ECLI:CZ:US:2007:4.US.63.06.1
sp. zn. IV. ÚS 63/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů 1) H. K., 2) S. L., 3) L. N., 4) F. Z., všech zastoupených JUDr. R. P., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2005, č.j. 22 Cm 15/2005 - 179, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2005, č.j. 8 Cmo 433/2005 - 200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 2. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v právní věci stěžovatelů v postavení žalobců proti obchodní společnosti CLEAN SERVIS, a.s., v postavení žalované, o nahrazení projevu vůle ke smlouvě o převodu akcií, nepřiznal stěžovatelům osvobození od soudního poplatku za návrh na předběžné opatření ze dne 2. 9. 2005. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") následně svým usnesením ze dne 25. 10. 2005 k odvolání všech stěžovatelů potvrdil napadané usnesení soudu I. stupně.
Stěžovatelé se domnívali, že napadanými rozhodnutími obecných soudů byla zasažena jejich ústavně zaručená práva, právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. byl porušen princip ukládání povinností jen při zachování základních práv a svobod zakotvený v čl. 4 odst. 1 Listiny.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé nejprve stručně popsali napadaná usnesení obecných soudů a průběh řízení, který předcházel vynesení těchto rozhodnutí krajským a vrchním soudem. V rámci samotných výhrad vůči napadaným rozhodnutím obecných soudů pak stěžovatelé především namítali, že obecné soudy svým postupem neumožnily stěžovatelům domáhat se stanoveným způsobem jejich práv, přičemž argumentaci v tomto směru stěžovatelé ve své ústavní stížnosti blíže rozvedli. Současně stěžovatelé Ústavnímu soudu vyjevili své přesvědčení, že vztahuje-li krajský soud ve svém usnesení ze dne 8. 9. 2005 nárok na osvobození od soudních poplatků pouze ke skupině sociálně slabých občanů, nutně se zde jedná o znevýhodnění občanů nikoliv zcela nemajetných vůči občanům sociálně slabým. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti taktéž tvrdili, že pokud krajský soud ve svém usnesení ze dne 8. 9. 2005 při zjišťování majetkových poměrů stěžovatelů zohlednil jimi obývané nemovitosti v jejich vlastnictví, tímto se krajský soud dopustil nerespektování čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť nepřímo po stěžovatelích vyžaduje, aby za účelem získání prostředků na složení jistoty prodali či zatížili nemovitosti, v nichž realizují své základní právo na bydlení. V dalším stěžovatelé Ústavnímu soudu přednesli své výtky směřující výhradně vůči napadanému usnesení vrchního soudu. V tomto tak vrchní soud podle jejich stanoviska předně nesprávně naznačuje, že stěžovatelé nesplnili povinnost prokázat soudu věrohodným způsobem jejich majetkové a sociální poměry. Stěžovatelé se rovněž nebyli s to ztotožnit s postupem, kdy vrchní soud zahrnul do posouzení jejich majetkových poměrů cenu akcií ve vlastnictví stěžovatelů, které jsou ovšem akciemi veřejně neobchodovatelnými, tudíž nikterak nemohou ovlivnit majetkové poměry stěžovatelů. Svou ústavní stížnost uzavřeli stěžovatelé výhradou, že odvolací soud se nezabýval celkovými poměry stěžovatelů, nýbrž jen jejich složkou majetkovou.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 22 Cm 15/2005. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelů z jejich ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud stěžovatelé ve své ústavní stížnosti napadají právní závěry obecných soudů, k nimž tyto dospěly v jejich záležitosti, a to s tím, že krajský a vrchní soud jejich právní věc nesprávně právně posoudily, neboť v této byly dány podmínky pro osvobození stěžovatelů od soudního poplatku za návrh na předběžné opatření, nelze než označit toto jednání stěžovatelů jako jejich polemiku s obecnými soudy ohledně naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí obecnými soudy v té podobě, jak ony učinily. Tímto však stěžovatelé staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za podmínky, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu nadto plyne, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované pod č. 28 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, str. 275; dostupné na www.judikatura.cz). Je tedy primárně věcí obecných soudů, aby posoudily důvodnost osvobození účastníka řízení od soudních poplatků; ústavněprávní dimenze může být takovým rozhodováním dotčena, pokud při rozhodování soudy nerespektují kogentní znění procesněprávních norem, nebo je-li jimi provedená interpretace a aplikace krajně nespravedlivá.
Obecné soudy ve svých rozhodnutích (zejm. č.l. 179-180, č.l. 202-205) zřetelně vyložily, na jakém základě nepřiznaly stěžovatelům osvobození od soudního poplatku za návrh na předběžné opatření, z těchto současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byly obecné soudy vedeny při formulování právního závěru, dle něhož majetkové a sociální poměry stěžovatelů neodůvodňují v souzené záležitosti použití ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Podle přesvědčení Ústavního soudu právní úvahy obecných soudů, jak jsou seznatelné z jimi vydaných napadaných rozhodnutí, nevybočují z mezí zákona, přičemž na jejich podkladě učiněný právní závěr obecných soudů má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, který z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí.
Ač stěžovatelé ve své ústavní stížnosti prohlašují, že obecné soudy svým postupem neumožnily těmto domáhat se stanoveným způsobem jejich práv, vrchní soud ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2005 uzavřel, že: "nepřiznáním tohoto osvobození, se zřetelem právě k žalobci tvrzeným okolnostem významným pro rozhodnutí o jejich žádosti, nenastane situace, kdy by jim jen pro jejich nepříznivou majetkovou situaci, to je proto, že by nemohli zaplatit jistinu 100.000 Kč a soudní poplatek 500 Kč, bylo znemožněno uplatňovat jejich právo u soudu" (č.l. 204-205). Takto citovaný právní závěr vrchního soudu má Ústavní soud za logicky správný, právně konzistentní a plně ústavně souladný, výše předestřenou námitku stěžovatelů tedy nelze považovat za opodstatněnou. Užil-li krajský soud ve svém rozhodnutí ze dne 8. 9. 2005 obratu sociálně slabý občan, stalo se tak v té souvislosti, kdy soud I. stupně stěžovatelům osvětloval smysl ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu (č.l. 180). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 8. 9. 2005 tedy nevytvořil kategorii sociálně slabých občanů požívající zvláštních oprávnění či výsad, jak stěžovatelé naznačují ve své ústavní stížnosti, ten naopak postupoval v souladu se zákonem a do rovnosti účastníků řízení nikterak nezasáhl. Pokud stěžovatelé vnímají za prostředek diskriminace samotné ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu, které dle jejich náhledu zvýhodňuje občany nemajetné před občany nikoliv zcela nemajetnými, Ústavní soud k tomuto poznamenává, že účel tohoto ustanovení občanského soudního řádu je přesně opačný. Krajský soud se pak nedopustil ani porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, jelikož z pouhé skutečnosti, že krajský soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 8. 9. 2005 zohlednil při zjišťování majetkových poměrů stěžovatelů mimo jiné jimi obývané nemovitosti v jejich vlastnictví, což ostatně odpovídá povinnosti obecného soudu zkoumat poměry žadatele o osvobození od soudního poplatku ve smyslu §138 odst. 1 občanského soudního řádu, není možno bez dalšího dovozovat, jak nesprávně činí stěžovatelé ve své ústavní stížnosti, že by krajský soud po stěžovatelích vyžadoval, aby tito za účelem získání prostředků na složení jistoty prodali či zatížili nemovitosti, v nichž realizují své základní právo na bydlení.
Předkládají-li stěžovatelé Ústavnímu soudu své výtky směřující výhradně vůči napadanému usnesení vrchního soudu, těmto Ústavní soud rovněž nemohl přisvědčit. Pokud mají stěžovatelé za to, že vrchní soud ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2005 nesprávně konstatoval na straně stěžovatelů nesplnění povinnosti prokázat soudu věrohodným způsobem jejich majetkové a sociální poměry, k tomuto postačí stěžovatele odkázat na napadané usnesení vrchního soudu, v němž ten uvádí, že: "Žalobci jsou ovšem povinni soudu věrohodným způsobem prokázat své majetkové a sociální poměry, jimiž žádost o osvobození od soudních poplatků odůvodňují. To žalobci učinili." (č.l. 203). K námitce stěžovatelů, dle níž vrchní soud vadně zahrnul do posouzení jejich majetkových poměrů cenu akcií ve vlastnictví stěžovatelů, které jsou ovšem akciemi veřejně neobchodovatelnými, tudíž nikterak nemohou ovlivnit majetkové poměry stěžovatelů, Ústavní soud připojuje, že vrchní soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 10. 2005 operuje s termínem "hodnota, na níž si stěžovatelé oceňují své veřejně neobchodovatelné listinné akcie", nikoliv cena akcií (č.l. 202-204), přičemž úvahu vrchního soudu, podle které veřejně neobchodovatelné akcie ve vlastnictví stěžovatelů ovlivňují jejich majetkové poměry, považuje Ústavní soud za přiléhavou. K výhradě stran neúplnosti posouzení celkových poměrů stěžovatelů vrchním soudem Ústavní soud nakonec doplňuje, že dle jeho zjištění se obecné soudy zabývaly poměry stěžovatelů plně v souladu se zákonem, ani v tomto směru tedy nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelů.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu