ECLI:CZ:US:2007:4.US.627.06.1
sp. zn. IV. ÚS 627/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, zastoupené JUDr. V. T., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, č. j. 29 Odo 1701/2005-117, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2005, č. j. 20 Co 528/2004-69 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 8. 2004, č. j. 30 C 19/2000-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 9. 2006 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť výsledek sporu nepovažuje za spravedlivý. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadla žádná konkrétní ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") či Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), která by podle jejího názoru měla být v provedeném soudním řízení porušena.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 19/2000 Ústavní soud zjistil, že dne 4. 2. 2000 se Město Vsetín jako žalobce domáhalo u Obvodnímu soudu pro Prahu 1 proti stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení ve výši 302.838,- Kč s přísl. Město Vsetín v žalobě uvedlo, že podle Dohody o bezúplatném převodu majetku ze dne 20. 5. 1992 je výhradním vlastníkem budovy č. p. 1484 v k. ú. V. V 6. a 7. podlaží objektu se nacházejí nebytové prostory, které užívá stěžovatelka, aniž by za ně řádně platila nájemné stanovené Městskou radou ve Vsetíně dne 14. 1. 1997. Stěžovatelka v řízení namítala, že budova č. p. 1484 k. ú. V. byla postavena v souladu s Hospodářskou smlouvou o sdružení finančních prostředků na výstavbu 72 malometrážních bytů (věžový dům) na základě usnesení Rady ONV ve Vsetíně z 26. 5. 1970 podle ustanovení §352 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále jen "hospodářský zákoník") uzavřenou s Výrobní zemědělskou správou ve Vsetíně a vztahovala se na 7. nadzemní podlaží a polovinu 6. podlaží. Předběžnou dohodou ze dne 6. 10. 1969 bylo dohodnuto, že právní předchůdce stěžovatelky bude po dokončení budovy užívat prostory v 6. a 7. podlaží. Na základě Dohody o bezúplatném převedení majetku ze dne 20. 5. 1992 byla nemovitost převedena na základě schváleného Privatizačního projektu č. 621 Bytového podniku města Vsetín na Město Vsetín podle ustanovení §10 odst. 1 a §12 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."). Soud prvního stupně žalobě vyhověl, přičemž dospěl k závěru, že předmětná budova byla ve vlastnictví státu (§11 odst. 4 hosp. zák.) a na základě rozhodnutí státu v rámci tzv. velké privatizace je od roku 1992 výlučním vlastníkem budovy žalující obec. K vydržení práva bezplatně užívat nebytové prostory nedošlo a z privatizačního projektu nevyplývá závazek žalobce vůči stěžovatelce poskytovat jí bezplatně užívání předmětných nebytových prostor.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Stěžovatelka podala ve věci i dovolání, které Nejvyšší soud shledal sice přípustným, ale nedůvodným. Dovolací soud v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí uvedl, že vzhledem k neexistenci práva bezplatného užívání nebytových prostor nevznikl žalující obci při převodu vlastnictví podle zákona č. 92/1991 Sb. vůči stěžovatelce žádný závazek, neboť stěžovatelce nesvědčilo žádné právo užívání či nájmu, ať již založené smlouvou nebo právním předpisem, a proto nemohlo dojít ani k jeho vydržení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že v rozhodování obecných soudů došlo k pochybení, která poškodila stěžovatelku v jejím právu na spravedlivý proces a neposkytla ochranu jejím právům. Obecné soudy podle názoru stěžovatelky nevzaly v úvahu námitky stěžovatelky, popřely její právo bezplatného užívání předmětných nebytových prostor a popřely i vznik práva jejich bezplatného užívání jako práva odpovídajícímu věcnému břemeni. Stěžovatelka má za to, že v řízení, které na všech stupních k návrhu Města Vsetína proběhlo, byly právní poměry vzniklé v minulosti, za jiného právního režimu, vykládány a hodnoceny nikoliv podle tehdy platných předpisů, jak by to bylo podle stěžovatelky správné a spravedlivé, ale byly spíše vykládány tak, aby vyhovovaly především současnosti a podporovaly žalobce. Stěžovatelka tedy napadla hodnocení provedených důkazů a právní závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (§157 o. s. ř.), a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Jak je patrno z obsahu soudního spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se procesními i hmotně právními námitkami stěžovatelky vznesenými v průběhu řízení náležitě zabývaly, procesní ochranu právům přiznaným vnitrostátním právem jí poskytly a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, o které důkazy svá rozhodnutí opřely a kterými ustanoveními aplikovaných právních předpisů se při svém rozhodování řídily. Ústavní soud má za to, že výklad aplikovaných ustanovení podaný obecnými soudy není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění. Vzhledem k tomu, že při posuzování námitek vznesených v ústavní stížnosti porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo v průběhu řízení shledáno a s konkrétními námitkami stěžovatelky, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu, občanského zákoníku, obchodního zákoníku, hospodářského zákoníku, zákona č. 92/1991 Sb., i dalších předpisů na ně navazujících, se obecné soudy vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatelce byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelka tvrdí, že její základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu