ECLI:CZ:US:2007:4.US.639.06
sp. zn. IV. ÚS 639/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. B., zastoupeného JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Arbesova 400, proti usnesení Krajského soudu v Ústí na Labem - pobočka v Liberci ze dne 8. 8. 2006, č. j. 35 Co 660/2006-33, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 10. 2006 podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí na Labem - pobočka v Liberci ze dne 8. 8. 2006, č. j. 35 Co 660/2006-33. Stěžovatel současně spojil ústavní stížnost s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Dle názoru stěžovatele napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací změnil usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. 7. 2005, č. j. 6 C 326/2003-27, ve výroku I. tak, že stěžovateli uložil ve výroku I. povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Krnošové, advokátky se sídlem Česká Lípa, Pátova 777, náklady řízení u okresního soudu ve výši 20.349 Kč a náklady předchozího odvolacího řízení ve výši 446 Kč. Ve výroku II. krajský soud usnesení okresního soudu ve výroku II. o soudním poplatku potvrdil a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení. Stěžovatel namítal, že odvolací soud při rozhodování o výši nákladů řízení nepřihlédl ke skutečnosti, že v dané věci se jednalo o určení výživného pro rozvedenou manželku, tedy věc upravenou zákonem o rodině. To, že odvolací soud aplikoval ustanovení §3 odst. 1, 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb.") považuje stěžovatel za nemorální, neboť takto přiznané náklady řízení za zastoupení žalobkyně advokátem neodpovídají povaze sporu. Na podporu svého tvrzení stěžovatel poukázal na skutečnost, že v jiném sporu, ve kterém rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v obdobné věci (výživné pro manželku) aplikoval v souvislosti s rozhodnutím o nákladech řízení tentýž soud §7 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. Stěžovatel tedy namítá, že ve věci výživného pro manželku a výživného pro rozvedenou manželku rozhodly dva senáty Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci o odměně advokáta podle rozdílných ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Na základě popsaného postupu soudu stěžovatel dovozuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces, práva na zachování rovnosti občanů v jejich právech a práva na rovnost účastníků v řízení.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený Okresním soudem v České Lípě sp. zn. 6 C 326/2003.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí spolu s připojeným spisem Okresního soudu v České Lípě z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných pod ústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Otázkou náhrady nákladů se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 303/02 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usnesení č. 25). O nákladech řízení rozhodují soudy ve sporném řízení z úřední povinnosti na základě úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení, jde o samostatné výroky procesního charakteru.
Ústavní soud zdůrazňuje, že aplikace a interpretace ustanovení §142 a násl. o. s. ř. je výlučně věcí obecných soudů. Ústavní přezkum výroků (rozhodnutí) o nákladech řízení, s ohledem na povahu věci, může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně. Jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil, přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní (§157 o. s. ř.) a pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu není obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Krajský soud své rozhodnutí řádně zdůvodnil, přičemž jeho závěry byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003, ASPI MP952) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlnosti řízení zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud proto nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení, v ústavní stížnosti tvrzených, základních práv. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Jestliže tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že odvolací soud dospěl při posuzování výše nákladů řízení k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem v projednávané věci dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí o nákladech řízení v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu. Ústavní soud právní názory odvolacího soudu obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pro odmítnutí ústavní stížnosti nebyly dány důvody k rozhodnutí, jímž by byla dle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jak se stěžovatel rovněž v návrhu domáhal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu