ECLI:CZ:US:2007:4.US.655.05.1
sp. zn. IV. ÚS 655/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti hlavního města Praha, se sídlem Mariánské nám. 2, 110 00, Praha 1, zastoupeného JUDr. S. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2004, č. j. 4 Cmo 57/2003-104 (správně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2004, č. j. 22 C 166/2001-148), a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2004, č. j. 20 Co 10/2005-200 (správně ze dne 14. 7. 2005, č. j. 20 Co 103/2005-200), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, neboť je přesvědčen, že soudy porušily článek 96 Ústavy, tedy stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, a článek 95 Ústavy, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, ve stěžovatelově případě zejména zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, a hospodářským zákoníkem, a dále pak porušily článek 36, 37 a 38 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina"). Konečně nebyl údajně respektován článek 11 Listiny, podle něhož má každý právo vlastnit majetek.
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z přiložených listin zjistil Ústavní soud následující. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem domu čp. 995 a pozemku p.č. 506 v katastrálním území Nové Město, obec Praha, a to s odkazem na ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 12. 2004, č. j. 22 C 166/2001-148, žalobu zamítl. Soud vycházel z následujících skutkových zjištění. Vlastníkem předmětných nemovitostí byl stát - Obvodní bytový podnik bytového hospodářství v Praze 1 a na základě hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku spravoval tyto nemovitosti Obvodní národní výbor v Praze 1 (dále jen "ObvNV"). Následně byly nemovitosti obvodním národním výborem předány do trvalého užívání Ústřednímu výboru československého svazu mládeže, hospodářskou smlouvou ze dne 1. 11. 1976 pak právnímu nástupci Ústřednímu výboru socialistického svazu mládeže (dále jen "ÚV SSM") . Přípisem ze dne 21. 11. 1990 adresovaným právnímu nástupci Federálnímu koordinačnímu centru Svazu mladých finanční výbor ObvNV odstoupil od hospodářské smlouvy ze dne 1. 11. 1976 s odůvodněním, že nemovitosti byly určeny k využití pro zdravotnické účely. Své zamítavé rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na nález Ústavního soudu IV. ÚS 185/96 tak, že na stěžovatele nepřešlo vlastnické právo dle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť nebyla splněna podmínka faktické realizace práva hospodaření s předmětnými nemovitostmi. Odvoláním napadený rozsudek potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 7. 2005, č. j. 20 Co 103/2005-200. Soud dospěl k závěru, že hospodářská smlouva ze dne 1. 11. 1976 byla platně uzavřena, ač na ní chyběly podpisy dvou oprávněných osob jednajících jménem ÚV SSM, protože písemná forma této smlouvy nebyla výslovnou podmínkou její platnosti, avšak konstatoval, že odstoupení od smlouvy ze dne 21. 11. 1990 bylo neplatné, neboť důvod, pro který bylo odstoupeno od smlouvy, nepředstavoval vyšší společenský zájem dle ustanovení §10 odst. 7 vyhlášky 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem. V rozhodné době byly tedy předmětné nemovitosti v trvalém užívání nestátní organizace, a proto nemohly dle ustanovení §4 odst. 1 písm. c) zákona 172/1991 Sb., přejít do vlastnictví stěžovatele.
V průběhu řízení o podané ústavní stížnosti bylo Ústavnímu soudu doručeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 28 Cdo 217/2006-265, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele pro nepřípustnost.
Stěžovatel konstatuje, že soudci jsou vázáni zákonem a vytýká jim, že při právním posouzení jeho věci nevycházeli prioritně ze zákona č. 172/1991, ale bez dalšího přihlédli k nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 185/96, a to bez ohledu na to, že Ústavní soud v něm posuzoval odlišný skutkový stav. Nadto necitovali poslední větu příslušného odstavce nálezu tohoto znění: "Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany." Stěžovatel nesouhlasí s interpretací jedné ze tří kumulativních podmínek pro přechod vlastnického práva, a to podmínky hospodaření, vykládané jako nutnost faktického hospodaření právního předchůdce stěžovatele; kdyby měl zákonodárce na mysli faktické hospodaření, v zákoně by to vyjádřil, navíc v případě přísného výkladu přijatého Ústavním soudem by zákon č. 172/1991 Sb. nebyl uveden do praxe, protože takřka neexistoval majetek, u kterého by všechny podmínky byly splněny. Stěžovateli byl nadto znemožněn faktický výkon práva hospodaření, neboť po odstoupení od smlouvy svaz mladých odmítl nemovitosti předat. Právní názor stěžovatele podporuje i přiložené stanovisko Ministerstva financí, které je autorem předlohy zákona. Stěžovatel žádá Ústavní soud, aby nevycházel pouze ze zmiňovaného nálezu, ale aby přihlédl také k tomuto stanovisku a bral ohled i na vývoj judikatury, nové poznatky a změnu pohledu na daný problém v důsledku získání nových zkušeností. Dále stěžovatel podotýká, že hospodářská smlouva nevznikla, poněvadž se strany nedohodly na podstatných náležitostech dle ustanovení §10 odst. 5 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, a smlouva nebyla podepsána dvěma oprávněnými osobami jednajícími jménem ÚV SSM; i kdyby právo trvalého užívání platně vzniklo, forma jeho zrušení nebyla v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je spor o výklad pojmu hospodaření obsaženého v ustanovení §1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb.; na tomto výkladu závisí řešení otázky, zda na stěžovatele přešlo vlastnické právo k majetku, se kterým hospodařil ObvNV. Ústavní soud již výklad tohoto pojmu provedl v nálezu IV. ÚS 185/96 (Sb.n.u. sv. 6, str. 461), v němž zaujal právní názor, že pro takový přechod musí být splněny kumulativně všechny tři podmínky v tomto ustanovení určené - musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil (jinak řečeno, že právo hospodaření bylo také realizováno). Pojem "právo hospodaření" je pojmem, který byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem "správa". Proto i pojem "hospodaření", který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany.
Ústavní soud je povinen bdít nad dodržováním ústavnosti, tedy dohlížet na to, aby při činnosti státních orgánů byl respektován princip právního státu, jehož složkou je zásada zákazu svévole v soudním rozhodování. Nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je libovolné chování a rozhodování orgánům veřejné moci striktně zapovězeno, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (srov. nález Pl. ÚS 11/02, Sb.n.u. sv. 30, str. 309; též vyhlášen pod č. 198/2003 Sb.). Jedinou možnost odchýlit se od vlastního závazného právního názoru vyjádřeného v nálezu představuje ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), který ukládá senátu, jenž v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předložit otázku k posouzení plénu.
Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelovým přesvědčením, že soudce obecného soudu je při svém rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (srov. článek 95 odst. 1 Ústavy). Soudce je tedy povinen si počínat tak, aby neporušil zákon; k tomu je nezbytným předpokladem jeho správný výklad. Tvrzení, že soud nerespektoval princip vázanosti zákonem, je případné např. v situaci, kdy soud při vědomí existence určité jasně hovořící právní normy ji odmítne aplikovat a rozhodne zcela opačným způsobem nemajícím jakoukoli oporu v zákoně. Jestliže však soud o existenci konkrétního ustanovení ví a ustanovení po předchozím výkladu za použití interpretačních pravidel aplikuje, nelze mít za to, že svévolně svou vázanost zákonem popřel. Z důvodu tolik žádoucí předvídatelnosti a jednotnosti soudního rozhodování, jakož i zachování principu rovnosti účastníků řízení, do tohoto procesu vstupují i soudy instančně nadřízené, které ve svých rozhodnutích poskytují závazné stanovisko jak k řešení konkrétní otázky v řízení vyvstalé přistupovat. Pokud jde o ústavněkonformní výklad právních předpisů při rozhodování obecných soudů, je nejvýše postaveným soudním orgánem Ústavní soud, jehož právní názor, má-li obecnou povahu, je závazný při řešení typově shodných případů, přičemž závazný není jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují "nosné důvody" (srov. nález Pl. ÚS 2/03, Sb.n.u. sv. 29, str. 371). Nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu Ústavního soudu vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy ČR, stanovící povolanost obecného soudu k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. To má negativní dopad na právní jistotu občanů, která je nezbytným předpokladem demokratické povahy právního státu, chování jehož orgánů, soudy v ně počítaje, musí být nejen ve shodě s formálně-právními předpisy, ale i spravedlivé. Nerespektování nálezu Ústavního soudu zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů, a je důvodem ke zrušení rozhodnutí obecných soudů (srov. nález IV. ÚS 319/05, uveřejněno na www.usoud.cz).
Ústavní soud je názoru, že skutkový stav ve stěžovatelově věci je připodobnitelný rozhodným skutečnostem ve výše citovaném nálezu IV. ÚS 185/96, v němž Ústavní soud vyložil pojem hospodaření v opozici k právu hospodaření v tom smyslu, že právo hospodaření představuje určitou formální podmínku, zatímco hospodaření vyložil Ústavní soud materiálně jako faktické užívání majetku. Čtvrtý senát Ústavního soudu neshledal žádného důvodu pro výše zmiňovaný postup dle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu, neboť s právními závěry v citovaném nálezu prezentovanými souhlasí. Ústavní soud nezpochybňuje, že nerealizací faktického hospodaření právo hospodaření nezaniklo, nicméně se zjevně nejednalo o žádoucí stav, směřovala-li praxe k tomu, aby při nepotřebnosti majetku pro organizaci nebo jeho nevyužívání z jakéhokoli jiného důvodu bylo právo hospodaření převedeno na jinou organizaci či alespoň svěřeno do jejího dočasného užívání. Při výkladu ustanovení §1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb. je proto zcela logický výklad, že cílem zákona bylo převést do vlastnictví obcí majetek, který využívaly k plnění svých úkolů jejich právní předchůdci - národní výbory.
Ostatními stěžovatelovými námitkami týkajícími se platnosti hospodářské smlouvy o trvalém užívání předmětných nemovitostí a platnosti odstoupení od této smlouvy se Ústavní soud nezabýval, poněvadž nic nemění na skutečnosti, že stěžovatel s nemovitostmi nehospodařil ve smyslu faktickém tak, jak vyžaduje dané zákonné ustanovení ve světle výkladu předloženého obecnými soudy i Ústavním soudem.
Ústavní soud neupřel stěžovateli přezkum opodstatněnosti ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku nalézacího i odvolacího soudu přes to, že stěžovatel nenapadl poslední rozhodnutí ve věci vydané, neboť usnesení dovolacího soudu toliko deklarovalo nepřípustnost stěžovatelem podaného dovolání.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu