ECLI:CZ:US:2007:4.US.629.05
sp. zn. IV. ÚS 629/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti J. H., a J. H., zastoupené JUDr. Josefem Dvořákem, advokátem Advokátní kanceláře v Českých Budějovicích, Krajinská 31, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích, č. j. 34 Nc 5812/2002-297, ze dne 21. 3. 2005, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 19 Co 1013/2005, ze dne 8. 6. 2005, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelky se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení jejich práva na právní pomoc, zaručeného čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zamítnut jejich návrh na odklad exekuce.
Jak stěžovatelky uvádějí v ústavní stížnosti, Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením, č. j. 34 Nc 5812/2002-297, ze dne 21. 3. 2005, zamítl jejich návrh jako osob povinných na odklad exekuce, jehož se domáhaly s odůvodněním, že probíhá řízení, v němž se dovolávají změny exekučního titulu v části týkající se úrokové sazby. K podanému odvolání pak Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením, sp. zn. 19 Co 1013/2005, ze dne 8. 6. 2005, toto rozhodnutí potvrdil. Návrh stěžovatelek obecné soudy zamítly s odůvodněním, že exekuční titul je pravomocný a vykonatelný, věc nemůže být projednána znovu a návrh je tak považován za další pokus o oddálení provedení exekuce. Napadenými usneseními uvedených soudů bylo podle názoru stěžovatelek porušeno jejich právo na právní pomoc. I když se v napadených usneseních tato otázka přímo nezmiňuje, dotýká se porušení jejich práva na právní pomoc řady usnesení v daném exekučním řízení, kdy uvedené soudy opakovaně zamítly jejich návrhy na ustanovení zástupce z řad advokátů, jehož si stěžovatelky nemohly s ohledem na jejich sociální situaci samy zvolit. Zamítavá stanoviska soudy odůvodnily tím, že jde o zřejmé bezúspěšné uplatňování práva a že jsou stěžovatelky vlastníky i jiných nemovitostí než těch, které jsou draženy v rámci exekučního řízení a nejde tedy o osoby nemajetné. Stěžovatelky ke zmiňovaným nemovitostem však uvádějí, že s těmito nemovitostmi mohou obtížně disponovat, neboť ještě není projednáno dědictví. Stěžovatelky jsou tedy názoru, že jejich poměry odůvodňovaly a i nadále odůvodňují použití ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. a nápravy není možno dosáhnout jinak, než zrušením obou napadených rozhodnutí Ústavním soudem.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 34 Nc 5812/2002, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatelkám nebyl v exekučním řízení ustanoven zástupce dle §30 odst. 1 o. s. ř., neboť v daném případě nebyly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 o. s. ř. a tato skutečnost brání zástupce dle shora uvedeného ustanovení ustanovit. Soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatelky jsou dědičkami nemovitostí po zemřelém J. H. zapsaných v KÚ Srubec a nejsou tedy nemajetné. Stěžovatelkami napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s jejich ústavními právy a krajský soud proto navrhuje, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno, neboť ji považuje za nedůvodnou.
Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a obsah spisu, sp. zn. 34 Nc 5812/2002.
Shora uvedená vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelkám na vědomí.
III.
Ústavní soud předně zdůrazňuje, jak dává opakovaně ve svých rozhodnutích najevo, že není součástí obecné soudní soustavy či jejím vrcholem (čl. 90 Ústavy ČR), respektuje nezávislost obecných soudů a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jurisdikční činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze v případě, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Základ ústavní stížnosti představuje stěžovatelkami namítané porušení jejich práva na právní pomoc, spočívající v nevyhovění jejich návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů podle ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř., kdy stěžovatelky tento návrh odůvodňovaly jejich nepříznivou sociální situací. Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjišťuje, že stěžovatelky v probíhajícím exekučním řízení zmíněné návrhy na ustanovení zástupce z řad advokátů několikrát uplatnily a obecné soudy se ve svých zamítavých rozhodnutích těmito návrhy podrobně zabývaly a rozvedly důvody, pro něž nelze návrhu stěžovatelek na ustanovení zástupce z řad advokátů ve smyslu ustanovení §30 o. s. ř. ve spojení s §138 o. s. ř. vyhovět (č.l. 286, 346).
Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů se však vztahují toliko k návrhu stěžovatelek na odklad exekuce, který odůvodňují probíhajícím řízením o změnu exekučního titulu, jímž je vykonatelný rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, jenž nabyl právní moci 14. 7. 1999. Obecné soudy v ústavní stížností napadených usneseních tento návrh stěžovatelek na odklad exekuce zamítly s tím, že exekuční titul je pravomocný a vykonatelný a proto závazný pro účastníky řízení i všechny orgány. Návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů nebyl v souvislosti s napadenými rozhodnutími předmětem rozhodování obecných soudů a posuzovanými rozhodnutími proto nemohlo být zasaženo do práva na právní pomoc zaručeného čl. 37 odst. 2 Listiny, jak stěžovatelky v posuzované ústavní stížnosti tvrdí.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu