ECLI:CZ:US:2007:4.US.647.05.1
sp. zn. IV. ÚS 647/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky, v právní věci stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. M. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 9. 2004, č.j. 2 T 344/2002-407, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2004, č.j. 5 To 473/2004-449, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2005, č.j. 3 Tdo 727/2005-472, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 9. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když napadaným rozsudkem Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") byl uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let. Dále byl tímto rozsudkem okresního soudu stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců a povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovna Blansko, částku 158.236 Kč. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") následně svým rozsudkem ze dne 24. 11. 2004 k odvolání stěžovatele zrušil napadaný rozsudek soudu I. stupně a uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl stěžovateli podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") pak usnesením ze dne 29. 6. 2005 odmítl dovolání stěžovatele ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako zjevně neopodstatněné.
2. Stěžovatel se domníval, že napadaná rozhodnutí obecných soudů vybočují z mezí ústavně stanoveného postupu a jsou projevem libovůle v soudním rozhodování. Dle náhledu stěžovatele tak v řízení před obecnými soudy a jejich rozhodnutími došlo k zásahu do jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. k porušení čl. 2 odst. 2. Listiny, čl. 1 odst. 1, odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ze strany obecných soudů.
3. Ve své ústavní stížnosti, doplněné podáním ze dne 3. 10. 2005, stěžovatel nejprve předložil výhrady stran postupu, jakým okresní soud prováděl dokazování v jeho trestní věci. V tomto směru stěžovatel prohlašoval, že obhajobě ani obhajobou navrhovanému znalci nebyla zpřístupněna část spisového materiálu, jmenovitě CD nosič, o němž referuje revizní znalecký posudek Ústavu silniční a městské dopravy, a.s. (dále jen "Ústav"), na jeho straně č. 82. Současně pak okresní soud v rámci hlavního líčení konaného dne 11. 5. 2005 (správně 11. 5. 2004) neumožnil znalci obhajoby realizovat potřebné úkony, tj. zejména kladení otázek znalcem a přezkoumání spisového materiálu, směřující k prokázání pravdivosti tvrzení stěžovatele, což ovšem rozporuje ustanovením §107 odst. 1 ve spojení s §110a trestního řádu. Okresní soud rovněž připustil situaci, kdy nebylo postaveno najisto, které konkrétní osoby, mimo S. B., se na vypracování znaleckého posudku Ústavu podílely, tímto však soud I. stupně založil porušení §110 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel taktéž Ústavnímu soudu vyjevil své přesvědčení, že závěry znaleckého posudku Ústavu jsou z hlediska technického, matematického a fyzikálního zcela chybné a nesprávné, nadto tento zpracovávala osoba jen se středoškolským vzděláním, což ostře kontrastuje se vzděláním znalců Ing. H., CSc., a Ing. V. Soustavně opakované námitky obhajoby z této oblasti ovšem okresní soud nikterak nevyslyšel. Z takto naznačených pochybení okresního soudu stěžovatel dovozoval především zásadní zkrácení jeho práva na obhajobu a porušení v ústavní stížnosti specifikovaných základních zásad trestního řízení.
4. V dalším stěžovatel Ústavnímu soudu přednesl své výhrady směřující vůči znění napadaného rozsudku okresního soudu. Dle stanoviska stěžovatele není z tohoto rozhodnutí soudu I. stupně nikterak zřejmé, jakou úvahou byl tento orgán veden, upřednostnil-li určitý důkaz před jiným, na tomto základě tak stěžovatel prohlásil napadaný rozsudek okresního soudu za nepřezkoumatelný. Okresní soud mimoto ve svém rozsudku ze dne 13. 9. 2004 zcela opomenul zabývat se doplněním znaleckého posudku Ing. H., CSc., ze dne 9. 5. 2004. Jelikož pak tento nedostatek napadaného rozsudku okresního soudu neodstranil ani soud odvolací, označil stěžovatel toto doplnění znaleckého posudku, plně ve shodě s judikaturou Ústavního soudu, za opomenutý důkaz.
5. Stěžovatel se dále nebyl s to ztotožnit se skutečností, že právě on vystupuje v řízení před obecnými soudy jako trestně stíhaný, neboť obecné soudy shodně dovodily, s ohledem na porušení povinnosti řidiče ze strany poškozeného, spoluzavinění poškozeného T. Š. na způsobení předmětné dopravní nehody. Pokud tedy obecné soudy konstatovaly dvě odlišná porušení pravidel silničního provozu, jichž se dopustili poškozený Š. a stěžovatel, je nutno vnímat za diskriminující, vystupuje-li jedna z těchto osob před obecnými soudy výhradně jako poškozený a druhá výhradně jako trestně stíhaný.
6. Svou ústavní stížnost uzavřel stěžovatel námitkou vůči napadanému usnesení Nejvyššího soudu ČR, který se v tomto měl dopustit nepřiměřeně restriktivního výkladu ustanovení §256b odst. 1 písm. g) trestního řádu (správně §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu). Argumentaci v tomto směru stěžovatel ve své ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.
7. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Blansku, sp. zn. 2 T 344/2002. Z tohoto zjistil, že dle výroku napadaného rozsudku krajského soudu, kterým byl zrušen rozsudek okresního soudu ze dne 13. 9. 2004, stěžovatel dne 22. 9. 2001 v době kolem 15.50 hod. jako řidič osobního motorového vozidla, tov. zn. Toyota RAV 4, kdy vyjížděl z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na silnici č. 373 v km 62,5 v katastru obce K., okr. B., kdy neměl dostatečný dohled vlevo ve svém směru jízdy, v důsledku vlastní nepozornosti nedal přednost v jízdě z jeho pohledu zleva jedoucímu motocyklu tov. zn. JAWA 350, který řídil T. Š., v důsledku jednání řidiče automobilu došlo ke vjetí jím řízeného vozidla do jízdního pruhu motocyklu řidiče T. Š. a následně k nárazu motocyklu do levého boku vozidla řízeného stěžovatelem a ke zranění řidiče T. Š., které ze soudně lékařského hlediska je hodnoceno jako lehké, a ke zranění spolujezdce řidiče Š. L. K., které je ze soudně lékařského hlediska hodnoceno jako těžké. Tímto se stěžovatel dopustil spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl krajským soudem vyměřen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl stěžovateli podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, jak již bylo uvedeno v předchozím. Při prostudování spisu okresního soudu, sp. zn. 2 T 344/2002, učinil Ústavní soud mimo výše naznačená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní a krajský soud ve svých vyjádřeních shodně odkázaly na odůvodnění jimi vydaných napadaných rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR do svého vyjádření obsáhl především úvahy o povaze dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, resp. o postavení Nejvyššího soudu ČR v rámci soustavy obecných soudů. Na jejich podkladě pak Nejvyšší soud ČR uvědomil Ústavní soud o vlastním přesvědčení, že postupem v řízení před dovolacím soudem ani jeho rozhodnutím nebyl porušen trestní řád, stejně jako ostatní v České republice účinné normy včetně Ústavy a Listiny. Nejvyšší soud ČR tak měl za to, že námitky stěžovatele z jeho ústavní stížnosti lze považovat za zjevně neopodstatněné. Okresní státní zastupitelství v Blansku se k ústavní stížnosti stěžovatele věcně nikterak nevyjádřilo. Krajské státní zastupitelství v Brně a Nejvyšší státní zastupitelství se svými přípisy adresovanými Ústavnímu soudu svého postavení vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti vzdala.
9. Tato vyjádření byla zaslána stěžovateli na vědomí. Ten v rámci své repliky Ústavnímu soudu pouze sdělil, že na podané ústavní stížnosti trvá.
II.
10. Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Do své ústavní stížnosti stěžovatel obsáhl nejprve výtky stran vedení řízení, jak k tomuto přistoupil v jeho trestní věci okresní soud, jmenovitě především vůči postupu, jakým okresní soud prováděl dokazování v trestní záležitosti stěžovatele. K takto naznačeným výhradám stěžovatele má však Ústavní soud za potřebné připomenout, že dle již ustálené judikatury Ústavního soudu je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ústavní soud tak není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva obecnými soudy, přičemž do jejich rozhodovací činnosti může v tomto směru zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Do procesu dokazování, resp. zjišťování skutkového stavu pak Ústavní soud ingeruje toliko v případech zjištění, že důkazy byly získány a posléze použity v rozporu s procesními předpisy, v případech důkazů opomenutých a konečně v případech svévolného hodnocení provedených důkazů. V projednávané věci ovšem Ústavní soud nastoupení žádné z výše popsaných okolností neshledal.
12. Nebyl-li obhajobě ani obhajobou navrhovanému znalci zpřístupněn CD nosič ve smyslu str. 82 znaleckého posudku Ústavu (č.l. 349), který ovšem k tomuto nebyl Ústavem přiložen, Ústavní soud toto nevnímá jako zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, to zejména s ohledem skutečnost, že na tomto CD nosiči se nacházela výhradně elektronická verze znaleckého posudku Ústavu (č.l. 378, č.l. 411). Obdobné Ústavní soud konstatuje rovněž k tvrzením stěžovatele, dle nichž okresní soud v rámci hlavního líčení konaného dne 11. 5. 2004 neumožnil znalci obhajoby realizovat potřebné úkony směřující k prokázání pravdivosti tvrzení stěžovatele, čímž měl okresní soud nerespektovat §107 odst. 1 ve spojení s §110a trestního řádu. Podle přesvědčení Ústavního soudu totiž ustanovení trestního řádu nestanoví oprávnění znalce obhajoby v tom rozsahu, jak je stěžovatel dovozuje ve své ústavní stížnosti. Pokud pak okresní soud považoval za zákonný a použitelný důkaz znalecký posudek Ústavu, tedy instituce přibrané okresním soudem k přezkoumání posudků podaných znalci Ing. V. a Ing. H., CSc. (č.l. 266), který byl vypracován písemně, obsahuje popis požadovaných zkoumání, popis zkoumaného materiálu, popis metodiky zkoumání, závěr, znaleckou doložku, označení osoby, jež posudek vypracovala, podpis předsedy představenstva Ústavu, jakož i razítko Ústavu silniční a městské dopravy, a.s. (č.l. 267 a násl.), na takto vymezeném postupu okresního soudu nezjistil Ústavní soud ničeho protiústavního. Lze sice připustit, že vyplynulo-li u hlavního líčení konaného dne 11. 5. 2004 z výslechu znalce B., jenž znalecký posudek Ústavu zpracovával, že na jeho přípravě se podílely také další osoby provádějící měření, aniž by tyto byly znalcem jednoznačně identifikovány (č.l. 380), za těchto okolností by odstranění nejasností o identitě těchto jednotlivců přispělo k vyšší transparentnosti znaleckého posudku Ústavu. Takto specifikovaná nedokonalost znaleckého posudku Ústavu, resp. počínání okresního soudu ovšem nevyvolala žádných důsledků v oblasti základních práv a svobod stěžovatele. S výhradami stěžovatele stran nedostatečné vzdělanostní vybavenosti znalce B. se vypořádal ve svém rozsudku ze dne 13. 9. 2004 již okresní soud (č.l. 411), dle mínění Ústavního soudu způsobem plně ústavně souladným. Nakonec vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že svá rozhodnutí vystavěly mimo jiné na závěrech znaleckého posudku Ústavu, které jsou z hlediska technického, matematického a fyzikálního zcela chybné a nesprávné, takto formulované námitky stěžovatele se vztahují k hodnocení důkazů ze strany obecných soudů. K tomuto Ústavní soud zdůrazňuje, že je úkolem právě obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy, a to podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obecné soudy tak při šetření této zásady učinily a dospěly k závěru, na kterém Ústavní soud nehodlá ničeho měnit.
13. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále prohlašuje, že z napadaného rozsudku okresního soudu není seznatelné, jakou úvahou byl tento orgán veden, upřednostnil-li určitý důkaz před jiným. Takto vymezená výtka stěžovatele primárně směřuje vůči již zrušenému rozsudku okresního soudu ze dne 13. 9. 2004, jelikož však odvolací soud neprováděl v trestní věci stěžovatele žádné dokazování (č.l. 445) a svá skutková zjištění uvedená v rozsudku ze dne 24. 11. 2004 převzal od soudu I. stupně (č.l. 452), který tato vyjevil právě ve zrušeném rozsudku ze dne 13. 9. 2004, Ústavní soud proto považoval za nutné posoudit opodstatněnost této námitky. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, v trestní věci stěžovatele byly nejprve obstarány dva znalecké posudky, a to posudek znalce Ing. V., jenž byl přibrán k podání znaleckého posudku Policií České republiky, Okresní ředitelství Blansko, jejím opatřením ze dne 26. 2. 2002 (č.l. 58, č.l. 82 a násl.), a posudek znalce Ing. H., CSc., který okresnímu soudu předložil stěžovatel (č.l. 216 a násl.). S ohledem na rozpornost určitých závěrů znaleckých posudků znalců Ing. V. a Ing. H., CSc., přistoupil okresní soud k přibrání Ústavu k přezkoumání posudků podaných znalci Ing. V. a Ing. H., CSc. (č.l. 266). V samotném odůvodnění svého rozsudku ze dne 13. 9. 2004 okresní soud konstatoval, že znalci Ing. V. a Ing. H., CSc., se ve svých závěrech ve vztahu ke stanovení nehodového děje a zhodnocení přijatelnosti výpovědí účastníků dopravní nehody z hlediska jejich technické přijatelnosti rozcházejí, resp. vysvětlil, že z této příčiny byl Ústavem vypracován revizní znalecký posudek (č.l. 410). Dle dalšího textu odůvodnění napadaného rozsudku okresního soudu pak tento činil svá skutková zjištění na podkladě závěrů znaleckého posudku Ústavu, přičemž v této souvislosti nikterak nezmiňoval posudek znalce Ing. H., CSc., ani posudek znalce Ing. V. (zejm. č.l. 410-411). S ohledem na takto naznačené, při uvážení povahy znaleckého posudku Ústavu, jenž byl vypracován za účelem přezkumu posudků znalců Ing. V. a Ing. H., CSc., a při současném zohlednění omezenosti příslušné technické odbornosti okresního soudu, který si této dle odůvodnění svého rozsudku ze dne 13. 9. 2004 byl vědom, Ústavní soud v této části uzavírá, že napadané rozhodnutí okresního soudu nevyvolává pochybnosti o zřejmosti úvah, jimiž byl okresní soud veden při upřednostnění znaleckého posudku Ústavu před ostatními ve věci získanými znaleckými posudky, které by byly způsobilé přivodit zásah Ústavního soudu do nezávislého rozhodování obecných soudů.
14. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti předkládá tu námitku, dle níž okresní soud opomenul ve svém rozsudku ze dne 13. 9. 2004 jakkoli se vyjádřit k doplnění znaleckého posudku Ing. H., CSc., ze dne 9. 5. 2004, kteroužto vadu rozhodnutí soudu I. stupně nenapravil ani soud odvolací, touto se Ústavní soud nemohl zabývat. Řízení o ústavní stížnosti je totiž ovládáno zásadou subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tento požadavek ovšem není možno posuzovat výhradně z hlediska formálního, tedy nelze vyžadovat pouhé dodržení procesního postupu vyčerpáním všech opravných prostředků, ale také z hlediska obsahového, tedy je nutno vyžadovat např. navrhování provedení důkazů či namítání případných pochybení již v rámci těchto opravných prostředků. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že v písemném vyhotovení stěžovatelova odvolání směřujícího proti rozsudku okresního soudu ze dne 13. 9. 2004 zcela absentují výtky stěžovatele vůči nedostatkům odůvodnění napadaného rozsudku okresního soudu s tím, že by se v tomto okresní soud opomenul zabývat doplněním znaleckého posudku Ing. H., CSc., ze dne 9. 5. 2004 (č.l. 421-423, č.l. 425-428). Stejně tak je tomu ve vyjádřeních právního zástupce stěžovatele při jednání před odvolacím soudem konaném dne 24. 11. 2004 (č.l. 445-446). Z tohoto pohledu je pak dovolávání se ochrany stěžovatele ze strany Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti do značné míry problematické, neboť to byl právě odvolací soud, který měl posoudit případná pochybení okresního soudu při rozhodování právní věci stěžovatele a případné vady napadaného rozsudku nalézacího soudu. Již před odvolacím soudem tak měl stěžovatel přednést výše naznačené námitky, které ten předkládá až v rámci řízení o ústavní stížnosti. Za zvolenou taktiku vystupování před soudem a jednání ve vztahu k tomuto orgánu nese odpovědnost sám stěžovatel, který mimoto byl v odvolacím řízení právně zastoupen advokátem.
15. Pokud se jedná o výhrady stěžovatele stran právní kvalifikace jeho jednání obecnými soudy, tyto Ústavní soud nemá za opodstatněné. Krajský soud ve svém rozsudku ze dne 24. 11. 2004 odůvodnil, na jakém základě kvalifikuje ve skutkové větě rozsudku nadepsané jednání stěžovatele jako spáchání trestného činu ublížení na zdraví (č.l. 452-453). K dovolání stěžovatele poté Nejvyšší soud ČR přezkoumal závěry krajského soudu jím vyslovené ve vztahu k příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a způsobeným následkem, resp. k nedbalostnímu zavinění stěžovatele, přičemž dovolací soud se s těmito plně ztotožnil (č.l. 474-475). Takto učiněnou právní kvalifikaci jednání stěžovatele, kterou Ústavní soud považuje za přiléhavou, nelze vnímat jako ústavně nonkonformní či jakkoliv zasahující do základních práv či svobod stěžovatele, což nemůže nikterak ovlivnit ani přístup orgánů činných v trestním řízení k poškozenému Šíblovi.
16. Předkládá-li stěžovatel Ústavnímu soudu své výtky vůči napadanému usnesení Nejvyššího soudu ČR, rovněž s těmito se Ústavní soud neztotožňuje. Dovolací soud postupoval ve věci stěžovatele v souladu s ústavními principy soudního řízení a šetřil právo stěžovatele na projednání jeho návrhu stanoveným postupem. V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší soud ČR v rámci svého zákonného oprávnění podrobně zabýval námitkami stěžovatele z jeho dovolání, s těmito se vypořádal a ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve věci stěžovatele, z čehož usoudil na zjevnou neopodstatněnost stěžovatelova dovolání (zejm. č.l. 473-475). Podle přesvědčení Ústavního soudu tedy dovolací soud při rozhodování právní věci stěžovatele nikterak nevybočil z mezí ústavnosti.
17. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
18. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči části výroku napadaného rozsudku krajského soudu zrušující napadaný rozsudek okresního soudu, resp. odkazující Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, Okresní pojišťovna Blansko, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních nutno stěžovatele považovat za osobu neoprávněnou. Citované části výroku totiž nejsou svou podstatou způsobilé zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
19. Stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti navrhuje zrušení rozsudku okresního soudu ze dne 13. 9. 2004, v odůvodnění této vůči tomuto rozsudku okresního soudu přednáší řadu námitek. S ohledem na skutečnost, že rozsudek okresního soudu ze dne 13. 9. 2004 byl již zrušen napadaným rozsudkem krajského soudu ze dne 24. 11. 2004, Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti napadanému rozsudku okresního soudu ze dne 13. 9. 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu