachována. Jak se ale Ústavnímu soudu z rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 17 Co 479/2005, ze dne 10. 1. 2006 podává, uvedl tento v tomto rozsudku v poučení o dovolání, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání pouze za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c)]. Jestliže posléze i stěžovatelka v opožděně podaném doplnění dovolání ze dne 20. 4. 2006 odůvodnila své dovolání otázkou zásadního právního (resp. procesněprávního) významu, pak zjevně vycházela z daného jí poučení o dovolání a měla vycházet i ze lhůty, na kterou byla v předmětném poučení upozorněna. Ústavní soud se proto s její námitkou, že napadeným odmítavým usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu, nemohl ztotožnit a shledal ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněnou.
Stran návrhu na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 17 Co 479/2005, ze dne 10. 1. 2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 51 C 307/2001, ze dne 6. 1. 2005, pak byl Ústavní soud nucen konstatovat, že vzhledem k tomu, že podané dovolání nebylo vzhledem k výše uvedenému posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval (§75 odst. 1, §72 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla ústavní stížnost ve vztahu k těmto napadeným rozhodnutím podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu